Noachidé a Nový Zákon

Článek „Noachidé a Nový Zákon“ odpovídá na některé z často kladených otázek noachidů, kteří vyšli z křesťanství, nebo těch, kteří jsou křesťané, ale mají rovněž dotazy ohledně sedmi noachidských přikázáních v souvislosti s tzv. Novým Zákonem.

Je Nový Zákon součástí Bible?

Stručná odpověď

Není. Nový Zákon je ve skutečnosti součástí pouze křesťanské Bible! Judaismus totiž nikdy žádný z novozákonních spisů mezi tzv. kanonizované biblické knihy nepřijal a vlastně ani přijmout nemohl, jelikož židovský biblický kánon byl uzavřen dokonce před vznikem křesťanství. Židovskému biblickému kánonu se nejčastěji říká Tanach.

České překlady Tanachu

V češtině doposud židovský překlad celého Tanachu nevyšel. Čtenář tak může být dost překvapen, že židovská Bible ve skutečnosti není a nikdy nebyla totéž, co křesťanské Bible, jež u nás, ale i ve světě, běžně vycházejí.

Židé překlad Tanachu ke svému běžnému životu v podstatě nepotřebují. Většina z nich totiž umí hebrejsky. V češtině proto doposud vyšlo jen pár židovských překladů Tóry (Pěti knih Mojžíšových), a to v překladu rabínů Sichera a Federa a nejnověji v překladu rabína Sidona, který k němu připojil i překlad haftarot (týdenních oddílů z Proroků). V nedávné době vyšly v hebrejsko-české úpravě chameš megilot (tzv. pět svátečních svitků), které zahrnují knihy Šir ha-širim (Píseň písní), Rut (Rút), Ejcha (Pláč), Kohelet (Kazatel) a Ester.

Na překladu záleží

Je nutno si uvědomit, že křesťanské Bible jsou překládány křesťany, kteří nejen, že většinou vůbec neznají židovské tradiční výklady, ale kteří hlavně nemají v záměru šířit myšlenky judaismu, a tudíž do svých překladů nevyhnutelně promítají své vlastní porozumění Bible, které je v mnoha ohledech neslučitelné s tím, jak Bibli rozumí judaismus (názorná ukázka viz: Nepřesnosti v křesťanských Biblích).

Nyní nám nejde o to rozhodnout, zda má pravdu křesťanství, nebo judaismus, ale jde nám o to, abychom zdůraznili rozdíl v chápání biblického textu. Většina běžně dostupných Biblí v České republice např. obsahuje dělení na tzv. Starý a Nový Zákon, což je ovšem čistě křesťanská představa o Bibli,¹ na které se judaismus s křesťanstvím nikdy neshodl a ani shodnout nemohl (viz: Proč se Nový Zákon nemůže stát součástí židovské Bible?). Stejné pravidlo platí i obráceně – záměrem judaismu není šíření myšlenek křesťanství, takže židovské překlady odrážejí chápání Tanachu pouze z pohledu judaismu. Na druhou stranu judaismus byl na světě dříve než křesťanství a má tedy plné právo závazně vykládat své vlastní spisy včetně Tanachu.

Starý Zákon není totéž co Tanach

Je třeba zdůraznit, že Bible není jen psaný zápis jako takový, ale neodlučitelně k ní patří také tradiční chápání tohoto zápisu a právě od tohoto tradičního pochopení se pak zákonitě odvíjí i překlad v daném jazyce! Neexistuje překlad, který by nebyl zatížen tradičním pochopením daného překladatele! Proto skutečně musíme hovořit o křesťanské a židovské Bibli a tyto dvě velmi odlišné Bible nemůžeme v rámci spravedlivé diskuze nikdy slučovat dohromady. Proto ani tvrzení, že židovství a křesťanství sdílejí tzv. Starý Zákon, ve skutečnosti není pravdivé, protože tradiční chápání těchto textů jsou v křesťanství a judaismu neslučitelná – židovství by se nikdy neodvážilo hovořit o Tanachu jako o „starém“ zákoně.

Proč noachidé nepřijímají Nový Zákon?

Křesťané se často snaží s judaismem polemizovat prostřednictvím křesťanského překladu a křesťanského chápání Bible a zde tedy narážíme na základní kámen úrazu: Judaismus a křesťanství ve skutečnosti nesdílejí stejnou Bibli!

Vychází-li člověk ve svém osobním studiu pouze z křesťanských překladů Bible a nikoliv z židovských překladů Tanachu, pak velmi často, aniž by si to uvědomoval, nevyhnutelně přejímá křesťanské představy o Bibli prostřednictvím jeho křesťanských překladatelů, protože v češtině židovský překlad celého Tanachu zatím nevyšel a český čtenář tak s těmito zásadními rozdíly není nijak konfrontován.

Odmítnutí Nového Zákona noachidy, kteří opustili křesťanství, může mnohým připadat jako „nebiblický“ postup, ale je třeba si uvědomit, že je to ve skutečnosti nevyhnutelný důsledek vědomého odmítnutí křesťanských představ o Bibli. Noachidé totiž svou víru nemohou stavět na křesťanské Bibli, natož na Novém Zákoně, jinak by vlastně křesťanství ve skutečnosti nikdy neopustili.²

Halacha je jednoznačná:

Kdokoliv se prohlásí za proroka poslaného Bohem s pokyny pro lidstvo, musí být nejprve předveden před Moudré Izraele, aby byla ověřena jeho hodnověrnost a zjištěna míra, do jaké jsme povinni se jeho slovy řídit.

Rabi Uri Šerki, Brit šalom, Základní pravidla, 3. halacha

V judaismu se dodnes dochovala mimořádně přesná posloupnost předávání tradice mezi židovskými učenci.³ I to je jeden z důvodů, proč noachidé, kteří se rozhodnou, že přijmou noachidská přikázání před rabínským soudem, prohlašují, že budou dodržovat tato přikázání „v souladu s Mošeho Ústní Tórou pod vedením rabínů“. Doposud však žádný z židovských soudních dvorů Ježíše Nazaretského ani novozákonní spisy za věrohodné neuznal. Ze stejného důvodu by tedy o ně neměli opírat svou víru ani noachidé.

Proč se Nový Zákon nemůže stát součástí židovské Bible?

Nový Zákon se nemůže a ani se nikdy nemohl stát součástí židovské Bible už jen z toho důvodu, že židovský kánon Bible byl uzavřen ještě před vznikem křesťanství.

Muži velkého shromáždění se zasadili o mnoho věcí … [např.] přeložili Tanach do aramejštiny jako závazný výklad každého verše. Tanach rozdělili do celkem 24 knih podle 24 mišmarot (skupin) kohanim (kněží), kteří se střídali ve službě v Chrámu. Tanach dále zapečetili, což znamená, že jen tyto knihy jsou považovány za svaté v tom slova smyslu, že se k nim nesmí nic přidávat ani ubírat. Moše Rabejnu zapsal pět knih Chumaše tak, jak mu je nadiktoval Bůh. Proroci zapsali celkem 8 knih prostřednictvím proroctví – 12 tzv. menších proroků je ve skutečnosti počítáno jako jedna kniha. Zbývajících 11 knih bylo zapsáno prostřednictvím ruach ha-kodeš (svatého ducha) – Ezra (Ezdráš) a Nechemja (Nehemjáš) jsou rovněž počítány jako jedna kniha.

History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 36.

Jedním z důvodů, proč došlo k zapečetění Tanachu dávno před nástupem křesťanství, byla podle Talmudu⁴ skutečnost, že smrtí proroků Chagaje (Agea), Zecharjaha (Zacharjáše) a Malachiho (Malachiáše), kteří patřili k Anšej kneset ha-gdola (Mužům velkého shromáždění), odstoupil ruach ha-kodeš [plošně] z Jisraele.⁵

Že byl Tanach zapečetěn dávno předtím, než spatřil světlo světa Nový Zákon, netvrdí jen Talmud,⁶ zmínky nalezneme např. i ve spisech Josepha Flavia, který žil v 1. stol. n. l.:⁷

Poněvadž u nás nikdo nemůže svévolně napsat historické dílo a poněvadž v zápisech nemůže dojít k žádným rozporům a poněvadž pouze Proroci se z Božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se událo za jejich doby, neexistuje u nás přirozeně, či spíše nutně množství nesouhlasných a rozporných knih. Máme pouze dvaadvacet knih, které zahrnují celé naše dějiny a právem jim každý věří. … Všechny události od Artaxerxa až po naší dobu jsou sice vylíčeny, těmto spisům se však nevěnuje stejná důvěra, protože tehdy se nedodržovala přesná posloupnost proroků. Je tedy naprosto jasné, jak přistupujeme ke svým knihám. Ačkoli (od jejich vzniku) uplynula tak dlouhá doba, neodvážil se ještě nikdo k nim něco přidat nebo z nich něco vyloučit či v nich provést nějakou změnu. Už od narození je pro každého Žida samozřejmé považovat tyto knihy za projev boží vůle, držet se jich a v případě nutnosti podstoupit za ně i smrt.

Josephus Flavius, O starobylosti židů (Odpověď Apiónovi), Kniha 1., VIII,37-38, 41-42,Odeon.

O zapečetění Písma dávno před vznikem křesťanství nalezneme zmínku také v českém překladu knihy Sefer Jecira v úvodu rabího Arje Kaplana:⁸

Bylo to rovněž období Velkého Shromáždění, které zapsalo některé z posledních knih Bible, jako třeba Ezechiel, a tím uzavřelo biblický kánon. Toto shromáždění také vytvořilo mnoho běžně užívaných hebrejských modliteb.

Sefer Jecira, Aryeh Kaplan, Volvox Globator, Úvod, str. 18

Je tedy zřejmé, že židé a noachidé v tomto ohledu, ve své podstatě, pouze jen zůstávají věrní tzv. posledním prorokům, kdežto křesťanství jejich učení dříve nebo později v průběhu svého vývoje opustilo.⁹

Za povšimnutí však rozhodně stojí i to, že ani Talmud nijak nezastírá, že na největších učencích židovského národa stále může a bude spočívat ruach ha-kodeš dokonce i v dobách po zapečetění Písma.¹⁰

Křesťané se obecně domnívají, že tzv. duch svatý je výsadou až Nového Zákona, ale není to tak. Nutno však podotknout, že současné křesťanské pojetí ducha svatého je neslučitelné s tím židovským, ale o tom zase někdy jindy.

Ovšem ve své nezměněné podobě tak, jak to ve své době zapečetili Anšej kneset ha-gedola, se Písmo uchovalo pouze v tradičním židovství. Křesťanství totiž již celkem záhy po smrti svého učitele učinilo přesný opak, když si svůj biblický kánon podstatně rozšířilo o tzv. Nový Zákon, v přímém rozporu s tím, co učí Tóra:

Dám pro ně povstat ze středu jejich bratří proroku, jako jsi ty, a dám svá slova do jeho úst a bude k nim mluvit všechno, co jim přikáži. A muže, jenž by neuposlechl mých slov, která mu pověděl mým jménem, si v jeho lidu vyhledám.

Devarim (5. Mojžíšova) 18:18-19, Sidon

Slovům těchto posledních proroků, kteří povstali a zapečetili biblický kánon, tak zůstala věrná pouze židovská tradice. Rovněž začíná být zřejmé, že tito poslední proroci museli nevyhnutelně zaujímat stanovisko, že ani skutečný Mesiáš s sebou nepřinese změny v biblickém kánonu.

Co tzv. mesiánští Židé a podobná hnutí?

Tzv. „mesiánský“ judaismus a podobná hnutí, která svou identitu zakládají na novozákonních spisech, musíme řadit ke křesťanství, ačkoliv se jejich stoupenci ve svých očích mohou považovat za součást judaismu. Už jen z tohoto prostého důvodu, že svůj základní biblický kánon nesdílejí s judaismem, ale s křesťanstvím, je v rámci spravedlivé diskuze nemůžeme zařadit jinde než mezi křesťanství.

Shrnutí

Křesťanství přišlo historicky až po judaismu. Judaismus si na rozdíl od křesťanství dodnes uchoval velmi přesnou posloupnost předávání tradice. V tomto případě je tedy židovská tradice buďto nespolehlivá – ale pak je poctivé, aby někdo dokázal, že ta křesťanská je spolehlivější – anebo jsme nalezli důkaz, že křesťanství nejpozději ve 4. stol. n. l.¹¹ svévolně porušilo závazné rozhodnutí, které zakazuje měnit ustálený židovský kánon Písma, který byl v platnosti dávno před vznikem novozákonních spisů, a tyto spisy si tak přidalo do svého kánonu v rozporu s tím, co zavedli poslední Proroci.

Nepřesnosti v křesťanských Biblích

„‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ (Matouš 1:23, Český ekumenický překlad) Původní hebrejské znění těchto slov z Ješajahu (Izajáše) 7:14 užívá hebrejského výrazu „alma“, což neznamená „panna“, ale jen „mladá dívka“. Jako potvrzení poslouží skutečnost, že mužský protějšek tohoto slova v hebrejštině, tedy „elem“, rovněž neznamená „panic“, ale jen „mladík“.¹² Důkaz, že křesťanský překlad je mnohdy úmyslně zavádějící nalezneme např. v Šmuel Alef (1. Samuelova) 17:56, kde se i ekumenická Bible přidržuje tohoto přesného významu a překládá takto: „zeptej se, čí syn je ten mladík.“ Dalším důkazem je také to, že tentýž křesťanský překlad užívá „panna“ v Matoušovi 1:23, ale „dívka“ v Izajášovi 7:14. Někteří zde namítají, že Matouš cituje z tzv. Septuaginty, kde je užito řecké slovo „parthenos“. Nicméně stejná Septuaginta užívá slovo „parthenos“ též v souvislosti s Dinou poté, co byla znásilněna Šchemem (Berešit [1. Mojžíšova] 34:2-4), což vylučuje, že by se „parthenos“ v řečtině muselo překládat jako „panna“.¹³ Panna v Matoušovi tak dává smysl jedině jako vykladačský přídavek, který má vylučovat Josefa jako tělesného otce Ježíše. Takový překlad však není věrný své předloze ani v hebrejštině ani v řečtině a navíc tím nevyhnutelně vrhá na celou záležitost dost závažné pochybnosti. Ačkoliv tedy Matouš sám o sobě tuto nepřesnost nezavedl, jeho překlady ano, což přinejmenším vrhá pochybnost na křesťanskou vykladačskou tradici jako takovou. Na věrohodnosti nepřidává ani to, že jak původní předloha z Ješajahu (Izajáše), tak židovská tradice vlastně nekladou za podmínku, že by početí Mašiacha (Mesiáše) muselo být jakkoliv zázračné z panny. V neprospěch hraje také událost s Judou: „Tvá snacha Tamar se spustila a podívej, také z toho spuštění otěhotněla!“ (Berešit [1. Mojžíšova] 38:24, Sidon), což zřejmě rovněž i podle Matouše bylo první rozumné vysvětlení, které Josefovi přišlo na mysl. Čtenář by tedy měl během čtení zpozornět. Zajímavé je, že židovství ve skutečnosti zná i případy, kdy žena otěhotní, aniž by spala s nějakým mužem: např. podle jedné tradice byl prorok Jirmejahu (Jeremjáš) současně otcem i dědem jednoho ze svých synů, totiž Ben Siracha, jelikož byl v lázních nějakými ničemy znásilněn (přinucen k ejakulaci) a jeho sémě přežilo ve vodě a zapříčinilo otěhotnění jeho vlastní dcery, když se tam byla později koupat.¹⁴ Je dobré si uvědomit, že samotné početí, aniž by žena byla někomu nevěrná, ve skutečnosti není jádrem sporu, protože ho lze vysvětlit různými způsoby, a přesto zde křesťanství prokazatelně nepřekládá poctivě. Není-li však Josef tělesným otcem Ježíše, pak Ježíš podle Tóry nemůže příslušet ke královskému rodu, protože příslušnost k rodu je určována pouze otcem. Ostatně právě spor ohledně příslušnosti k rodu se již dávno předtím stal důvodem, proč čteme: „Syn jisraelské ženy a syn Micrijce vyšel mezi syny Jisraele a syn té Jisraelky se v táboře popral s Jisraelcem. Syn té jisraelské ženy – jeho matka byla Šlomit, dcera Divriho z Danova kmene – pak veřejně proklel Jméno a jelikož je proklel, přivedli ho k Mošemu.“ (Vajikra [3. Mojžíšova] 24:10-11, Sidon) Raši připomíná, že tento muž šel do tábora kmene Dan a rozložil si v něm svůj stan, načež ho kmen Dan oprávněně upozornil: „Synové Jisraele nechť táboří každý u svého praporu se znaky otcovských domů kolem stanu setkání čelem k němu.“ (Bemidbar [4. Mojžíšova] 2:2, Sidon) A tak se ten muž rozhodl soudit s kmenem Dan před Mošeho soudním dvorem, ale svůj spor jako syn Micrijce (Egypťana) prohrál a jelikož tedy nebyl uznán za příslušníka kmene Dan, klnul Bohu.¹⁵ Tato skutečnost tedy vylučuje, že by Ježíš mohl být zaslíbený Mesiáš, přestože ho Matouš takto označuje: „Narození Ježíše Krista se událo takto“ (Matouš 1:18, Český ekumenický překlad), což je velmi závažná nepřesnost vyvěrající už z původního Matouše. Buďto tedy křesťanští překladatelé lžou a Josef byl ve skutečnosti celou dobu tělesným otcem Ježíše, aniž by si toho byl sám zpočátku vědom, za předpokladu, že Josef pocházel z rodu Davidova, nebo mají pravdu, ale pak neříká pravdu Matouš, protože Ježíš by pak ve skutečnosti rodově nepříslušel k Davidovi a tudíž by neměl být nazýván Kristus neboli Mesiáš.¹⁶ Tak jako tak je tedy zřejmé, že křesťanská tradice není spolehlivá už v základních výpovědích ohledně Ježíše Nazaretského.

Shrnutí

Pravidlo, že příslušnost k rodu se odvozuje pouze z otcova rodokmene, bylo známo dávno před vznikem křesťanství. Dokonce bylo uplatňováno už v době, kdy Jisrael ještě putoval pouští (viz Rašiho komentář výše). Jelikož Josef, podle křesťanů samotných, nebyl tělesným otcem Ježíše Nazaretského, ale byl počat z panny zázračným způsobem, je zřejmé, že Ježíš halachicky nepocházel z rodu Davidova. Se zázračným početím z panny muselo křesťanství přijít nejspíš samo, jelikož židovství zná historicky i jiné způsoby, jak může žena otěhotnět, aniž by spala s muže (viz legenda o Jeremjáši výše). Navíc židovství od Mesiáše, co do jeho početí a narození, nic zázračného neočekává:

Vyvstane-li král z domu Davidova, který se usilovně zaobírá Tórou a zachovává její micvot v souladu s Psanou i Ústní Tórou, který stejně jako jeho předek David přiměje celý Jisrael k tomu, aby chodil cestou Tóry, napraví veškerá současná porušování a bude vést Boží války, pak ho s jistotou můžeme považovat za Mesiáše. Povede-li se výše uvedené, zbuduje-li Chrám na určeném místě a shromáždí rozptýlené Jisraele, pak je to skutečný Mesiáš, který následně napraví celý svět, příměje ostatní národy společně sloužit Bohu, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Pokud se mu tyto věci nepodaří dovést až do konce, nebo v průběhu zemře, pak víme jistě, že se nejedná o Tórou zaslíbeného zachránce. Ale jedná se o plnohodnotného krále ve všech ohledech jako každý jiný před ním, který byl z domu Davidova a zemřel. Bůh mu dal povstat, aby prověřil mnohé, jak se píše: „Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.“ (Daniel 11:35, ČEP)

Rambam, Mišne Tora, Melachim umilchamot 11:4

Je tedy více než zřejmé, že ani Ježíš Nazaretský očekávání o Mesiáši nikdy nenaplnil.

Více v článku: Ješua ha-Nocri

Smí noachidé studovat Nový Zákon?

Člověk má sloužit pouze Stvořiteli světa, a ne žádné jiné osobě. Z tohoto důvodu tedy Tóra všem lidem přikazuje, aby se nezapojovali do žádných náboženských obřadů a uctívání, vyjma uctívání pravého Boha. Jakékoliv jiné uctívání je zakázáno a obvykle se označuje jako modloslužba či uctívání model. Je zakázáno uctívat jakoukoliv jinou bytost společně se Stvořitelem. Porušování tohoto zákazu obvykle označujeme hebrejským slovem „šituf“, čímž rozumíme propůjčování Boží svrchovanosti někomu dalšímu. Do tohoto třídicího hlediska porušování proto zahrnujeme například křesťanskou víru, protože ta podněcuje k uctívání člověka (Ježíše) spolu s Bohem.

…

Člověk by se měl vyhýbat četbě modlářských knih. Avšak v případě noachidských moudrých, kteří v těchto záležitostech ostatním udílejí pokyny, je jen správné, aby měli přehled o obsahu i těchto knih.

Rabi Uri Šerki, Brit šalom, Poznání Boha, 4.-6. a 20. halacha

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že noachidé mohou být znalí Nového Zákona, a za určitých okolností dokonce být musejí, avšak nesmějí o něj opírat svou víru.

Měli by si noachidé ošklivit Nový Zákon?

Zamyslí-li se člověk hlouběji nad širšími souvislostmi, pochopí, že to není vůbec potřeba:

V konečném důsledku však všechny činy Ježíše Nazaretského, a rovněž i toho Jišmaelity, který povstal po něm, slouží jedinému účelu, a to připravit cestu pro příchod Mesiáše a nápravu celého světa a přimět národy sloužit Bohu společně, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, Český ekumenický překlad) Jak k tomu dojde? Celý svět již je naplněn zmínkami o Mesiáši, Tóře i micvot. Povědomí o všech těchto věcech se již rozšířilo i k těm nejvzdálenějším ostrovům a dokonce se dostalo i mezi mnohé obzvlášť tvrdošijné národy. Vždyť všechny tyto věci včetně micvot Tóry jsou mezi lidmi běžné rozebírány. Často dnes můžeme zaslechnout: „Micvot sice byla pravdivá, ale v dnešní době již neplatí a nebyla zamýšlena věčně.“ Od jiných zase: „Micvot obsahují skryté věci, které nelze jen tak snadno pochopit. Mesiáš již přišel, aby nám tyto skryté pravdy vyjevil.“ Ale až přijde pravý král Mesiáš a osvědčí se a upevní tím své postavení před zraky všech, tehdy i oni prozří a uvědomí si, že jejich předkové jim odkázali nic než klam a že jejich proroci je uvrhli v hrozný omyl.

Rambam, Mišne Tóra, Melachim umilchamot 11:4, volný překlad.

Smí nežidé, kteří nepřijali noachidská přikázání, nebo je přijali jen částečně, opírat svou víru o Nový Zákon?

Rabi Uri Šerki na podobný dotaz odpověděl takto:

Ze slov Rabejnu Bachjy k Devarim 31:16 se zdá, že je to národům tolerováno v dobách, kdy nemají přístup k vyšším urovním duchovního poznání [prostřednictvím židovství], ale např. Rambam by s tímto tvrzením nejspíš nesouhlasil. Rovněž poskim jsou v této otázce rozdělení ve svých názorech. Domnívám se, že tato otázka se může stát předmětem rabinské diskuze v nejbližších letech.

Rabi Uri Šerki, Responza, Noahite life not based on Torah, noahideworldcenter.org

Smí nežid, který věří v Ježíše, přijmout noachidská přikázání před rabínským soudem?

Rabi Uri Šerki a Ješajahu Hollander na podobný dotaz odpověděli následovně:¹⁷

Rabi Hollander je toho názoru, že záleží na tom, co přesně člověk miní slovy „věřit v Ježíše“. Pokud noachida pouze věří tomu, že tato postava historicky existovala, že byla náboženským vůdcem pro své následovatele, a že se o něm dochovaly zápisy z druhé a třetí strany, ale jinak těmto věcem nepřikládá větší váhu, pak takový noachida může být považován za košer noachidu ve všech ohledech a dokonce může získat i postavení tzv. ger tošav,¹⁸ za předpokladu, že řádně přijme sedm noachidských přikázání. V praxi ovšem za noachidy nepřijímáme nikoho, komu se příčí prohlásit, že v Ježíše nevěří. Někteří rabíni toto dokonce vyžadují jako součást slibu při přijímání sedmi noachidských přikázání před rabínským soudem. Jedním z důvodů je zamezit nekalým pokusům o evangelizaci v rámci noachidské komunity. Tento postup schvalují i samotní noachidé, kteří vyšli z křesťanství.

Rabi Šerki dodává, že slovní obrat „věřit v Ježíše“ většinou zavání jistou mírou modlářství, protože tím lidé nejčastěji míní víru v to, že jedinou cestou k Bohu je Ježíš, nebo že na víře v Ježíše závisí posmrtný život apod. Rovněž je třeba mít na paměti, že je všeobecně známo, že se Ježíš přel s Moudrými Izraele a že k nim nebyl uctivý. A jelikož nedílnou součástí přijetí noachidských přikázání před rabínským soudem je také uznání autority Moudrých Izraele, víra „v Ježíše“ je tím tedy vyloučena. Je však rovněž dobré si uvědomit, že i přesto, že člověk věří některým z výše uvedených věcí, které představují překážku pro úplné přijetí noachidských přikázání, neznamená to, že takový člověk nemůže dojít přijetí u Boha a být v Jeho očích shledán příjemným. Nicméně pozemský soud nemá právo toto legitimizovat a proto nepřijímáme za noachidy nikoho, kdo věří „v Ježíše“ ve výše uvedeném slova smyslu. Pokud ale člověk pouze věří, že Ježíš existoval, a že některé jeho činy a slova stojí za povšimnutí, takový ve skutečnosti „v Ježíše“ v tomto slova smyslu nevěří a proto může s klidným svědomím prohlásit před rabínským soudem, že v něj nevěří, a přijmout tak řádně noachidská přikázání.

Noachidé v období Druhého Chrámu

V období Druhého Chrámu (350 př. o. l. – 70. o. l.) mělo v rámci Římské říše velmi početné zastoupení tzv. hnutí „bohabojných“. Jednalo se o nežidovské vyznavače Jediného Boha Izraele, kteří svou věrnost opírali jak o židovské Moudré, tak o Svatý Chrám. … Dovídáme se o nich např. ze spisů Josefa Flavia (Válka židovská 2:454,463 a 7:45, Židovské starožitnosti 14:110 a 20:41, Proti Apiónovi 1:166,167 a 2:282).

The Divine Code, Rabbi Moshe Weiner, 2. vydání, str. 20

Naposledy změněno: 2. 12. 2023

Poznámky

1. Toto dělení navíc vzniklo nejspíš až ve 2. stol. n. l., tradičně je totiž za jeho tvůrce považován biskup Melitón ze Sard, ačkoliv pojem „Starý Zákon“ mohl vzniknout již dříve viz: Old Testament, Britannica. [↩]
2. Opuštění křesťanství neznamená, že by noachida musel za každou cenu zpřetrhat veškeré kontakty. [↩]
3. Např. v Mišně, Talmudu, Mišne Tora apod. [↩]
4. Sota 48b. [↩]
5. Dodnes však zůstává na Moudrých lidu Izraele. [↩]
6. Bava batra 14b [↩]
7. Počet 22 místo 24 není zcela neobvyklý, jelikož např. kniha Rut (Rút) směla být zapisována na společném svitku s knihou Šoftim (Soudců) či Tehilim (Žalmy), a stejně tak i kniha Ejcha (Pláč) směla být připisována ke knize Jirmejahu (Jeremjáš), viz článek: Bible Canon – Number of Books – Jewish Encyclopedia; počet 24 nalezneme např. ve 4. knize Ezdrášově 14:45. [↩]
8. Mohli bychom zde jmenovat mnoho jiných významných zdrojů, kde lze tuto opomíjenou skutečnost vyzdvihnout, ovšem v češtině toho zatím vyšlo jen velmi málo. [↩]
9. Islám, který vznikl ještě později, toto učení s největší pravděpodobností nebral v potaz nikdy, ani ve svých raných počátcích. [↩]
10. Sota 48b, Tosefta [↩]
11. New Testament Canon, Britannica [↩]
12. The Milstein Edition Isaiah, Artscroll, str. 63. [↩]
13. Obecně známá pravda, na kterou upozorňuje mnoho autorů, např. rabi Tovia Singer v článku: A Christian Defends Matthew by Insisting That the Author of the First Gospel Relied on the Septuagint When He Quoted Isaiah to Support the Virgin Birth. [↩]
14. Sefer Jecira, rabi Aryeh Kaplan, Volvox Globator, Úvod, str. 17. [↩]
15. Vayikra, The Saphirstein Edition Rashi, Artscroll, str. 310 [↩]
16. Nelze však zcela vyloučit možnost, že původní Matouš mohl ve skutečnosti nazývat Nazaretského „Mesiášem“ čistě v nadneseném slova smyslu, tedy že jej pouze považoval za „hodného stát se Mesiášem v dané generaci“, ovšem takový výklad je pro křesťanství stejně naprosto nepřípustný, jelikož přiznává skutečnost, že Nazaretský nikdy nenaplnil to, co se dodnes očekává od Mesiáše. [↩]
17. Acceptance of the pledge and belief in Jesus, noahideworldcenter.org. [↩]
18. V současnosti však toto postavení není udíleno v plném slova smyslu. [↩]