Rubriky
Nezařazené

Noachidé a Nový zákon

Článek „Noachidé a Nový zákon“ odpovídá na některé z často kladených otázek jak noachidů, kteří vyšli z křesťanství, tak těch, kteří se stále hlásí ke křesťanství, ale mají dotazy ohledně sedmi noachidských přikázání v souvislosti s tzv. Novým zákonem.

Je Nový zákon součástí Bible?

Stručná odpověď

Není! Nový zákon je ve skutečnosti součástí pouze křesťanské Bible. Judaismus totiž nikdy žádný z novozákonních spisů mezi tzv. kanonizované biblické knihy nepřijal a vlastně ani přijmout nemohl, jelikož židovský biblický kánon byl uzavřen ještě před vznikem křesťanství. Židovskému biblickému kánonu se však nejčastěji říká Tanach.

Více o židovském biblickém kánonu zde: Tanach

České překlady Tanachu

V češtině doposud židovský překlad celého Tanachu nevyšel. Čtenář tak může být dost překvapen, že židovská Bible ve skutečnosti není a nikdy nebyla totéž, co křesťanské Bible, jež je u nás, ale i ve světě, běžně tištěna.

Židé překlad Tanachu ke svému běžnému životu v podstatě nepotřebují. Většina z nich totiž umí hebrejsky. V češtině proto doposud vyšlo jen pár židovských překladů Tóry (Pěti knih Mojžíšových), a to v překladu rabínů Sichera a Hirsche a nejnověji v překladu rabína Efraima Sidona, který k němu připojil i překlad haftarot (týdenních oddílů z Proroků). V nedávné době od téhož překladatele vyšly v hebrejsko-české úpravě Chameš megilot neboli Pět svátečních svitků, jež zahrnují knihy Šir ha-širim (Píseň písní), Rut (Rút), Ejcha (Pláč), Kohelet (Kazatel) a Ester.

Na překladu záleží

Je nutno si uvědomit, že křesťanské překlady Bible jsou pořizovány křesťany, kteří nejen, že většinou vůbec neznají židovské tradiční výklady, ale kteří hlavně nemají v záměru šířit myšlenky judaismu. Nutně to tedy znamená, že do svých překladů často vnášejí především své vlastní porozumění toho, co je napsáno v původním hebrejském či aramejském záznamu Bible, a to je v mnoha ohledech neslučitelné s tím, jak tomu rozumí židovští učenci. (Viz názorná ukázka: Záměrné nepřesnosti v křesťanských Biblích?)

Nyní nám nejde o to, abychom s konečnou platností rozhodli, zda má pravdu křesťanství, nebo judaismus, ale jde nám o to, abychom zdůraznili rozdíl v chápání biblického textu. Většina v Česku běžně dostupných Biblí např. obsahuje dělení na tzv. Starý a Nový zákon, což je ovšem čistě křesťanská představa o Bibli,1 na které se judaismus s křesťanstvím nikdy neshodl a ani shodnout nemohl. (Viz: Proč se Nový Zákon nemůže stát součástí židovské Bible?) Stejné pravidlo platí i obráceně – záměrem judaismu není šíření myšlenek křesťanství, takže židovské překlady odrážejí chápání Tanachu pouze z pohledu judaismu. Na druhou stranu judaismus byl na světě dříve než křesťanství a má tedy plné právo závazně vykládat své vlastní spisy včetně Tanachu.

Starý zákon není totéž co Tanach

Je třeba zdůraznit, že Bible není jen psaný zápis jako takový, ale neodlučitelně k ní patří také tradiční chápání tohoto zápisu a právě od tohoto tradičního pochopení se pak zákonitě odvíjí i překlad v daném jazyce! Neexistuje překlad, který by nebyl zatížen tradičním pochopením daného překladatele! Proto skutečně musíme hovořit o křesťanské a židovské Bibli a tyto dvě velmi odlišné Bible nemůžeme v rámci spravedlivé diskuze nikdy slučovat dohromady. Ostatně ani tvrzení, že židovství a křesťanství sdílejí tzv. Starý zákon, ve skutečnosti není pravdivé, protože tradiční chápání těchto textů jsou v křesťanství a judaismu neslučitelná – židovství by se nikdy neodvážilo hovořit o Tanachu jako o „starém“ zákoně.

Proč noachidé nepřijímají Nový zákon?

Křesťané se často snaží s judaismem polemizovat prostřednictvím křesťanského překladu a křesťanského chápání Bible, ale právě zde narážíme na základní kámen úrazu: Judaismus a křesťanství ve skutečnosti nesdílejí stejnou Bibli!

Vychází-li člověk ve svém osobním bádání pouze z křesťanských překladů Bible a nikoliv z židovských překladů Tanachu, pak velmi často, aniž by si to uvědomoval, nevyhnutelně přejímá křesťanské představy o Bibli prostřednictvím jeho křesťanských překladatelů, protože v češtině židovský překlad celého Tanachu zatím nevyšel a český čtenář tak s těmito zásadními rozdíly není nijak obeznámen a nemůže tedy srovnávat.

Odmítnutí Nového zákona noachidy, kteří opustili křesťanství, může mnohým připadat jako „nebiblický“ postup, ale je třeba si uvědomit, že je to ve skutečnosti nevyhnutelný důsledek vědomého odmítnutí křesťanských představ o Bibli. Noachidé totiž svou víru nemohou stavět na křesťanské Bibli, natož na Novém zákoně, jinak by vlastně křesťanství ve skutečnosti nikdy neopustili.2

Halacha je jednoznačná:

Kdokoliv se prohlásí za proroka poslaného Bohem s pokyny pro lidstvo, musí být nejprve předveden před Moudré Izraele, aby byla ověřena jeho hodnověrnost a zjištěna míra, do jaké jsme povinni se jeho slovy řídit.

Rabi Uri Šerki, Brit šalom, Základní pravidla, 3. halacha

V judaismu se dodnes dochovala mimořádně přesná posloupnost předávání tradice mezi židovskými učenci.3 I to je jeden z důvodů, proč noachidé, kteří se rozhodnou, že přijmou noachidská přikázání před rabínským soudem, prohlašují, že budou dodržovat tato přikázání „v souladu s Mošeho Ústní Tórou pod vedením rabínů“. Doposud však žádný z židovských soudních dvorů Ježíše Nazaretského ani novozákonní spisy za věrohodné neuznal. Ze stejného důvodu by tedy o ně neměli opírat svou víru ani noachidé.

Proč se Nový zákon nemůže stát součástí židovské Bible?

Nový zákon se nemůže a ani se nikdy nemohl stát součástí židovské Bible už jen z toho důvodu, že židovský kánon Bible byl uzavřen ještě před vznikem křesťanství.

Muži velkého shromáždění se zasadili o mnoho věcí … [např.] přeložili Tanach do aramejštiny jako závazný výklad každého verše. Tanach rozdělili do celkem 24 knih podle 24 mišmarot (skupin) kohanim (kněží), kteří se střídali ve službě v Chrámu. Tanach dále zapečetili, což znamená, že jen tyto knihy jsou považovány za svaté v tom slova smyslu, že se k nim nesmí nic přidávat ani ubírat. Moše Rabejnu zapsal pět knih Chumaše tak, jak mu je nadiktoval Bůh. Proroci zapsali celkem 8 knih prostřednictvím proroctví – 12 tzv. menších proroků je ve skutečnosti počítáno jako jedna kniha. Zbývajících 11 knih bylo zapsáno prostřednictvím ruach ha-kodeš (svatého ducha) – Ezra (Ezdráš) a Nechemja (Nehemjáš) jsou rovněž počítány jako jedna kniha.

History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 36.

Jedním z důvodů, proč došlo k zapečetění Tanachu dávno před nástupem křesťanství, byla podle Talmudu4 skutečnost, že smrtí proroků Chagaje (Agea), Zecharjaha (Zacharjáše) a Malachiho (Malachiáše), kteří patřili k Anšej kneset ha-gdola (Mužům velkého shromáždění), odstoupil ruach ha-kodeš [plošně] z Jisraele.5

Že byl Tanach zapečetěn dávno předtím, než spatřil světlo světa Nový zákon, netvrdí jen Talmud,6 ale zmínky o tom nalezneme např. i ve spisech Josepha Flavia, který žil v 1. stol. n. l.:7

Poněvadž u nás nikdo nemůže svévolně napsat historické dílo a poněvadž v zápisech nemůže dojít k žádným rozporům a poněvadž pouze Proroci se z Božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se událo za jejich doby, neexistuje u nás přirozeně, či spíše nutně množství nesouhlasných a rozporných knih. Máme pouze dvaadvacet knih, které zahrnují celé naše dějiny a právem jim každý věří. … Všechny události od Artaxerxa až po naší dobu jsou sice vylíčeny, těmto spisům se však nevěnuje stejná důvěra, protože tehdy se nedodržovala přesná posloupnost proroků. Je tedy naprosto jasné, jak přistupujeme ke svým knihám. Ačkoli (od jejich vzniku) uplynula tak dlouhá doba, neodvážil se ještě nikdo k nim něco přidat nebo z nich něco vyloučit či v nich provést nějakou změnu. Už od narození je pro každého Žida samozřejmé považovat tyto knihy za projev boží vůle, držet se jich a v případě nutnosti podstoupit za ně i smrt.

Josephus Flavius, O starobylosti židů (Odpověď Apiónovi), Kniha 1., VIII,37-38, 41-42,Odeon.

O zapečetění Písma dávno před vznikem křesťanství nalezneme zmínku také v českém překladu knihy Sefer Jecira, a sice v úvodu, který napsal rabín Arje Kaplan:8

Bylo to rovněž období Velkého Shromáždění, které zapsalo některé z posledních knih Bible, jako třeba Ezechiel, a tím uzavřelo biblický kánon. Toto shromáždění také vytvořilo mnoho běžně užívaných hebrejských modliteb.

Sefer Jecira, Aryeh Kaplan, Volvox Globator, Úvod, str. 18

Je tedy zřejmé, že židé a noachidé v tomto ohledu, ve své podstatě, pouze jen zůstávají věrní tzv. posledním prorokům, kdežto křesťanství jejich učení dříve nebo později v průběhu svého vývoje opustilo.9

Za povšimnutí však rozhodně stojí i to, že ani Talmud nijak nezastírá, že na největších učencích židovského národa stále může a bude spočívat ruach ha-kodeš dokonce i v dobách po zapečetění Písma.10

Křesťané se obecně domnívají, že působení tzv. ducha svatého je zvláštní výsadou pro věřící od doby, kdy vznikl Nový zákon, ale není tomu tak. Nutno však podotknout, že současné křesťanské pojetí ducha svatého je neslučitelné s tím židovským, ale o tom zase někdy jindy.

Ovšem ve své nezměněné podobě tak, jak to ve své době zapečetili Anšej kneset ha-gedola, se Písmo uchovalo pouze v tradičním židovství. Křesťanství totiž již celkem záhy po smrti svého učitele učinilo přesný opak, když si svůj biblický kánon podstatně rozšířilo o tzv. Nový zákon v přímém rozporu s tím, co učí Tóra:

Dám pro ně povstat ze středu jejich bratří proroku, jako jsi ty, a dám svá slova do jeho úst a bude k nim mluvit všechno, co jim přikáži. A muže, jenž by neuposlechl mých slov, která mu pověděl mým jménem, si v jeho lidu vyhledám.

Devarim (5. Mojžíšova) 18:18-19, Sidon

Slovům těchto posledních proroků, kteří povstali a zapečetili biblický kánon, tak zůstala věrná pouze židovská tradice. Rovněž začíná být zřejmé, že tito poslední proroci museli nevyhnutelně zaujímat stanovisko, že ani skutečný Mesiáš s sebou nepřinese změny v biblickém kánonu.

Co tzv. mesiánští Židé a podobná hnutí?

Tzv. „mesiánský“ judaismus a podobná hnutí, jež svou totožnost zakládají na novozákonních spisech, musíme řadit ke křesťanství, ačkoliv se jejich stoupenci ve svých očích mohou považovat za součást judaismu. Už jen z tohoto prostého důvodu, že svůj základní biblický kánon nesdílejí s judaismem, ale s křesťanstvím, je v rámci spravedlivé diskuze nemůžeme zařadit jinde než ke křesťanství.

Shrnutí

Křesťanství přišlo historicky až po judaismu. Judaismus si na rozdíl od křesťanství dodnes uchoval velmi přesnou posloupnost předávání tradice. V tomto případě je tedy židovská tradice buďto nespolehlivá – ale pak je poctivé, aby někdo dokázal, že ta křesťanská je spolehlivější – anebo jsme nalezli důkaz, že křesťanství nejpozději ve 4. stol. n. l.11 svévolně porušilo závazné rozhodnutí, které zakazuje měnit ustálený židovský kánon Písma, který byl v platnosti dávno před vznikem novozákonních spisů, a tyto spisy si tak přidalo do svého kánonu v rozporu s tím, co zavedli poslední Proroci.

Záměrné nepřesnosti v křesťanských Biblích?

„‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ (Matouš 1:23, Český ekumenický překlad) Původní hebrejské znění těchto slov z Ješajahu (Izajáše) 7:14 užívá hebrejského výrazu „alma“, což neznamená „panna“, ale jen „mladá dívka“. Jako potvrzení poslouží skutečnost, že mužský protějšek tohoto slova v hebrejštině, tedy „elem“, rovněž neznamená „panic“, ale jen „mladík“.12 Důkaz, že křesťanský překlad je mnohdy úmyslně zavádějící nalezneme např. v Šmuel Alef (1. Samuelova) 17:56, kde se i ekumenická Bible přidržuje tohoto přesného významu a překládá takto: „zeptej se, čí syn je ten mladík.“ Dalším důkazem je také to, že tentýž křesťanský překlad užívá „panna“ v Matoušovi 1:23, ale „dívka“ v Izajášovi 7:14. Někteří zde namítají, že Matouš cituje z tzv. Septuaginty, kde je užito řecké slovo „parthenos“. Nicméně stejná Septuaginta užívá slovo „parthenos“ též v souvislosti s Dinou poté, co byla znásilněna Šchemem (Berešit [1. Mojžíšova] 34:2-4), což vylučuje, že by se „parthenos“ v řečtině muselo překládat jako „panna“.13 Panna v Matoušovi tak dává smysl jedině jako vykladačský přídavek, který má vylučovat Josefa jako tělesného otce Ježíše. Takový překlad však není věrný své předloze ani v hebrejštině ani v řečtině a navíc tím nevyhnutelně vrhá na celou záležitost dost závažné pochybnosti. Ačkoliv tedy Matouš sám o sobě tuto nepřesnost nezavedl, jeho překlady ano, což přinejmenším vrhá pochybnost na křesťanskou vykladačskou tradici jako takovou. Na věrohodnosti nepřidává ani to, že jak původní předloha z Ješajahu (Izajáše), tak židovská tradice vlastně nekladou za podmínku, že by početí Mašiacha (Mesiáše) muselo být jakkoliv zázračné z panny. V neprospěch hraje také událost s Judou: „Tvá snacha Tamar se spustila a podívej, také z toho spuštění otěhotněla!“ (Berešit [1. Mojžíšova] 38:24, Sidon), což zřejmě rovněž i podle Matouše bylo první rozumné vysvětlení, které Josefovi přišlo na mysl. Čtenář by tedy měl během čtení zpozornět. Zajímavé je, že židovství ve skutečnosti zná i případy, kdy žena otěhotní, aniž by spala s nějakým mužem: např. podle jedné tradice byl prorok Jirmejahu (Jeremjáš) současně otcem i dědem jednoho ze svých synů, totiž Ben Siracha, jelikož byl v lázních nějakými ničemy znásilněn (přinucen k ejakulaci) a jeho sémě přežilo ve vodě a zapříčinilo otěhotnění jeho vlastní dcery, když se tam byla později koupat.14 Je dobré si uvědomit, že samotné početí, aniž by žena byla někomu nevěrná, ve skutečnosti není jádrem sporu, protože ho lze vysvětlit různými způsoby, a přesto zde křesťanství prokazatelně nepřekládá poctivě. Není-li však Josef tělesným otcem Ježíše, pak Ježíš podle Tóry nemůže příslušet ke královskému rodu, protože příslušnost k rodu je určována pouze otcem. Ostatně právě spor ohledně příslušnosti k rodu se již dávno předtím stal důvodem, proč čteme: „Syn jisraelské ženy a syn Micrijce vyšel mezi syny Jisraele a syn té Jisraelky se v táboře popral s Jisraelcem. Syn té jisraelské ženy – jeho matka byla Šlomit, dcera Divriho z Danova kmene – pak veřejně proklel Jméno a jelikož je proklel, přivedli ho k Mošemu.“ (Vajikra [3. Mojžíšova] 24:10-11, Sidon) Raši připomíná, že tento muž šel do tábora kmene Dan a rozložil si v něm svůj stan, načež ho kmen Dan oprávněně upozornil: „Synové Jisraele nechť táboří každý u svého praporu se znaky otcovských domů kolem stanu setkání čelem k němu.“ (Bemidbar [4. Mojžíšova] 2:2, Sidon) A tak se ten muž rozhodl soudit s kmenem Dan před Mošeho soudním dvorem, ale svůj spor jako syn Micrijce (Egypťana) prohrál a jelikož tedy nebyl uznán za příslušníka kmene Dan, klnul Bohu.15 Tato skutečnost tedy vylučuje, že by Ježíš mohl být zaslíbený Mesiáš, přestože ho Matouš takto označuje: „Narození Ježíše Krista se událo takto“ (Matouš 1:18, Český ekumenický překlad), což je velmi závažná nepřesnost vyvěrající už z původního Matouše. Buďto tedy křesťanští překladatelé lžou a Josef byl ve skutečnosti celou dobu tělesným otcem Ježíše, aniž by si toho byl sám zpočátku vědom, za předpokladu, že Josef pocházel z rodu Davidova, nebo mají pravdu, ale pak neříká pravdu Matouš, protože Ježíš by pak ve skutečnosti rodově nepříslušel k Davidovi a tudíž by neměl být nazýván Kristus neboli Mesiáš.16 Tak jako tak je tedy zřejmé, že křesťanská tradice není spolehlivá už v základních výpovědích ohledně Ježíše Nazaretského.

„Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Zacharjáš 12:10, Český ekumenický překlad) Židovské překlady ovšem mají: „Budou vzhlížet ke Mně kvůli těm, co byli pobiti [meči]. Budou nad tím (ním) naříkat, jako se naříká nad smrtí jedináčka …“ (srovnej např. s překlady Artscroll, Judaica Press či Yalkut Mean Loez). Jinými slovy původní hebrejská předloha ve skutečnosti hovoří o tom, jak židovský národ vzhlíží k Bohu s úpěnlivými prosbami ohledně množství prolité židovské krve národy, kteří se srotí proti Izraeli. Někteří naši Moudří dále vysvětlovali, že mezi zabitými [v bitvě] bude také tzv. Mesiáš ben Josef. O tom, že křesťanský výklad zde bezostyšně znásilňuje původní hebrejskou předlohu, když za probodnutého označuje, chas ve-šalom, přímo Boha, svědčí překvapivě dokonce i tzv. Nový Zákon, kde stojí: Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ A na jiném místě Písmo praví: Uvidí, koho probodli.“ (Jan 19:32-37, Český ekumenický překlad). Všimněme si, že podle Jana jsou těmi, kdo vzhlíží na onoho probodnutého, řimští vojáci a nikoliv Izrael! Nicméně, ani Jan zde ve skutečnosti nepředkládá Zacharjáše přesně jak se sluší a patří, ale upravuje si jeho znění z „a budou vzhlížet ke Mně kvůli tomu (těm), co byl(i) probodnut(i)“ na „uvidí (toho), koho probodli“. V otázce, kdo ke komu vzhlíží ovšem ve skutečnosti není spor (i křesťanští překladaté Starého Zákona jsou si vědomi, že se jedná o židovský národ k Hospodinu). V nejlepším jsme tedy svědky nekalého pokusu křesťanů zatajit před čtenářem určitou nepřesnost z Jana, ale nebudeme ani zastírat, že se nejspíš jedná o pozůstatek antisemitismu již z raných dob církve, jelikož toto běžné křesťanské překroucení Zacharjáše, že se má jednat o židovský národ, který nakonec prozře a bude oplakávat smrt Nazaretského, je poměrně starodávné. Že se skutečně nejedná o oplakávání někoho, kdo byl Římem potrestán ukřižováním, ale že jde o smrt v bitvě, dosvědčuje samotný Zacharjáš, který nezapomíná dodat: „V onen den se bude v Jeruzalémě rozléhat nářek jako nářek pro Hadad-rimóna na pláni u Megida.“ (Zacharjáš 12:11, Český ekumenický překlad) Odvolávka je totiž na to, co se událo za spravedlivého krále Jošijáše: „Po tom všem, když Jóšijáš dal do pořádku Hospodinův dům, táhl Néko, král egyptský, aby bojoval u Karkemíše na Eufratu. Jóšijáš proti němu vytáhl. Néko k němu poslal posly se vzkazem: Co je ti do mých věcí, judský králi? Dnes netáhnu proti tobě, bojuji s jiným domem. Bůh řekl, že si mám pospíšit. Ustup Bohu, který je se mnou, ať tě neuvrhne do zkázy. Ale Jóšijáš mu neuhnul, chopil se příležitosti bojovat s ním. Neposlechl Nékových slov, která byla z úst Božích. Přitáhl na pláň u Megida, aby tu bojoval. Krále Jóšijáše zasáhli střelci. Král řekl svým služebníkům: Odneste mě, protože jsem těžce raněn. Služebníci ho přenesli z válečného vozu, aby ho na jiném voze, který měl s sebou, odvezli a dopravili do Jeruzaléma. Zemřel a byl pohřben v hrobech svých otců. Celý Juda a Jeruzalém nad Jóšijášem truchlili. Jeremjáš složil na Jóšijáše žalozpěv. Všichni zpěváci a zpěvačky opěvují Jóšijáše ve svých žalozpěvech až podnes. To se stalo v Izraeli zvykem a dále se o tom píše v Žalozpěvech.“ (2. Paralipomenon 35:20-25, Český ekumenický překlad)17

Shrnutí

Pravidlo, že příslušnost k rodu se odvozuje pouze z otcova rodokmene, bylo známo dávno před vznikem křesťanství. Dokonce bylo uplatňováno už v době, kdy Jisrael ještě putoval pouští (viz Rašiho komentář výše). Jelikož Josef, podle křesťanů samotných, nebyl tělesným otcem Ježíše Nazaretského, ale byl počat z panny zázračným způsobem, je zřejmé, že Ježíš halachicky nepocházel z rodu Davidova. Se zázračným početím z panny muselo křesťanství přijít nejspíš samo, jelikož židovství zná historicky i jiné způsoby, jak může žena otěhotnět, aniž by spala s muže (viz legenda o Jeremjáši výše). Navíc židovství od Mesiáše, co do jeho početí a narození, nic zázračného neočekává:

Vyvstane-li král z domu Davidova, který se usilovně zaobírá Tórou a zachovává její micvot v souladu s Psanou i Ústní Tórou, který stejně jako jeho předek David přiměje celý Jisrael k tomu, aby chodil cestou Tóry, napraví veškerá současná porušování a bude vést Boží války, pak ho s jistotou můžeme považovat za Mesiáše. Povede-li se výše uvedené, zbuduje-li Chrám na určeném místě a shromáždí rozptýlené Jisraele, pak je to skutečný Mesiáš, který následně napraví celý svět, příměje ostatní národy společně sloužit Bohu, jak je řečeno: Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží. (Sofonjáš 3:9, ČEP) Pokud se mu tyto věci nepodaří dovést až do konce, nebo v průběhu zemře, pak víme jistě, že se nejedná o Tórou zaslíbeného zachránce. Ale jedná se o plnohodnotného krále ve všech ohledech jako každý jiný před ním, který byl z domu Davidova a zemřel. Bůh mu dal povstat, aby prověřil mnohé, jak se píše: Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času. (Daniel 11:35, ČEP)

Rambam, Mišne Tora, Melachim umilchamot 11:4

Je tedy více než zřejmé, že ani Ježíš Nazaretský očekávání o Mesiáši nikdy nenaplnil.

Více v článku: Ješua ha-Nocri

Smí noachidé studovat Nový Zákon?

Člověk má sloužit pouze Stvořiteli světa, a ne žádné jiné osobě. Z tohoto důvodu tedy Tóra všem lidem přikazuje, aby se nezapojovali do žádných náboženských obřadů a uctívání, vyjma uctívání pravého Boha. Jakékoliv jiné uctívání je zakázáno a obvykle se označuje jako modloslužba či uctívání model. Je zakázáno uctívat jakoukoliv jinou bytost společně se Stvořitelem. Porušování tohoto zákazu obvykle označujeme hebrejským slovem „šituf“, čímž rozumíme propůjčování Boží svrchovanosti někomu dalšímu. Do tohoto třídicího hlediska porušování proto zahrnujeme například křesťanskou víru, protože ta podněcuje k uctívání člověka (Ježíše) spolu s Bohem.

Člověk by se měl vyhýbat četbě modlářských knih. Avšak v případě noachidských moudrých, kteří v těchto záležitostech ostatním udílejí pokyny, je jen správné, aby měli přehled o obsahu i těchto knih.

Rabi Uri Šerki, Brit šalom, Poznání Boha, 4.-6. a 20. halacha

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že noachidé mohou být znalí Nového zákona, a za určitých okolností dokonce být musejí, avšak nesmějí o něj opírat svou víru.

Měli by si noachidé ošklivit Nový zákon?

Zamyslí-li se člověk hlouběji nad širšími souvislostmi, pochopí, že to není vůbec potřeba:

V konečném důsledku však všechny činy Ježíše Nazaretského, a rovněž i toho Jišmaelity, který povstal po něm, slouží jedinému účelu, a to připravit cestu pro příchod Mesiáše a nápravu celého světa a přimět národy sloužit Bohu společně, jak je řečeno: Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží. (Sofonjáš 3:9, Český ekumenický překlad) Jak k tomu dojde? Celý svět již je naplněn zmínkami o Mesiáši, Tóře i micvot. Povědomí o všech těchto věcech se již rozšířilo i k těm nejvzdálenějším ostrovům a dokonce se dostalo i mezi mnohé obzvlášť tvrdošijné národy. Vždyť všechny tyto věci včetně micvot Tóry jsou mezi lidmi běžné rozebírány. Často dnes můžeme zaslechnout: Micvot sice byla pravdivá, ale v dnešní době již neplatí a nebyla zamýšlena věčně. Od jiných zase: Micvot obsahují skryté věci, které nelze jen tak snadno pochopit. Mesiáš již přišel, aby nám tyto skryté pravdy vyjevil. Ale až přijde pravý král Mesiáš a osvědčí se a upevní tím své postavení před zraky všech, tehdy i oni prozří a uvědomí si, že jejich předkové jim odkázali nic než klam a že jejich proroci je uvrhli v hrozný omyl.

Rambam, Mišne Tóra, Melachim umilchamot 11:4, volný překlad.

Smí nežidé, kteří nepřijali noachidská přikázání, nebo je přijali jen částečně, opírat svou víru o Nový zákon?

Rabi Uri Šerki na podobný dotaz odpověděl takto:

Ze slov Rabejnu Bachji k Devarim 31:16 se zdá, že je to národům tolerováno v dobách, kdy nemají přístup k vyšším úrovním duchovního poznání [prostřednictvím židovství], ale např. Rambam by s tímto tvrzením nejspíš nesouhlasil. Rovněž poskim jsou v této otázce rozdělení ve svých názorech. Domnívám se, že tato otázka se může stát předmětem rabínské diskuze v nejbližších letech.

Rabi Uri Šerki, Responza, Noahite life not based on Torah, noahideworldcenter.org

Smí nežid, který věří v Ježíše, přijmout noachidská přikázání před rabínským soudem?

Rabi Uri Šerki a Ješajahu Hollander na podobný dotaz odpověděli následovně:18

Rabi Hollander je toho názoru, že záleží na tom, co přesně člověk míní slovy „věřit v Ježíše“. Pokud noachida pouze věří tomu, že tato postava historicky existovala, že byla náboženským vůdcem pro své následovatele a že se o něm dochovaly zápisy z druhé a třetí strany, ale jinak těmto věcem nepřikládá větší váhu, pak takový noachida může být považován za košer noachidu ve všech ohledech a dokonce může získat i postavení tzv. ger tošav,19 za předpokladu, že řádně přijme sedm noachidských přikázání. V praxi ovšem za noachidy nepřijímáme nikoho, komu se příčí prohlásit, že v Ježíše nevěří. Někteří rabíni toto dokonce vyžadují jako součást slibu při přijímání sedmi noachidských přikázání před rabínským soudem. Jedním z důvodů je zamezit nekalým pokusům o evangelizaci v rámci noachidské komunity. Tento postup schvalují i samotní noachidé, kteří vyšli z křesťanství.

Rabi Šerki dodává, že slovní obrat „věřit v Ježíše“ většinou zavání jistou mírou modlářství, protože tím lidé nejčastěji míní víru v to, že jedinou cestou k Bohu je Ježíš nebo že na víře v Ježíše závisí posmrtný život apod. Rovněž je třeba mít na paměti, že je všeobecně známo, že se Ježíš přel s Moudrými Izraele a že k nim nebyl uctivý. A jelikož nedílnou součástí přijetí noachidských přikázání před rabínským soudem je také uznání autority Moudrých Izraele, víra „v Ježíše“ je tím tedy vyloučena. Je však rovněž dobré si uvědomit, že i přesto, že člověk věří některým z výše uvedených věcí, které představují překážku pro úplné přijetí noachidských přikázání, tak to neznamená, že takový člověk nemůže dojít přijetí u Boha a být v Jeho očích shledán příjemným. Nicméně pozemský soud nemá právo toto legitimizovat a proto nepřijímáme za noachidy nikoho, kdo věří „v Ježíše“ ve výše uvedeném slova smyslu. Pokud ale člověk pouze věří, že Ježíš existoval a že některé jeho činy a slova stojí za povšimnutí, takový ve skutečnosti „v Ježíše“ v tomto slova smyslu nevěří a proto může s klidným svědomím prohlásit před rabínským soudem, že v něj nevěří, a přijmout tak řádně noachidská přikázání.

Noachidé v období druhého Chrámu

V období druhého Chrámu (350 př. o. l. – 70. o. l.) mělo v rámci Římské říše velmi početné zastoupení tzv. hnutí „bohabojných“. Jednalo se o nežidovské vyznavače Jediného Boha Izraele, kteří svou věrnost opírali jak o židovské Moudré, tak o Svatý Chrám. … Dovídáme se o nich např. ze spisů Josefa Flavia (Válka židovská 2:454,463 a 7:45, Židovské starožitnosti 14:110 a 20:41, Proti Apiónovi 1:166,167 a 2:282).

The Divine Code, Rabbi Moshe Weiner, 2. vydání, str. 20.

Jak se vyvíjelo křesťanství z pohledu židovských učenců?

Na tuto otázku není vůbec snadné odpovědět, jelikož judaismus se obvykle křesťanstvím ani jinými náboženstvími příliš nezabývá, není-li to nezbytně nutné. Židovští učenci se těmto otázkám věnují zpravidla jen tehdy, jsou-li k tomu donuceni vnějšími okolnostmi (viz např. Rambanova Barcelónská disputace nebo rabi Chasdaj Kreskas, který v Bitul ikarej ha-Nocrim vyvrací některé základní stavební kameny křesťanství, či kniha Kuzari rabího Jehudy ha-Levi, která se věnuje obecně i filosofii apod.).

Více o těchto klasických polemikách judaismu vůči křesťanství zde: Ješua ha-Nocri

Ovšem čas od času nalezneme i ucelenější rozbor: Jedním ze současných židovských učenců, kteří se této otázce hojně věnují, je např. rabi Tovja Singer, který tomuto věnoval např. ucelenou řadu přednášek zvanou „Let’s Get Biblical“, což bychom do češtiny mohli volně přeložit jako „Biblickým pohledem“. V jedné ze svých úvodních přednášek shrnuje historický vývoj křesťanství následovně:

Proč vůbec církev přijala učení o panenském početí?

Nelze si nevšimnout, jak si pisatel Matouše [ve svém podání evangelia] obzvlášť dává záležet na tom, aby slova z Izajáše 7:14 patřičně poupravil tak, aby tím čtenář [neznalý původní hebrejské předlohy] snadno nabyl [mylného] přesvědčení, že zde Izajáš prorokuje o Ježíšově narození z panny. A ačkoliv jeho [svérázný] způsob provedení je [pro člověka znalého původní předlohy] snadno odhalitelný, jedná se ve skutečnosti o velmi zásadní a dobře promyšlený [strategický] tah.

Vyvstává ale důležitá otázka: Co [tedy nakonec] přimělo [pisatele] Matouše a Lukáše přijít s touto [překvapivou] myšlenkou, že se Marie během početí Ježíše nedotkl žádný muž? Proč se církev rozhodla přijmout toto učení o narození z panny [až někdy těsně] k [samému] konci prvního století? [Zopakujme si, že] zatímco v pohanském prostředí by tato představa nebyla ničím novým pod sluncem, v tom židovském bychom jen stěží mohli hledat něco, co by bylo židovskému myšlení vzdálenější než právě tato představa [panenského zrození Mesiáše].

Z Tóry totiž zcela jasně vyplývá, že příslušnost ke kmeni se [u židů] dědí čistě po otci, a nikoliv po matce!20 Hodlá-li tedy Nový zákon tvrdit, že se Ježíš narodil z panny [bez přispění mužského protějšku, který by pocházel z královského kmene], pak Ježíš nemůže nikdy usednout na Davidově trůnu a tudíž nemůže být ani [očekávaným] Mesiášem. Je tedy až úsměvné, že hned úvodní kapitola Nového zákona takto [neobratně] podkopává to nejústřednější církevní vyznání [, že Ježíš má být Mesiášem].

K jakým zásadním proměnám tedy začalo docházet uvnitř církve již v jejich raných počátcích, že se pisatelé Matouše a Lukáše uchýlili k tomu, aby do evangelií vnesli [tuto nanejvýš pochybnou] představu, že Ježíš byl počat v lůně panny, když toto tvrzení [z židovského pohledu] Ježíše naprosto vylučuje z možnosti být Mesiášem? A proč s tímto zásadním tvrzením, že se Ježíš narodil z panny, přicházejí teprve až Matouš a Lukáš, tedy evangelia, která chronologicky patří k nejpozději sepsaným spisům Nového zákona vůbec? Proč o této zásadní výpovědi mlčí jak Pavel tak Marek?

Že by se o tom jen zapomněli zmínit?

Nejrozumnější vysvětlení je, že tato myšlenka o Ježíšově narození z panny je ve skutečnosti až mnohem pozdější křesťanský [misijní] vynález, což by vysvětlovalo, proč o tom nikde nemůžeme nalézt žádné zmínky např. u Pavla nebo Marka. Ti totiž patří k [autorům] nejranějších spisů křesťanství. Matouš a Lukáš (85 o.l.) byli sepsáni až dobrých 35 let po Pavlově prvních dopisech (1. Tesalonickým – 50 o.l.). Vyvstávají tedy dvě další zásadní otázky: Co nakonec toto [rané] křesťanské hnutí přesvědčilo, aby přišlo s věroukou o Ježíšově zázračném početí i přesto, že židé ve skutečnosti nikdy žádné zázračné početí z panny od svého Mesiáše neočekávali? A proč to církvi trvalo tak dlouho, než přijalo tuto věrouku, která se tolik protiví židovským představám?

Klíčem k porozumění, proč se tak stalo až ke konci prvního století, je skutečnost, že křesťanství se zpočátku horlivě soustřeďovalo [výhradně jen] na židovské prostředí, ale jelikož ve svých [misijních] snahách nebylo [v rámci židovství] ani zdaleka úspěšné, nezbylo jim než se nakonec přeorientovat [čistě] na nežidovský svět [, což vyústilo v přijetí této nežidovské představy ve snaze učinit tím Nový zákon přitažlivější pro okolní „pohanský“ svět].

[Poslední odstavec byl oproti původní předloze lehce pozměněn a částečně shrnuje myšlenky navazujícího odstavce, který zde již v rámci úspory místa nepřekládáme.]

Let’s Get Biblical, Outreach Judaism, rabi Tovia Singer, 1. svazek, str. 54-58.

Stojí za zmínku, že rabi Jaakov Emden (známý též pod zkratkou „Jaavec“, 18. stol.) připouštěl, že původní Ježíš včetně Pavla ve skutečnosti vůbec nemuseli mít v úmyslu odvádět židy od dodržování Tóry, ale mohli se jen pokoušet uvést noachidská přikázání ve známost mezi ostatní národy světa.21

Jsou křesťané první, kdo přišli s myšlenkou Boží „vícejedinnosti“?

Za zmínku také stojí to, že se v Talmudu v souvislosti s tzv. Septuagintou, která byla sepsána dávno před vznikem křesťanství (ovšem ve skutečnosti se zde hovoří jen o řeckém překladu Tóry, který pořídili židovští učenci, a nikoliv o zbytku biblických knih; tedy máme zde na mysli pouze tzv. targum ha-šivim) můžeme dočíst (zároveň je však věčná škoda, že současná Septuaginta, kterou křesťanství dochovalo, tyto změny, o kterých zde židovští učenci hovoří, již dnes z pochopitelných důvodů neobsahuje, což je také důvod, proč její současná podoba není příliš spolehlivá):

Stalo se ve dnech krále Ptolemaia [II.], že svolal sedmdesát dva starších z Moudrých Izraele a každého zvlášť umístil do sedmdesáti dvou pokojů, aniž by jim dopředu objasnil, proč je svolává, aby se tak nemohli na ničem smluvit, a poručil jim: Opatřete mi překlad Tóry vašeho učitele Mojžíše. Ovšem Svatý, budiž požehnán, každému z nich dal do srdce moudrost, aby všichni přišli se stejným výkladem. Nejen, že všichni vše přeložili správně, ale dokonce každý z nich zavedl stejné změny oproti původní předloze. A takto přeložili: Bůh stvořil na počátku [berešit] – tzn. záměrně zde přehodili slovosled, aby si to nikdo nemohl mylně vykládat ve smyslu, že by „Berešit stvořil Boha.“ Tento překlad byl namířen proti těm, co věří v tzv. preexistenci světa, tedy že svět je věčný a všemu vždy předcházel, a také proti těm, co věří ve dvě síly ve světě: Tu první, co nazývají Berešit, která podle nich teprve stvořila tu druhou, Boha. Dále záměrně přeložili „Stvořím člověka k obrazu a podobě“ místo původního „Učiňme člověka s naší pečetí jako naší podobu“, protože i to by mohlo snadno vést k mylným představám o vícero silách, nebo že Bůh má lidskou podobu apod.

Babylónský Talmud, Megila 9a, Koren Talmud Bavli, vlastní překlad.

Všimněme si, že mylnou představu o Bohu, který by měl mít syna v doslovném slova smyslu, vyvrací Písmo také ve svém původním znění, když např. nutí Nebukadnesara, aby si upravil své představy o Bohu z nesprávného „Král zvolal: Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu. (Daniel 3:28, ekumenický překlad) na „Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než Bohu svému.“ (Daniel 3:28, ekumenický překlad). Talmud Jerušalmi dokresluje, že tehdy dokonce anděl udeřil Nebukadnesara do tváře a řekl mu: „Oprav se! Má snad Bůh syna?“22

Vidíme tedy, že pojem „Boží syn“ (hebrejsky „ben elohim“) není v židovství nic nového, jen se mu musí správně porozumět. Jak jsme si již vysvětlili, Boží syn někdy znamená „anděl“ či „posel“ (viz např. předchozí příklad z knihy Daniel), ale jindy také jen král (např. Šalamoun), který dokonce sedí na Hospodinově trůnu, jak o tom hovoří např. král David: „Ze všech mých synů, a Hospodin mi dal synů mnoho, si vyvolil mého syna Šalomouna, aby usedl na Hospodinův královský trůn nad Izraelem. Řekl mi: Tvůj syn Šalomoun, ten vybuduje můj dům a má nádvoří, neboť jsem si ho vyvolil za syna. Já mu budu Otcem.“ (Divrej ha-Jamim alef [1. paralipomenon 28:6], ekumenický překlad; viz také 29:23). Samotný židovský národ je nazýván Božím prvorozeným: „Proto řekneš faraónovi: Takto pravil Hospodin: Jisrael je můj prvorozený syn. A tobě říká: Propusť mého syna, ať mi slouží …“ (Šemot [2. Mojžíšova] 4:22-23) A zrovna tak jsou jako „elohim“ v Písmu nazýváni dokonce i jen obyčejní soudcové: „Zhřeší-li člověk proti člověku, souditi ho bude soudce [elohim]; pakli kdo zhřeší proti Hospodinu, kdo se zasadí o něho?“ (Šemuel alef [1. Samuelova] 2:25, Bible Kralická) – že na tomto místě opravdu nedává smysl překladát jako „Bůh“ namísto „soudce“, snadno pochopí i neznalec hebrejštiny, přesto to tak nelezneme v mnohých křesťanských překladech – viz např. ekumenický překlad nebo překlad 21. století. Jedno je však zřejmé: Když Písmo užívá pojem „ben elohim“, neboli „syn Boží“, rozhodně tím nemá na mysli Boží podstatu – ta totiž zůstává neproniknutelná: „Střezte tedy velmi své duše, protože jste neviděli žádný obraz, když k vám Hospodin na Chorevu mluvil zevnitř ohně. Abyste se nezkazili a neudělali si jakoukoli symbolickou modlu, představující muže nebo ženu.“ (Devarim [5. Mojžíšova] 4:15-16) „Bůh není mužský, aby klamal, a není člověk, že by litoval, že by neučinil, jak řekl, nestalo se tak, jak pravil!“ (Bemidbar [4. Mojžíšova] 23:19) „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden!“ (Devarim [5. Mojžíšova] 6:4) „Ke komu mne přirovnáte, abych se mu podobal? říká Svatý.“ (Ješajahu 40:25, Sidon, haftarat vaetchanan)

Naposledy změněno: 11. 4. 2024

Poznámky

  1. Toto dělení navíc vzniklo nejspíš až ve 2. stol. n. l., tradičně je totiž za jeho tvůrce považován biskup Melitón ze Sard, ačkoliv pojem „Starý Zákon“ mohl vzniknout již dříve, viz: Old Testament, Britannica. []
  2. Opuštění křesťanství neznamená, že by noachida musel za každou cenu zpřetrhat veškerý společenský styk s křesťany. []
  3. Např. v Mišně, Talmudu, Mišne Tora apod. []
  4. Sota 48b. []
  5. Dodnes však zůstává na Moudrých lidu Izraele. []
  6. Bava batra 14b []
  7. Počet 22 místo 24 není zcela neobvyklý, jelikož např. kniha Rut (Rút) směla být zapisována na společném svitku s knihou Šoftim (Soudců) či Tehilim (Žalmy), a stejně tak i kniha Ejcha (Pláč) směla být připisována ke knize Jirmejahu (Jeremjáš), viz článek: Bible Canon – Number of Books – Jewish Encyclopedia; počet 24 nalezneme např. ve 4. knize Ezdrášově 14:45. []
  8. Mohli bychom zde jmenovat mnoho jiných významných zdrojů, kde lze tuto opomíjenou skutečnost vyzdvihnout, ovšem v češtině toho zatím vyšlo jen velmi málo. []
  9. Islám, který vznikl ještě později, toto učení s největší pravděpodobností nebral v potaz nikdy, ani ve svých raných počátcích. []
  10. Sota 48b, Tosefta []
  11. New Testament Canon, Britannica []
  12. The Milstein Edition Isaiah, Artscroll, str. 63. []
  13. Obecně známá pravda, na kterou upozorňuje mnoho autorů, např. rabi Tovia Singer v článku: A Christian Defends Matthew by Insisting That the Author of the First Gospel Relied on the Septuagint When He Quoted Isaiah to Support the Virgin Birth. []
  14. Sefer Jecira, rabi Aryeh Kaplan, Volvox Globator, Úvod, str. 17. []
  15. Vayikra, The Saphirstein Edition Rashi, Artscroll, str. 310 []
  16. Nelze však zcela vyloučit možnost, že původní Matouš mohl ve skutečnosti nazývat Nazaretského „Mesiášem“ čistě v nadneseném slova smyslu, tedy že jej pouze považoval za „hodného stát se Mesiášem v dané generaci“, ovšem takový výklad je pro křesťanství stejně naprosto nepřípustný, jelikož přiznává skutečnost, že Nazaretský nikdy nenaplnil to, co se dodnes očekává od Mesiáše. []
  17. Více podrobností v Let’s get Biblical, rabi Tovia Singer, str. 191-204 []
  18. Acceptance of the pledge and belief in Jesus, noahideworldcenter.org. []
  19. V současnosti však toto postavení není udíleno v plném slova smyslu. []
  20. 4. Mojžíšova 1:18 []
  21. Jak to vyplývá z jeho dopisu, který bývá přiložen k jeho komentáři k Seder olam raba zuta. Část tohoto dopisu lze nalézt přeloženou do angličtiny v knize: Jesus The Pharisee – A New Look at the Jewishness of Jesus, Harvey Falk, 1985, Rabbi Jacob Emden’s views on Christianity, str. 17-23. []
  22. Talmud Jerušalmi Šabat 6:9; Artscroll Daniel, Ezra, Nehemiah, str. 37; Legendy Židů, Louis Ginzberg, 4. svazek, str. 449, poznámky. []