Noachidé a Nový zákon

Článek „Noachidé a Nový zákon“ odpovídá na některé z často kladených otázek jak noachidů, kteří vyšli z křesťanství, tak těch, kteří se stále hlásí ke křesťanství, ale mají dotazy ohledně sedmi noachidských přikázání v souvislosti s tzv. Novým zákonem.

Úvod

Všeobecně známé skutečnosti:

Ježíš Nazaretský sám nic nenapsal.¹ Veškerá vyprávění, která se o něm rozšířila, pocházejí převážně z řad jeho následovníků. Židovští Moudří se k jeho následovnictví nepřidali.² Ostatní se o něm zmiňují jen velmi výjimečně.³ Křesťanství nikdy nebylo jednotné ve svých názorech – vážné rozepře řešilo již od svých raných počátků⁴ a nejednotným zůstává dodnes.⁵ Křesťané v různých obdobích potlačovali, často i násilně, jakékoliv odlišnosti v učení o svém zakladateli, a to zvlášť sami mezi sebou. Bývalo běžné, že nehodící se spisy s oblibou ničili. Je tedy velmi nesnadné dobrat se pravdivých dějinných souvislostí ohledně Nazaretského, natož nezaujatých podrobností o jeho životě. Židovští Moudří se křesťanstvím (včetně Nazaretského) zaobírají jen velmi okrajově, jelikož křesťanství v zásadě nepřináší nic nového – s většinou nesouhlasných myšlenek se judaismus vypořádával dávno před vznikem křesťanství např. v prostředí nadvlády Egypta, Babylóna či Řecka. Židovské výpovědi se navíc často významně liší od těch křesťanských v těch nejzákladnějších bodech.⁶ Křesťanské překlady tzv. Starého Zákona velmi často neodpovídají původní hebrejské předloze, aniž by na to čténaře jakkoliv upozorňovaly.⁷ Ostatně už i tzv. Nový Zákon se na mnoha místech významně rozchází s dochovanou hebrejskou předlohou, když “cituje” Písmo.

Je Nový zákon součástí (židovské) Bible?

Stručná odpověď

Není! Nový zákon je ve skutečnosti součástí pouze křesťanské Bible. Judaismus totiž nikdy žádný z novozákonních spisů mezi tzv. kanonizované biblické knihy (neboli Písmo) nepřijal a vlastně ani přijmout nemohl, jelikož židovský biblický kánon byl uzavřen dávno před vznikem křesťanství. Židovskému biblickému kánonu se však nejčastěji říká Tanach.

Více o židovském biblickém kánonu zde: Tanach

České překlady Tanachu

V češtině doposud židovský překlad celého Tanachu nevyšel. Čtenář tak může být dost překvapen, že židovská Bible ve skutečnosti není a nikdy nebyla totéž, co křesťanská Bible, jež je u nás, ale i ve světě, běžně tištěna.

Židé překlad Tanachu ke svému běžnému životu v podstatě nepotřebují. Většina z nich totiž umí hebrejsky. V češtině proto doposud vyšlo jen pár židovských překladů Tóry (Pěti knih Mojžíšových), a to v překladu rabínů Sichera a Hirsche a nejnověji v překladu rabína Efraima Sidona, který k němu připojil i překlad haftarot (týdenních oddílů z Proroků). V nedávné době od téhož překladatele vyšly v hebrejsko-české úpravě Chameš megilot neboli Pět svátečních svitků, jež zahrnují knihy Šir ha-širim (Píseň písní), Rut (Rút), Ejcha (Pláč), Kohelet (Kazatel) a Ester. Dále je možno pořídit Knihu žalmů s Rašího výkladem v překladu od Viktora Fischla (jedná se však jen o výbor Rašího výkladů).

Některé židovské výklady k Tanachu naleznete zde: Haftarot

Na překladu záleží

Je nutno si uvědomit, že křesťanské překlady Bible jsou pořizovány křesťany, kteří nejen, že většinou vůbec neznají židovské tradiční výklady, ale kteří hlavně nemají v záměru šířit myšlenky judaismu (tímto nechceme křesťanské badatelé jakkoliv snižovat, ale je potřeba to zmínit). Nutně to tedy znamená, že do svých překladů často vnášejí především své vlastní (před)porozumění toho, co je napsáno v původním hebrejském či aramejském záznamu Bible, a to je v mnoha ohledech neslučitelné s tím, jak tomu rozumí židovští učenci. (Viz názorná ukázka: Záměrné nepřesnosti v křesťanských Biblích?)

Nyní nám nejde o to, abychom s konečnou platností rozhodli, zda má pravdu křesťanství, nebo judaismus, ale jde nám o to, abychom zdůraznili rozdíl v chápání biblického textu. Většina v Česku běžně dostupných Biblí např. obsahuje dělení na tzv. Starý a Nový zákon, což je ovšem čistě křesťanská představa o Bibli,⁸ na které se judaismus s křesťanstvím nikdy neshodl a ani shodnout nemohl. (Viz: Proč se Nový Zákon nemůže stát součástí židovské Bible?) Stejné pravidlo platí i obráceně – záměrem judaismu není šíření myšlenek křesťanství, takže židovské překlady odrážejí chápání Tanachu pouze z pohledu judaismu. Na druhou stranu judaismus byl na světě dříve než křesťanství a má tedy plné právo závazně vykládat své vlastní spisy (obzvláště pak Tanach).

Starý zákon není totéž co Tanach

Je třeba zdůraznit, že Bible není jen psaný zápis jako takový, ale neodlučitelně k ní patří také tradiční chápání tohoto zápisu a právě od tohoto tradičního pochopení se pak zákonitě odvíjí i překlad v daném jazyce! Neexistuje překlad, který by nebyl zatížen tradičním pochopením daného překladatele! Proto skutečně musíme hovořit o křesťanské a židovské Bibli a tyto dvě velmi odlišné Bible nemůžeme v rámci spravedlivé diskuze nikdy slučovat dohromady. Ostatně ani tvrzení, že židovství a křesťanství sdílejí tzv. Starý zákon, ve skutečnosti není pravdivé, protože tradiční chápání těchto textů jsou v křesťanství a judaismu neslučitelná – židovství by se např. nikdy neodvážilo hovořit o Tanachu jako o „starém“ zákoně apod. (Další podrobnosti: Lze Novému zákonu rozumět čistě židovským způsobem?)

Tuto skutečnost snad nejlépe vystihuje Talmud, který v souvislosti s tzv. targum ha-šivim („překlad sedmdesáti“) zaznamenává:

Stalo se ve dnech krále Ptolemaia [II.], že svolal sedmdesát dva starších z Moudrých Izraele a každého zvlášť umístil do sedmdesáti dvou pokojů, aniž by jim dopředu objasnil, proč je svolává, aby se tak nemohli na ničem smluvit, a poručil jim: Opatřete mi překlad Tóry vašeho učitele Mojžíše. Svatý, budiž požehnán, každému z nich dal do srdce moudrost, aby všichni přišli se stejným výkladem. Nejen, že všichni vše přeložili správně, ale dokonce každý z nich zavedl stejné změny oproti původní předloze.

Babylónský Talmud, Megila 9a, Koren Talmud Bavli, vlastní překlad.

Nutno však podotknout, že tento původně čistě židovský překlad Tóry do řečtiny se nám ve skutečnosti nedochoval! Rozhodně ho nesmíme zaměňovat se současnou podobou tzv. Septuaginty, jelikož její obsah prokazatelně neodpovídá tomu, co Talmud zaznamenává dále v souvislosti s vědomými změnami oproti původní předloze, které tehdy židovští učenci učinili, aby tím předešli nesprávnému pochopení ze strany nežidovských čtenářů (rovněž není žádným tajemstvím, že židovští učenci tehdy přeložili pouze prvních pět knih Mojžíšových a nikoliv celý Tanach. Více zde: Proč je dnešní Septuaginta z pohledu židovství nespolehlivá?).

Proč se Nový zákon nemůže stát součástí židovské Bible?

Nový zákon se nemůže a ani se nikdy nemohl stát součástí židovské Bible už jen z toho důvodu, že židovský kánon Bible byl uzavřen dávno před vznikem křesťanství.

Muži velkého shromáždění se zasadili o mnoho věcí … [např.] přeložili Tanach do aramejštiny jako závazný výklad každého verše. Tanach rozdělili do celkem 24 knih podle 24 mišmarot (skupin) kohanim (kněží), kteří se střídali ve službě v Chrámu. Tanach dále zapečetili, což znamená, že jen tyto knihy jsou považovány za svaté v tom slova smyslu, že se k nim nesmí nic přidávat ani ubírat. Moše Rabejnu zapsal pět knih Chumaše tak, jak mu je nadiktoval Bůh. Proroci zapsali celkem 8 knih prostřednictvím proroctví – 12 tzv. menších proroků je ve skutečnosti počítáno jako jedna kniha. Zbývajících 11 knih bylo zapsáno prostřednictvím ruach ha-kodeš (svatého ducha) – Ezra (Ezdráš) a Nechemja (Nehemjáš) jsou rovněž počítány jako jedna kniha.

History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 36.

Jedním z důvodů, proč došlo k zapečetění Tanachu dávno před nástupem křesťanství, byla podle Talmudu⁹ skutečnost, že smrtí proroků Chagaje (Agea), Zecharjaha (Zacharjáše) a Malachiho (Malachiáše), kteří patřili k Anšej kneset ha-gdola (Mužům velkého shromáždění), odstoupil ruach ha-kodeš [plošně] z Jisraele.¹⁰

Že byl Tanach zapečetěn dávno předtím, než spatřil světlo světa Nový zákon, netvrdí jen Talmud,¹¹ ale zmínky o tom nalezneme např. i ve spisech Josepha Flavia, který žil v 1. stol. n. l.:¹²

Poněvadž u nás nikdo nemůže svévolně napsat historické dílo a poněvadž v zápisech nemůže dojít k žádným rozporům a poněvadž pouze Proroci se z Božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se událo za jejich doby, neexistuje u nás přirozeně, či spíše nutně množství nesouhlasných a rozporných knih. Máme pouze dvaadvacet knih, které zahrnují celé naše dějiny a právem jim každý věří. … Všechny události od Artaxerxa až po naší dobu jsou sice vylíčeny, těmto spisům se však nevěnuje stejná důvěra, protože tehdy se nedodržovala přesná posloupnost proroků. Je tedy naprosto jasné, jak přistupujeme ke svým knihám. Ačkoli (od jejich vzniku) uplynula tak dlouhá doba, neodvážil se ještě nikdo k nim něco přidat nebo z nich něco vyloučit či v nich provést nějakou změnu. Už od narození je pro každého Žida samozřejmé považovat tyto knihy za projev boží vůle, držet se jich a v případě nutnosti podstoupit za ně i smrt.

Josephus Flavius, O starobylosti židů (Odpověď Apiónovi), Kniha 1., VIII,37-38, 41-42,Odeon.

O zapečetění Písma dávno před vznikem křesťanství nalezneme zmínku také v českém překladu knihy Sefer Jecira, a sice v úvodu, který napsal rabín Arje Kaplan:¹³

Bylo to rovněž období Velkého Shromáždění, které zapsalo některé z posledních knih Bible, jako třeba Ezechiel, a tím uzavřelo biblický kánon. Toto shromáždění také vytvořilo mnoho běžně užívaných hebrejských modliteb.

Sefer Jecira, Aryeh Kaplan, Volvox Globator, Úvod, str. 18.

Je tedy zřejmé, že židé a noachidé v tomto ohledu, ve své podstatě, pouze jen zůstávají věrní tzv. posledním prorokům, kdežto křesťanství jejich učení dříve nebo později v průběhu svého vývoje opustilo.¹⁴

Za povšimnutí však rozhodně stojí i to, že ani Talmud nijak nezastírá, že na největších učencích židovského národa stále může a bude spočívat ruach ha-kodeš dokonce i v dobách po zapečetění Písma.¹⁵

Křesťané se obecně domnívají, že působení tzv. ducha svatého je zvláštní výsadou pro věřící od doby, kdy vznikl Nový zákon, ale není tomu tak. Nutno však podotknout, že současné křesťanské pojetí ducha svatého je neslučitelné s tím židovským, ale o tom zase někdy jindy.

Ovšem ve své nezměněné podobě tak, jak to ve své době zapečetili Anšej kneset ha-gedola, se Písmo uchovalo pouze v tradičním židovství. Křesťanství totiž již celkem záhy po smrti svého učitele učinilo přesný opak, když si svůj biblický kánon podstatně rozšířilo o tzv. Nový zákon v přímém rozporu s tím, co učí Tóra:

Dám pro ně povstat ze středu jejich bratří proroku, jako jsi ty, a dám svá slova do jeho úst a bude k nim mluvit všechno, co jim přikáži. A muže, jenž by neuposlechl mých slov, která mu pověděl mým jménem, si v jeho lidu vyhledám.

Devarim (5. Mojžíšova) 18:18-19, Sidon.

Slovům těchto posledních proroků, kteří povstali a zapečetili biblický kánon, tak zůstala věrná pouze židovská tradice. Rovněž začíná být zřejmé, že tito poslední proroci museli nevyhnutelně zaujímat stanovisko, že ani skutečný Mesiáš s sebou nepřinese změny v biblickém kánonu.

Proč noachidé neuznávají Nový zákon?

Křesťané se často snaží s judaismem polemizovat prostřednictvím křesťanského překladu a křesťanského chápání Bible, ale právě zde narážíme na základní kámen úrazu: Judaismus a křesťanství ve skutečnosti nesdílejí stejnou Bibli!

Vychází-li člověk ve svém osobním bádání pouze z křesťanských překladů Bible a nikoliv z židovských překladů Tanachu, pak velmi často, aniž by si to uvědomoval, nevyhnutelně přejímá křesťanské představy o Bibli prostřednictvím jeho křesťanských překladatelů, protože v češtině židovský překlad celého Tanachu zatím nevyšel a český čtenář tak s těmito zásadními rozdíly není nijak obeznámen a nemůže tedy srovnávat.

Odmítnutí Nového zákona noachidy, kteří opustili křesťanství, může mnohým připadat jako „nebiblický“ postup, ale je třeba si uvědomit, že je to ve skutečnosti nevyhnutelný důsledek vědomého odmítnutí křesťanských představ o Bibli. Noachidé totiž svou víru nemohou stavět na křesťanské Bibli, natož na Novém zákoně, jinak by vlastně křesťanství ve skutečnosti nikdy neopustili. Opuštění křesťanství ovšem neznamená, že by noachida musel za každou cenu zpřetrhat veškerý společenský styk s křesťany.

Halacha (dosl. „chození“ ve významu ustáleného způsobu života v souladu s učením judaismu) je jednoznačná:

Kdokoliv se prohlásí za proroka poslaného Bohem s pokyny pro lidstvo, musí být nejprve předveden před Moudré Izraele, aby byla ověřena jeho hodnověrnost a zjištěna míra, do jaké jsme povinni se jeho slovy řídit.

Rabi Uri Šerki, Brit šalom, Základní pravidla, 3. halacha

V judaismu se dodnes dochovala mimořádně přesná posloupnost předávání tradice mezi židovskými učenci.¹⁶ I to je jeden z důvodů, proč noachidé, kteří se rozhodnou, že přijmou noachidská přikázání před rabínským soudem, prohlašují, že budou dodržovat tato přikázání „v souladu s Mošeho Ústní Tórou pod vedením rabínů“. Doposud však žádný z židovských soudních dvorů Ježíše Nazaretského ani novozákonní spisy za věrohodné neuznal. Ze stejného důvodu by tedy o ně neměli opírat svou víru ani noachidé.

Tímto nechceme tvrdit, že v křesťanství a židovství nenalezneme společnou řeč. Jako noachidé však svou vírů opíráme jen o učení, které pro nás uchovávají židovští Moudří.

Záměrné nepřesnosti v křesťanských Biblích?

(Na většinu ukázek níže upozorňuje ve svých dílech rabi Tovia Singer – v češtině však zatím nevyšly.)

„‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ (Matouš 1:23, Český ekumenický překlad) Původní hebrejské znění těchto slov z Ješajahu (Izajáše) 7:14 užívá hebrejského výrazu „alma“, což neznamená „panna“, ale jen „mladá dívka“. Jako potvrzení poslouží skutečnost, že mužský protějšek tohoto slova v hebrejštině, tedy „elem“, rovněž neznamená „panic“, ale jen „mladík“.¹⁷ Důkaz, že křesťanský překlad je mnohdy úmyslně zavádějící, nalezneme např. v Šmuel Alef (1. Samuelova) 17:56, kde se i ekumenický překlad Bible přidržuje tohoto přesného významu a překládá takto: „zeptej se, čí syn je ten mladík.“ Dalším důkazem je také to, že tentýž křesťanský překlad užívá „panna“ v Matoušovi 1:23, ale „dívka“ v Izajášovi 7:14. Někteří zde namítají, že Matouš cituje z tzv. Septuaginty, kde je užito řecké slovo „parthenos“. Nicméně stejná Septuaginta užívá slovo „parthenos“ též v souvislosti s Dinou poté, co byla znásilněna Šchemem (Berešit [1. Mojžíšova] 34:2-4), což vylučuje, že by se „parthenos“ v řečtině muselo překládat jako „panna“.¹⁸ Panna v Matoušovi tak dává smysl jedině jako vykladačský přídavek, který má vylučovat Josefa jako tělesného otce Ježíše. Takový překlad však není věrný své předloze ani v hebrejštině ani v řečtině a navíc tím nevyhnutelně vrhá na celou záležitost dost závažné pochybnosti. Ačkoliv tedy Matouš sám o sobě tuto nepřesnost nezavedl, jeho překlady ano, což přinejmenším vrhá pochybnost na křesťanskou vykladačskou tradici jako takovou. Na věrohodnosti nepřidává ani to, že jak původní předloha z Ješajahu (Izajáše), tak židovská tradice vlastně nekladou za podmínku, že by početí Mašiacha (Mesiáše) muselo být jakkoliv zázračné, natož pak z panny. V neprospěch křesťanského pojetí hraje také událost s Jehudou (Judou): „Tvá snacha Tamar se spustila a podívej, také z toho spuštění otěhotněla!“ (Berešit [1. Mojžíšova] 38:24, Sidon), což zřejmě rovněž i podle Matouše bylo první rozumné vysvětlení, které Josefovi přišlo na mysl. Čtenář by tedy měl během čtení zpozornět. Zajímavé je, že židovství ve skutečnosti zná i případy, kdy žena otěhotní, aniž by spala s nějakým mužem: Např. podle jedné tradice byl prorok Jirmejahu (Jeremjáš) současně otcem i dědem jednoho ze svých synů, totiž Ben Siracha, jelikož byl v lázních nějakými ničemy znásilněn (přinucen k ejakulaci) a jeho sémě přežilo ve vodě a zapříčinilo otěhotnění jeho vlastní dcery, když se tam byla později koupat.¹⁹ Je dobré si uvědomit, že samotné početí, aniž by žena byla někomu nevěrná, ve skutečnosti není jádrem sporu, protože ho lze vysvětlit různými způsoby, a přesto zde křesťanství prokazatelně nepřekládá poctivě. Není-li však Josef tělesným otcem Ježíše, pak Ježíš podle Tóry nemůže příslušet ke královskému rodu, protože příslušnost k rodu je určována pouze otcem. Ostatně právě spor ohledně příslušnosti k rodu se již dávno předtím stal důvodem, proč čteme: „Syn jisraelské ženy a syn Micrijce vyšel mezi syny Jisraele a syn té Jisraelky se v táboře popral s Jisraelcem. Syn té jisraelské ženy – jeho matka byla Šlomit, dcera Divriho z Danova kmene – pak veřejně proklel Jméno a jelikož je proklel, přivedli ho k Mošemu.“ (Vajikra [3. Mojžíšova] 24:10-11, Sidon) Raši připomíná, že tento muž šel do tábora kmene Dan a rozložil si v něm svůj stan, načež ho kmen Dan oprávněně upozornil: „Synové Jisraele nechť táboří každý u svého praporu se znaky otcovských domů kolem stanu setkání čelem k němu.“ (Bemidbar [4. Mojžíšova] 2:2, Sidon) A tak se ten muž rozhodl soudit s kmenem Dan před Mošeho soudním dvorem, ale svůj spor jako syn Micrijce (Egypťana) prohrál a jelikož tedy nebyl uznán za příslušníka kmene Dan, klnul Bohu.²⁰ Tato skutečnost tedy vylučuje, že by Ježíš mohl být zaslíbený Mesiáš, přestože ho Matouš takto označuje: „Narození Ježíše Krista se událo takto“ (Matouš 1:18, Český ekumenický překlad), což je velmi závažná nepřesnost vyvěrající už z původního Matouše. Buďto se tedy křesťanští překladatelé mýlí a Josef byl ve skutečnosti celou dobu tělesným otcem Ježíše, aniž by si toho byl sám zpočátku vědom, přičemž Josef pocházel z rodu Davidova, nebo se nemýlí, ale v tom případě neříká pravdu Matouš, protože Ježíš by ve skutečnosti nemohl rodově příslušet k Davidovi a tudíž by neměl být nazýván Kristem neboli Mesiášem.²¹ Je tedy zřejmé, že křesťanská tradice není spolehlivá už v základních výpovědích ohledně Ježíše Nazaretského.

„Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Zacharjáš 12:10, Český ekumenický překlad) Židovské překlady ovšem mají: „Budou vzhlížet ke Mně kvůli těm, co byli pobiti [meči]. Budou nad tím (ním) naříkat, jako se naříká nad smrtí jedináčka …“ (srovnej např. s překlady Artscroll, Judaica Press či Yalkut Mean Loez). Jinými slovy původní hebrejská předloha ve skutečnosti hovoří o tom, jak se židovský národ obrací k Bohu s úpěnlivými prosbami ohledně množství prolité židovské krve národy, které se srotí proti Izraeli. Někteří naši Moudří dále vysvětlovali, že mezi zabitými [v bitvě] může být také tzv. Mesiáš ben Josef. O tom, že křesťanský výklad zde bezostyšně znásilňuje původní hebrejskou předlohu, když za probodnutého označuje, chas ve-šalom, přímo Boha, svědčí překvapivě dokonce i tzv. Nový zákon, kde stojí: „Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘“ (Jan 19:32-37, Český ekumenický překlad). Všimněme si, že podle Jana jsou těmi, kdo vzhlédli na onoho probodnutého, římští vojáci, a nikoliv Izrael! Nicméně ani Jan zde ve skutečnosti nepředkládá Zacharjáše přesně, jak se sluší a patří, ale upravuje si jeho znění z „a budou vzhlížet ke Mně kvůli tomu (těm), co byl(i) probodnut(i)“ na „uvidí (toho), koho probodli“. V otázce, kdo ke komu vzhlíží, ovšem ve skutečnosti není spor (i křesťanští překladatelé Starého zákona jsou si vědomi, že se jedná o židovský národ k Hospodinu). V nejlepším jsme tedy svědky nekalého pokusu křesťanů zatajit před čtenářem určitou nepřesnost z Jana, ale nebudeme ani zastírat, že se nejspíš jedná o pozůstatek antisemitismu již z raných dob církve, jelikož toto běžné křesťanské překroucení Zacharjáše, že se má jednat o židovský národ, který nakonec prozře a bude oplakávat smrt Nazaretského, je poměrně starodávné. Že se skutečně nemá jednat o oplakávání někoho, kdo by byl Římem potrestán ukřižováním, ale že jde o smrt v bitvě, dosvědčuje samotný Zacharjáš, který nezapomíná dodat: „V onen den se bude v Jeruzalémě rozléhat nářek jako nářek pro Hadad-rimóna na pláni u Megida.“ (Zacharjáš 12:11, Český ekumenický překlad) Je zde totiž odkazováno na to, co se událo za spravedlivého krále Jóšijáše: “Po tom všem, když Jóšijáš dal do pořádku Hospodinův dům, táhl Néko, král egyptský, aby bojoval u Karkemíše na Eufratu. Jóšijáš proti němu vytáhl. Néko k němu poslal posly se vzkazem: „Co je ti do mých věcí, judský králi? Dnes netáhnu proti tobě, bojuji s jiným domem. Bůh řekl, že si mám pospíšit. Ustup Bohu, který je se mnou, ať tě neuvrhne do zkázy.“ Ale Jóšijáš mu neuhnul, chopil se příležitosti bojovat s ním. Neposlechl Nékových slov, která byla z úst Božích. Přitáhl na pláň u Megida, aby tu bojoval. Krále Jóšijáše zasáhli střelci. Král řekl svým služebníkům: „Odneste mě, protože jsem těžce raněn.“ Služebníci ho přenesli z válečného vozu, aby ho na jiném voze, který měl s sebou, odvezli a dopravili do Jeruzaléma. Zemřel a byl pohřben v hrobech svých otců. Celý Juda a Jeruzalém nad Jóšijášem truchlili. Jeremjáš složil na Jóšijáše žalozpěv. Všichni zpěváci a zpěvačky opěvují Jóšijáše ve svých žalozpěvech až podnes. To se stalo v Izraeli zvykem a dále se o tom píše v Žalozpěvech.“ (2. Paralipomenon 35:20-25, Český ekumenický překlad)²²

Pro úplnost zde ještě uvedeme, jak se na stejnou věc dívá David Klinghoffer, přestože se z jeho závěrem ztotožňujeme jen velmi omezeně (pro čtenáře, který nerozumí hebrejsky, to však alespoň může posloužit jako důkaz, že tradiční židovský překlad Zacharjáše 12:10 je skutečně značně odlišný od toho, jak to uvádějí křesťanské Bible):

Jan ve svém evangeliu cituje verš z knihy Zacharjáš: „Uvidí, koho probodli.“ Spatřuje v něm předzvěst zármutku, který jednou Židé budou pociťovat, až se ohlédnou do minulosti a vybaví si, jak zločinně „probodli“ Kristovy ruce a nohy, když jej přibíjeli na kříž. Máme-li být přesní, pak evangelia připisují akt „probodnutí“ nikoliv Židům, nýbrž Římanům, a Janův výrok „neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo“ tudíž z tohoto hlediska vyznívá dosti pochybně. Zacharjáš v daném úryvku cituje Boha, a pokud bychom jeho slova měli trochu zasadit do kontextu, dostaneme následující text: „Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kvůli těm, které probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ Když si uvědomíme, že daný verš mohl být zrovna tak dobře přeložen jako: „Budou vzhlížet ke Mně, kterého probodli“, je rázem jasné, proč křesťané chápali tato slova jako odkaz na Krista, jehož ztotožňovali s Bohem a který byl probodnut při ukřižování. Názorně zde vidíme, jak kryptické, neprůhledné mohou texty proroků být a jak snadno se mohou stát východiskem jak pro židovské tradice, tak pro křesťanský výklad.

Proč Židé zavrhli Ježíše?, David Klinghoffer, Rybka Publishers, str. 105-106.

Zásadní potíž s Klinghofferovým závěrem ovšem spočívá v tom, že ve své horlivé snaze dospět k smířlivému stanovisku ke křesťanství a západní společnosti, zapomíná připomenout, že křesťanský překlad: „Budou vzhlížet ke Mně, kterého probodli“, je možný jen a pouze tehdy, vytrhneme-li tento verš naprosto z jeho původních souvislostí, jinak k takovémuto smyslu věty jednoduše nelze rozumně vůbec dospět (původní význam Zacharjáše je všem zřejmý, „kryptickým a neprůhledným“ ho ve skutečnosti učinilo až mnohem později křesťanství, jak to překvapivě dokládá i samotný Nový zákon, kterému toto do očí bijící překroucení pravého smyslu věty zůstalo rovněž zcela utajeno).

Novozákonní spis List Židům cituje Žalm 40:7 následujícím způsobem: „Oběti ani dary sis nepřál, místo toho jsi mi tělo připravil; zápaly a oběti za hřích neoblíbil sis.“ (Židům 10:5-6, Překlad 21. století) Přitom v Žalmech se ve skutečnosti píše něco zcela jiného: „Oběti a dary sis neoblíbil, ale uši jsi mi otevřel: Nechtěl jsi oběti za hřích ani zápaly!“ (Žalmy 40:7, Překlad 21. století)²³

Další oblíbená nepřesnost: „Smečka psů se na mě sbíhá, obstupují mě zlosyni. Ruce i nohy mi probodli“. (Žalmy 22:17, Překlad 21. století) Přitom je naprosto zřejmé, že křesťané ve skutečnosti znají i správný překlad hebrejské předlohy – stačí srovnat s jiným překladem: „Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy“. (Český ekumenický překlad)²⁴

Nebo tato nepřesnost: „Žalm Davidův. Hospodin řekl mému Pánu: „Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím.““ (Žalmy 110:1, Překlad 21. století) V hebrejštině je však naprosto zřejmé, že výraz „mému Pánu“ se v žádném případě nemůže vztahovat k Hospodinu (ale odkazuje pouze na Davida, který sepsal Žalmy s úmyslem, aby je Levité mohli zpívat v Chrámu), ale přesto zde křesťané s oblibou vkládají velké písmeno namísto malého. Že se opět jedná o zcela záměrné a vědomé znásilnění původní předlohy, lze i v češtině snadno dokázat prostým srovnáním s jiným křesťanským překladem, který sice v tzv. Starém zákoně překládá správně: „Davidův, žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ (Žalmy 110:1, Český ekumenický překlad), ovšem v tzv. Novém zákoně, kde je tentýž verš citován, svévolně mění na: „Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ (Matouš 22:44, Český ekumenický překlad) Vezměme, prosím, v úvahu i to, že většina křesťanů ve skutečnosti čte výlučně tzv. Nový zákon a hebrejštinu neovládá.²⁵

A tato nepřesnost: „Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem,“ (Jeremjáš 31:32, Český ekumenický překlad), kdežto v tzv. Novém zákoně nalezneme pravý opak: „Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl“ (Židům 8:9, Český ekumenický překlad).²⁶

„Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Izajáš 40:3, Český ekumenický překlad) Nový zákon ovšem záměrně posouvá dvojtečku jinam: „hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (Jan 1:23, Český ekumenický překlad) V původní hebrejské předloze se tedy poušť ve skutečnosti vztahuje k cestě a ne k hlasu! Ostatně dosvědčuje to i věta u samotného Izajáše, jež začíná slovy: „Vyrovnejte na pustině silnici“. Připustíme však, že nebýt tzv. masoreckého zápisu, který prostřednictvím tzv. teamim („kantilačních značek“) jednoznačně uchovává také správné frázování, nejednalo by se o zcela nepřijatelné čtení. Rabi Avraham Ibn Ezra nás však v Sefer Moznajim důrazně nabádá: „Výklady, které nejsou v souladu s teamim – takové nevyhledávej a ani jim nenaslouchej!“²⁷

Proč je dnešní Septuaginta z pohledu židovství nespolehlivá?

Nutno podotknout, že mnohé z těchto nepřesností nalézáme současně v tzv. Septuagintě. Její dnešní podoba je ovšem v židovství právem považována za zcela nespolehlivý překlad, jelikož není žádným tajemstvím, že si ho křesťanství svévolně upravovalo, jak potřebovalo (navíc Septuaginta záhy od svého vzniku existovala v mnoha rukopisech, které se od sebe významně lišily). Septuaginta, kterou původně přeložili židé, tzv. targum ha-šivim, se nám nedochovala, ovšem i tak by se jednalo pouze o překlad Tóry, a nikoliv o celý Tanach. Talmud²⁸ nám však uchoval i některé konkrétní odchylky, které během překládání židovští učenci učinili, aby tím předešli nedorozuměním u těch, co neovládají původní jazyk, ale v současné Septuagintě, kterou uchovalo křesťanství, je jednoduše nenalezneme. (Viz: Jsou křesťané první, kdo přišli s myšlenkou Boží „vícejedinnosti“?)

Shrnutí

Pravidlo, že příslušnost k rodu se odvozuje pouze z otcova rodokmene, bylo známo dávno před vznikem křesťanství. Dokonce bylo uplatňováno už v době, kdy Jisrael ještě putoval pouští (viz Rašiho komentář výše). Jelikož Josef, podle křesťanů samotných, nebyl tělesným otcem Ježíše Nazaretského, ale byl počat z panny zázračným způsobem, je zřejmé, že Ježíš halachicky nepocházel z rodu Davidova. Se zázračným početím z panny muselo křesťanství přijít nejspíš samo, jelikož židovství zná historicky i jiné způsoby, jak může žena otěhotnět, aniž by spala s muže (viz legenda o Jeremjáši výše). Navíc židovství od Mesiáše, co do jeho početí a narození, nic zázračného neočekává:

Vyvstane-li král z domu Davidova, který se usilovně zaobírá Tórou a zachovává její micvot v souladu s Psanou i Ústní Tórou, který stejně jako jeho předek David přiměje celý Jisrael k tomu, aby chodil cestou Tóry, napraví veškerá současná porušování a bude vést Boží války, pak ho s jistotou můžeme považovat za Mesiáše. Povede-li se výše uvedené, zbuduje-li Chrám na určeném místě a shromáždí rozptýlené Jisraele, pak je to skutečný Mesiáš, který následně napraví celý svět, přiměje ostatní národy společně sloužit Bohu, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, Český ekumenický překlad) Pokud se mu tyto věci nepodaří dovést až do konce, nebo v průběhu zemře, pak víme jistě, že se nejedná o Tórou zaslíbeného zachránce. Ale jedná se o plnohodnotného krále ve všech ohledech jako každý jiný před ním, který byl z domu Davidova a zemřel. Bůh mu dal povstat, aby prověřil mnohé, jak se píše: „Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.“ (Daniel 11:35, Český ekumenický překlad)

Rambam, Mišne Tora, Melachim umilchamot 11:4.

Je tedy více než zřejmé, že ani Ježíš Nazaretský skutečná očekávání o Mesiáši nikdy nenaplnil. Současně je to také hlavní důvod, proč židé ani noachidé nemohou Nazaretského uznat za zaslíbeného Mesiáše. Této odměny v podobě věku Mesiáše jsme se totiž zatím prokazatelně nedožili.

Zásadní potíž křesťanství ve skutečnosti nespočívá ani tak v tom, že první křesťané vkládali mesiášské naděje do svého učitele, ale že tuto víru neopustili, jakmile se jejich naděje nepotvrdila, když Nazaretský nic z toho, o čem skutečně hovoří židovštví Proroci v souvislosti s věkem Mesiáše, dodnes nepřinesl. Namísto toho přispěchali v rozporu s židovskou tradicí s naukou o domnělém očekávaném druhém příchodu.

Více v článku: Ješua ha-Nocri

Kdo je tzv. Mesiáš ben Josef?

Stojí za zmínku, že v češtině celkem nedávno (2021) vyšel spis rabího Saadji Gaona zvaný „Kniha zjevených pravd a rozumových argumentů“, který se jako jeden z mála věnuje i tzv. Mesiáši ben Josef, jehož postava je křesťanskými misionáři s oblibou vytrhávána ze souvislostí. Je však jen věčná škoda, že si překladatelé nepohlídali znění Zacharjáše 12:10 (viz: Záměrné nepřesnosti v křesťanských Biblích?).²⁹ Ačkoliv jsme jinak za tento překlad velmi vděční, v hranatých závorkách níže uvedeme na pravou míru některé jeho nedostatky. Upozorňujeme tedy, že se jedná o naše vsuvky, které jinak v knize nenajdete:

…

Jelikož jsem vysvětlil tyto konce a objasnil je, pravím nyní, že nás Bůh zpravil o tom, že nebude-li naše pokání dokonalé, setrváme až do naplnění konce. Jestliže se konec naplní a my jsme pokání ještě nevykonali, je možné že vykoupení nastane a my budeme stále hříšní. A protože náš pobyt v exilu trvá dlouhou dobu a my jsme se ještě nenavrátili, Bůh nás navrátí bez toho, aniž bychom se napravili. Pak by byl náš exil zbytečný. [Překladatelé v poznámce uvádějí u poslední věty i odlišné znění jiného rukopisu, které překládají: „Stane se to v čase zmrtvýchvstání.“]

Prorocká tradice však učí, že nás postihnou trápení a úzkosti, kvůli nimž si zvolíme pokání, a tak si zasloužíme vykoupení. To vyplývá z výroku našich předků: Vykoná-li Izrael pokání, bude spasen. Ne-li, Svatý, budiž požehnán, dá povstat králi, jehož nařízení budou stejně těžká jako nařízení Hamanova, a oni vykonají pokání a tak budou spaseni. Naši předci také řekli, že důvodem toho bude vystoupení muže z potomků Josefových v galilejských horách, k němuž se shromáždí pozůstatek lidu našeho národa. Tento muž zamíří k Jeruzalému poté, co se Jeruzaléma zmocní Římané. V Jeruzalémě setrvá nějakou dobu, pak jej přepadne muž jménem Armilius, [překladatelé v poznámce doplňují možné čtení jako Armilus] který proti nim bude bojovat a město dobyde, bude zabíjet, zajímat a ničit. Onen muž z potomstva Josefova bude mezi zabitými. Národ v onen čas postihne veliké trápení, z nějž nejpalčivější bude zhoršení vztahů mezi nimi a královstvími. Ta je vyženou do pouště, kde budou hladovět a trpět. Kvůli tomu, čím si projdou, mnozí z nich opustí své náboženství, ale ti, co zůstanou, budou pročištěni. Jim se ukáže prorok Eliáš a přijde vykoupení.

Poté, co jsem vyslechl tato slova a přemýšlel o Písmu, shledal jsem, že obsahuje pasáže potvrzující všechny zmíněné body. Zaprvé to, že Římané se zmocní Jeruzaléma v čase vykoupení, jak je řečeno: Zachráněni vystoupí na horu Sion, aby vládli nad Ezauovou horou; že válku proti nim povede jeden z potomků Ráchel, potvrzuje výrok: Nuže, slyšte, co Hospodin rozhodl o Edomu a co zamýšlí proti obyvatelům Temanu: I ti nejmenší ze stáda budou odvlečeni; že někteří, nemnozí z národa, se k němu shromáždí, potvrzuje výrok: Přijmu vás, po jednom z města, po dvou z rodiny a přivedu vás na Sion; že nad nimi dobyvatel zvítězí, zajme je a pobije, potvrzují výroky: Hle, přichází Hospodinův den! Tvůj majetek padne za kořist přímo ve tvých zdech a Shromáždím totiž všechny národy, aby napadly Jeruzalém a tak dále; že muž stojící v jejich čele bude jedním ze zabitých, jejž budou oplakávat a lkát nad ním, potvrzuje výrok Písma: Tehdy pohlednou na mně, jehož probodli. Budou ho oplakávat, jako se oplakává jediný syn [naše poznámka: zde má být správně přeloženo: Budou ke Mně vzhlížet, jelikož ho probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jedináčka] a až do konce pasáže; že v onen čas židovský národ postihne veliké trápení, dosvědčuje výrok: Čas soužení tehdy nastane, jaké dosud nebylo; o tom, že mezi ním a mnoha národy vyroste takové nepřátelství, až židovský národ vyženou do mnoha pouští, hovoří výrok: Přivedu vás na poušť národů; že Židé budou žíznit, hladovět a trpět, tak jako to bylo údělem jejich předků, vyplývá z výroku: Jako jsem soudil vaše otce na poušti Egypta, tak budu soudit vás; že budou pročištěni a protříbeni jako stříbro a zlato, takže se pozná, jak trpělivě nesli trápení a jaká byla jejich víra, vyjadřuje výrok: Nechám vás procházet pod pastýřskou holí a přivedu vás do svazku smlouvy; že tyto události zapříčiní, že slabí ve víře opustí své náboženství a řeknou: „Toto jsme si přáli a tohoto se nám dostalo,“ je obsaženo v následujícím výroku: Vzbouřence a zrádce mezi vámi vytřídím; že těm, kteří zůstanou, se zjeví prorok Eliáš, dosvědčuje výrok: Hle, pošlu k vám proroka Eliáše, aby obrátil srdce otců k synům.

…

Dále říkám, že ať tak či tak – totiž v případě, že se buď nebudeme kát a přihodí se události spojené s Mesiášem, synem Josefovým, anebo se kát budeme a obejdeme se bez nich –, zjeví se Mesiáš, syn Davidův, znenadání. A jestliže ho Mesiáš, syn Josefův, předejde, bude mu jako posel a jako někdo, kdo vede národ ke zdaru a kdo urovnává cestu, jak je řečeno: Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou, a jako ten, kdo tříbí ohněm veliké hříšníky národa a kdo pere louhem ty jeho členy, kteří se dopustili drobných hříchů, jak je řečeno: Kdo obstojí, až se ukáže? Vždyť bude jako ohnivá výheň, jako louh běliče! Jestliže Mesiáš, syn Josefův, nepřijde, Mesiáš, syn Davidův, k nám přijde znenadání, jak je řečeno: Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a povede s sebou lid, až dospějí k jeruzalémskému Chrámu [naše poznámka: v tomto případě upřednostňujeme Ibn Tibonovo znění „k Jeruzalému“ místo „k Chrámu“],³⁰ a bude-li v rukou Armilia, zabije ho a vezme mu ho. O tom Písmo říká: Pomstím se na Edomu skrze Izrael, svůj lid. A i kdyby byl jeruzalémský Chrám [naše poznámka: „Jeruzalém“] v rukou někoho jiného, i on bude z Edomu. Jestliže syn Josefův nepřijde, dostane se srdcím těm zbylých skrze syna Davidova posilnění, on obváže jejich zlomeniny a utěší jejich duše, jak praví prorok Izaiáš: Duch Panovníka Hospodina na mně spočívá, abych nesl dobré zprávy ubohým. Poslal mě ovázat srdce ztrápených, vyhlásit svobodu zajatým a propuštění spoutaným, vyhlásit Hospodinovo léto milosti. Prorok zde poukazuje na různé druhy odměn, jako jsou čest, síla a nádhera, neboť následně říká: Posílit na Sionu truchlící, dát jim věnec místo popela. Oni zbudují zemi a osídlí ji, jak dále praví: Zbuduji dávné sutiny.

Tehdy Gog a Magog zaslechnou zvěst o synu Davidovu, skvělosti jeho lidu a země a o hojnosti jeho bohatství, klidu a bezpečí, v němž žijí bez závor, hradeb a podobných věcí. Gog proto bude bažit po tom napadnout je, jak je ve vyprávění o něm řečeno: Řekneš si: „Zaútočím na zemi s nechráněnými vesnicemi, napadnu ty, kdo žijí v klidu a bezpečí – vždyť její obyvatelé vůbec nemají hradby, brány ani závory!“ Shromáždí se kolem něho rozmanité národy a projde zeměmi, až dospěje k nim, jak je řečeno: Přijdeš ze své domoviny na dálném severu. Lid, který se okolo něj shromáždí, bude rozdělen do dvou skupin. O jedněch je známo, že zahynou, a druzí budou lidmi napravenými, aby vstoupili do víry. O těch, kteří zahynou, Písmo říká: Shromáždím všechny národy do Jošafatského údolí a také: Provolejte to mezi národy: Vyhlaste boj! Probuďte hrdiny! … Ukujte ze svých pluhů meče a ze svých srpů oštěpy; i slaboch ať řekne: „Jsem udatný!“ Rychle sem, všechny národy! Shromážděte se z okolí! Přiveď tam Hospodine, svoje hrdiny! Jen ať se národy probudí a přitáhnou do Jošafatského údolí, … . Uchopte srp, sklizeň dozrála! … Davy a davy jsou v Údolí rozsudku! Avšak o těch, kdo napravili své cesty, Písmo praví: Tehdy dám národům čisté rty, aby všichni vzývali jméno Hospodin.

…

Na žádný národ, který nepoputuje, nesestoupí déšť, jak je řečeno: Pokud některý lid země nepůjde do Jeruzaléma klanět se Králi, Hospodinu zástupů, nedostane se jim déšť. Tehdy národy uzří, že nejlépe se budou moci k mesiáši přiblížit tak, že mu přivedou členy svého národa jako dar, jak je řečeno: Národy se jich ujmou a přivedou je zpět domů, a dále Písmo říká: Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu.

…

Když se shromáždí všichni živí věřící [naše poznámka: tím jsou myšleni především židé], jak jsem to vylíčil, tehdy nastane zmrtvýchvstání, jak jsem vysvětlil v předchozím pojednání. Vepředu v jejich čele stane syn Josefův, neboť je služebníkem spravedlivým, zkoušeným a hojně odměněným. Tehdy náš Pán, On je vznešený a mocný, obnoví Svou svatyni, jak jsem vylíčil: Až Hospodin znovu Sion zbuduje, až se ukáže ve slávě. Rozvržení Jeruzaléma a Chrám budou takové, jak vyložil Ezechiel …

…

Tehdy se v našem národě rozhojní proroctví, dokonce i mezi našimi dětmi a otroky, jak je řečeno: Na všechny lidi pak vyliji svého Ducha a vaši synové i dcery budou prorokovat a tak dále. … Budou nadáni prorockým duchem natolik, že když někdo z nich půjde nějakou zemí a řekne: „Patřím mezi věřící,“ [naše poznámka: jinými slovy tedy „jsem žid“] požádají jej: „Sděl nám, co bylo včera a co bude zítra,“ ohledně událostí pro ně obestřených tajemstvím. Z jeho odpovědi jim bude zřejmé, že patří k národu Izraele, jak je řečeno: Jejich símě bude známé mezi pohany a jejich potomci mezi národy. Takové bude postavení věřících po celou dobu, co bude trvat země, jejich stav se nezmění, jak je řečeno: Izraele však Hospodin zachrání věčným spasením. Nebudete zahanbeni ani potupeni už nikdy, navěky!

…

Písmo nás zpravilo, že lid si vyvolí poslušnost, nikoli vzpurnost, jak je vysvětleno v pasážích: Hospodin obřeže tvé srdce a Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha a tak dále. Tuto svou volbu učiní z několika důvodů: spatří světlo Šechiny, sestoupí na ně prorocký duch, budou si sami vládnout a těšit se blahobytu, žádná moc je nebude pronásledovat, nebude je sužovat bída a i ostatní jejich záležitosti bude provázet radost. Písmo nás dále zpravilo, že epidemie, nemoci a pohromy zcela zaniknou, podobně jako smutky a trápení. Věru, jejich svět bude tak plný radosti a veselí, že si budou myslet, že nebesa a země byly pro ně obnoveny, jak vykládá pasáž Písma, začínající slovy: Hle – já stvořím nové nebe a novou zem a tak dále. … Jak krásný věk to bude, věk radosti a veselí! Bude plný poslušnosti a služby Bohu, plný odměny a bohatství. …

Saadja Gaon, Kniha zjevených pravd a rozumových argumentů, Pojednání osmé, Kapitola 5 a 6, Academia, str. 261-267.

Co tzv. mesiánští Židé a podobná hnutí?

Tzv. „mesiánský“ judaismus a podobná hnutí, jež svou totožnost zakládají na novozákonních spisech, musíme řadit ke křesťanství, ačkoliv se jejich stoupenci ve svých očích mohou považovat za součást judaismu. Už jen z tohoto prostého důvodu, že svůj základní biblický kánon nesdílejí s judaismem, ale s křesťanstvím, je v rámci spravedlivé diskuze nemůžeme zařadit jinde než ke křesťanství.

Shrnutí

Křesťanství přišlo historicky až po judaismu. Judaismus si na rozdíl od křesťanství dodnes uchoval velmi přesnou posloupnost předávání tradice. V tomto případě je tedy židovská tradice buďto nespolehlivá – ale pak je poctivé, aby někdo dokázal, že ta křesťanská je spolehlivější – anebo jsme nalezli důkaz, že křesťanství nejpozději ve 4. stol. n. l.³¹ svévolně porušilo závazné rozhodnutí, které zakazuje měnit ustálený židovský kánon Písma, který byl v platnosti dávno před vznikem novozákonních spisů, a tyto spisy si tak přidalo do svého kánonu v rozporu s tím, co zavedli poslední Proroci.

Smí noachidé studovat Nový zákon?

Člověk má sloužit pouze Stvořiteli světa, a ne žádné jiné osobě. Z tohoto důvodu tedy Tóra všem lidem přikazuje, aby se nezapojovali do žádných náboženských obřadů a uctívání, vyjma uctívání pravého Boha. Jakékoliv jiné uctívání je zakázáno a obvykle se označuje jako modloslužba či uctívání model. Je zakázáno uctívat jakoukoliv jinou bytost společně se Stvořitelem. Porušování tohoto zákazu obvykle označujeme hebrejským slovem „šituf“, čímž rozumíme propůjčování Boží svrchovanosti někomu dalšímu. Do tohoto třídicího hlediska porušování proto zahrnujeme například křesťanskou víru, protože ta podněcuje k uctívání člověka (Ježíše) spolu s Bohem.

…

Člověk by se měl vyhýbat četbě modlářských knih. Avšak v případě noachidských moudrých, kteří v těchto záležitostech ostatním udílejí pokyny, je jen správné, aby měli přehled o obsahu i těchto knih.

Rabi Uri Šerki, Brit šalom, Poznání Boha, 4.-6. a 20. halacha

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že noachidé mohou být znalí Nového zákona, a za určitých okolností dokonce být musejí, avšak nesmějí o něj opírat svou víru.

Měli by si noachidé ošklivit Nový zákon?

Zamyslí-li se člověk hlouběji nad širšími souvislostmi, pochopí, že to není vůbec potřeba:

V konečném důsledku však všechny činy Ježíše Nazaretského, a rovněž i toho Jišmaelity, který povstal po něm, slouží jedinému účelu, a to připravit cestu pro příchod Mesiáše a nápravu celého světa a přimět národy, aby společně sloužily Bohu, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, Český ekumenický překlad) Jak k tomu dojde? Celý svět je již naplněn zmínkami o Mesiáši, Tóře i micvot. Povědomí o všech těchto věcech se již rozšířilo i k těm nejvzdálenějším ostrovům a dokonce se dostalo i mezi mnohé obzvlášť tvrdošíjné národy. Vždyť všechny tyto věci včetně micvot Tóry jsou mezi lidmi běžně rozebírány. Často dnes můžeme zaslechnout: „Micvot sice byla pravdivá, ale v dnešní době již neplatí a nebyla zamýšlena věčně.“ Od jiných zase: „Micvot obsahují skryté věci, které nelze jen tak snadno pochopit. Mesiáš již přišel, aby nám tyto skryté pravdy vyjevil.“ Ale až přijde pravý král Mesiáš a osvědčí se a upevní tím své postavení před zraky všech, tehdy i oni prozří a uvědomí si, že jejich předkové jim odkázali nic než klam a že jejich proroci je uvrhli v hrozný omyl.

Rambam, Mišne Tóra, Melachim umilchamot 11:4, volný překlad.

Srovnání s islámem: Otevřený dopis islámu – Rabi Uri Šerki

Smí nežidé, kteří nepřijali noachidská přikázání, nebo je přijali jen částečně, opírat svou víru o Nový zákon?

Rabi Uri Šerki na podobný dotaz odpověděl takto:

Ze slov Rabejnu Bachji k Devarim (5. Mojžíšově) 31:16 se zdá, že je to národům trpěno v dobách, kdy nemají přístup k vyšším úrovním duchovního poznání [prostřednictvím židovství], ale např. Rambam by s tímto tvrzením nejspíš nesouhlasil. Rovněž poskim jsou v této otázce rozdělení ve svých názorech. Domnívám se, že tato otázka se může stát předmětem rabínské rozpravy v nejbližších letech.

Rabi Uri Šerki, Responza, Noahite life not based on Torah, noahideworldcenter.org

Smí nežid, který věří v Ježíše, přijmout noachidská přikázání před rabínským soudem?

Rabi Uri Šerki a Ješajahu Hollander na podobný dotaz odpověděli následovně:³²

Rabi Hollander je toho názoru, že záleží na tom, co přesně člověk míní slovy „věřit v Ježíše“. Pokud noachida pouze věří tomu, že tato postava historicky existovala, že byla náboženským vůdcem pro své následovatele a že se o něm dochovaly zápisy z druhé a třetí strany, ale jinak těmto věcem nepřikládá větší váhu, pak takový noachida může být považován za košer noachidu ve všech ohledech a dokonce může získat i postavení tzv. ger tošav,³³ a to za předpokladu, že řádně přijme sedm noachidských přikázání. V praxi ovšem za noachidy nepřijímáme nikoho, komu se příčí prohlásit, že v Ježíše nevěří. Někteří rabíni toto dokonce vyžadují jako součást slibu při přijímání sedmi noachidských přikázání před rabínským soudem. Jedním z důvodů je zamezit nekalým pokusům o evangelizaci v rámci noachidské komunity. Tento postup schvalují i samotní noachidé, kteří vyšli z křesťanství.

Rabi Šerki dodává, že slovní obrat „věřit v Ježíše“ většinou zavání jistou mírou modlářství, protože tím lidé nejčastěji míní víru v to, že jedinou cestou k Bohu je Ježíš nebo že na víře v Ježíše závisí posmrtný život apod. Rovněž je třeba mít na paměti, že je všeobecně známo, že se Ježíš přel s Moudrými Izraele a že k nim nebyl uctivý. A jelikož nedílnou součástí přijetí noachidských přikázání před rabínským soudem je také uznání autority Moudrých Izraele, víra „v Ježíše“ je tím tedy vyloučena. Je však rovněž dobré si uvědomit, že i přesto, že člověk věří některým z výše uvedených věcí, které představují překážku pro úplné přijetí noachidských přikázání, tak to neznamená, že takový člověk nemůže dojít přijetí u Boha a být v Jeho očích shledán příjemným. Nicméně pozemský soud nemá právo toto legitimizovat a proto nepřijímáme za noachidy nikoho, kdo věří „v Ježíše“ ve výše uvedeném slova smyslu. Pokud ale člověk pouze věří, že Ježíš existoval a že některé jeho činy a slova stojí za povšimnutí, takový ve skutečnosti „v Ježíše“ v tomto slova smyslu nevěří a proto může s klidným svědomím prohlásit před rabínským soudem, že v něj nevěří, a přijmout tak řádně noachidská přikázání.

Jak se vyvíjelo křesťanství z pohledu židovských učenců?

Na tuto otázku není vůbec snadné odpovědět, jelikož judaismus se obvykle křesťanstvím ani jinými náboženstvími příliš nezabývá, není-li to nezbytně nutné. Židovští učenci se těmto otázkám věnují zpravidla jen tehdy, jsou-li k tomu donuceni vnějšími okolnostmi (viz např. Rambanova Barcelónská disputace nebo rabi Chasdaj Kreskas, který v Bitul ikarej ha-Nocrim vyvrací některé základní stavební kameny křesťanství, či kniha Kuzari rabího Jehudy ha-Levi, která se věnuje obecně i filosofii apod.).

Více o těchto klasických polemikách judaismu vůči křesťanství zde: Ješua ha-Nocri

Proč vůbec církev přijala učení o panenském početí?

Nelze si nevšimnout, jak si pisatel Matouše [ve svém podání evangelia] obzvlášť dává záležet na tom, aby slova z Izajáše 7:14 patřičně poupravil tak, aby tím čtenář [neznalý původní hebrejské předlohy] snadno nabyl [mylného] přesvědčení, že zde Izajáš prorokuje o Ježíšově narození z panny. A ačkoliv jeho [svérázný] způsob provedení je [pro člověka znalého původní předlohy] snadno odhalitelný, jedná se ve skutečnosti o velmi zásadní a dobře promyšlený [strategický] tah.

Vyvstává ale důležitá otázka: Co [tedy nakonec] přimělo [pisatele] Matouše a Lukáše přijít s touto [překvapivou] myšlenkou, že se Marie během početí Ježíše nedotkl žádný muž? Proč se církev rozhodla přijmout toto učení o narození z panny [až někdy těsně] k [samému] konci prvního století? [Zopakujme si, že] zatímco v pohanském prostředí by tato představa nebyla ničím novým pod sluncem, v tom židovském bychom jen stěží mohli hledat něco, co by bylo židovskému myšlení vzdálenější než právě tato představa [panenského zrození Mesiáše].

Z Tóry totiž zcela jasně vyplývá, že příslušnost ke kmeni se [u židů] dědí čistě po otci, a nikoliv po matce!³⁴ Hodlá-li tedy Nový zákon tvrdit, že se Ježíš narodil z panny [bez přispění mužského protějšku, který by pocházel z královského kmene], pak Ježíš nemůže nikdy usednout na Davidově trůnu a tudíž nemůže být ani [očekávaným] Mesiášem. Je tedy až úsměvné, že hned úvodní kapitola Nového zákona takto [neobratně] podkopává to nejústřednější církevní vyznání [, že Ježíš má být Mesiášem].

K jakým zásadním proměnám tedy začalo docházet uvnitř církve již v jejich raných počátcích, že se pisatelé Matouše a Lukáše uchýlili k tomu, aby do evangelií vnesli [tuto nanejvýš pochybnou] představu, že Ježíš byl počat v lůně panny, když toto tvrzení [z židovského pohledu] Ježíše naprosto vylučuje z možnosti být Mesiášem? A proč s tímto zásadním tvrzením, že se Ježíš narodil z panny, přicházejí teprve až Matouš a Lukáš, tedy evangelia, která chronologicky patří k nejpozději sepsaným spisům Nového zákona vůbec? Proč o této zásadní výpovědi mlčí jak Pavel tak Marek?

Že by se o tom jen zapomněli zmínit?

Nejrozumnější vysvětlení je, že tato myšlenka o Ježíšově narození z panny je ve skutečnosti až mnohem pozdější křesťanský [misijní] vynález, což by vysvětlovalo, proč o tom nikde nemůžeme nalézt žádné zmínky např. u Pavla nebo Marka. Ti totiž patří k [autorům] nejranějších spisů křesťanství. Matouš a Lukáš (85 o.l.) byli sepsáni až dobrých 35 let po Pavlově prvních dopisech (1. Tesalonickým – 50 o.l.). Vyvstávají tedy dvě další zásadní otázky: Co nakonec toto [rané] křesťanské hnutí přesvědčilo, aby přišlo s věroukou o Ježíšově zázračném početí i přesto, že židé ve skutečnosti nikdy žádné zázračné početí z panny od svého Mesiáše neočekávali? A proč to církvi trvalo tak dlouho, než přijalo tuto věrouku, která se tolik protiví židovským představám?

Klíčem k porozumění, proč se tak stalo až ke konci prvního století, je skutečnost, že křesťanství se zpočátku horlivě soustřeďovalo [výhradně jen] na židovské prostředí, ale jelikož ve svých [misijních] snahách nebylo [v rámci židovství] ani zdaleka úspěšné, nezbylo jim než se nakonec přeorientovat [čistě] na nežidovský svět [, což vyústilo v přijetí této nežidovské představy ve snaze učinit tím Nový zákon přitažlivější pro okolní „pohanský“ svět].

[Poslední odstavec byl oproti původní předloze lehce pozměněn a částečně shrnuje myšlenky navazujícího odstavce, který zde již v rámci úspory místa nepřekládáme.]

Let’s Get Biblical, Outreach Judaism, rabi Tovia Singer, 1. svazek, str. 54-58.

Stojí za zmínku, že rabi Jaakov Emden (známý též pod zkratkou „Jaavec“, 18. stol.) připouštěl, že původní Ježíš včetně Pavla ve skutečnosti vůbec nemuseli mít v úmyslu odvádět židy od dodržování Tóry, ale mohli se jen pokoušet uvést noachidská přikázání ve známost mezi ostatní národy světa.³⁵

Dobové pozadí období druhého Chrámu očima tradičních židů:

Útrapy, které dopadaly na židovský národ ke konci období druhého Chrámu, zapříčinily vznik odštěpeneckých židovských skupin, jež se stranily běžného života. Před dennodenním útlakem se jejich členové uchylovali do ústraní, kde se v malých skupinách usazovali v judské poušti poblíž Mrtvého moře, ve vesnicích okolo Jeruzaléma a také v Galileji.

Esejci patřili k jedné takové odštěpenecké skupině. V nedávné době se však objevily útržky svitků, které byly nalezené beduínskými pastevci a dobrodruhy, kteří prozkoumávali jeskyně v Kumránu poblíž Mrtvého moře. Tyto svitky jsou svědectvím toho, že zde působila další odštěpenecká skupina, tzv. kumránská pouštní sekta či sekta od Mrtvého moře. Sucho a hliněné nádoby dokázaly uchovat jejich svitky po několik dlouhých staletí neporušené. Ze svitků se tak dovídáme, že žili odloučeným způsobem života s velkým důrazem na sebe očišťování a vzdaní se požitků tohoto světa.

Členové těchto sekt vybočovali z Tórou předepsaného způsobu života v mnoha ohledech a dokonce často odmítali i některé základní myšlenky a požadavky židovské víry. Stále stupňující se útlak židovského národa v tomto období navíc vyvolával mezi některými očekávání brzkého příchodu Mesiáše. Mnoho lidí se tehdy nechalo strhnout podvodníky a snílky, kteří se vydávali za Mesiáše. V letech, kdy sanhedrinu bylo umožněno scházet se, se učenci soustřeďovali na to, aby se tyto bludy mezi lidmi šířily co nejméně. Římská vláda totiž tyto „mesiáše“ nemilosrdně trestala smrtí, jelikož měla za to, že jejich myšlenky podkopávaly vliv ústřední římské moci.

Z těchto nově vzniklých odštěpků mělo dlouhodobý úspěch jen křesťanství, jehož název je odvozen z řeckého slova „christos“, které je překladem hebrejského slova „mašiach“, přičemž oba výrazy znamenají „pomazaný“. Nabídlo totiž naplnění touhy po „mesiáši“ a také duchovní život bez nutnosti úzkostlivě dodržovat přikázání Tóry. Obzvlášť v dobách, kdy židé, kteří byli věrní Tóře, zažívali největší pronásledování, nabízelo křesťanství poměrně snadnou cestu k uspokojení náboženských potřeb bez toho, že by takovou věrnost požadovalo. Ješu Nazaretský, který křesťanství založil, byl jedním z mnoha vůdců mesiánských sekt, které se tou dobou vynořily. Talmud se ke vzniku této jmenovité odštěpenecké skupiny nijak nevyjadřuje. Přesto středověcí křesťanští cenzoři odstraňovali z Talmudu příběh, o kterém se domnívali, že jejich zakladatele znevažuje, ačkoliv tak tomu být nemohlo obzvlášť v případě, že křesťané popisuji život svého zakladatele pravdivě. Talmudický záznam totiž sice hovoří o událostech v souvislosti s odpadlíkem téhož jména, který se dopustil nepatřičného chování, ovšem tento byl žákem rabího Jehošuy ben Parachji, což by odpovídalo době, kdy docházelo k útlaku ze strany krále Janaje, případně podle některých dokonce ještě za vlády Jochanana Hyrkána, což by odpovídalo období 120–140 let před nástupem římského konzula Pontia Piláta, o němž křesťanství tvrdí, že nechal Ješu popravit.

Rané křesťanství spolu s dalšími podobnými sektami působilo židům věrným Tóře velké utrpení, jelikož je stoupenci těchto sekt často očerňovali před římskou mocí. Toto měl na mysli tana Šmuel ha-Katan (pokorný), když složil a přidal devatenácté požehnání do Šemone esre jako modlitbu proti pomlouvačům a rouhačům.

…

Posledních čtyřicet let před zbořením Svatého Chrámu bylo obzvášť obtížných pro náš národ v erec Jisrael. Na počátku tohoto období se odehrály hned dvě významné události, které nasvědčovaly tomu, že pokud se lid nezačne kát a činit dobré skutky, stane se neštěstí a tento zlý výnos již nepůjde zvrátit:

1. Rabi Cadok se začal postit a modlit za to, aby nemuselo dojít ke zboření Chrámu. Tak činil až do doby těsně před zničením Chrámu, kdy jej raban Jochanan ben Zakaj vyvedl z obležení města a požádal římského císaře Vespesiana o lékařskou pomoc, aby se rabi Cadok zotavil.
2. Velký sanhedrin tehdy opustil tzv. síň tesaných kamenů (liškat ha-gazit) a uchýlil se do vyhnanství v okruhu Chrámové hory na místo zvané chanujot, které stálo mimo Chrám. To mělo posloužit tomu, aby byl odebrán nižším soudům skládajícím se z dvaceti tří soudců pravomoc vynášet trest smrti. Nižší soudy totiž mají tuto pravomoc jen tehdy, když sanhedrin zasedá v těsné blízkosti Chrámu.

Sanhedrin se k tomuto kroku uchýlil z důvodu všeobecného mravního úpadku mezi lidmi. Zhruba čtyřicet let před zničením Chrámu totiž bohatá a neméně výbojná třída odrodilců, včetně některých velekněží, se začala spolčovat s nejrůznějšími zločineckými uskupeními a vrahy a společně násilně utlačovali lid, aby se ještě více obohatili na úkor nemajetných a slabých. Tito zločinci si navíc obstarali římské občanství a těšili se ochraně římských prokurátorů. Židovské soudy tak nebyly schopny sjednávat spravedlnost. V těchto podmínkách, kdy nebylo možné uplatňovat zákon, sanhedrin prohlásil: „Bude tedy lépe je vůbec nesoudit, než nad nimi vynášet spravedlivý rozsudek a nemít možnost sjednat lidem spravedlnost.“

Tyto dvě zásadní události popsané výše se odehrály ještě za Pontia Piláta na konci doby tzv. prvních římských vysokých hodnostářů. S nástupem pozdějších vysokých hodnostářů se věci ještě více zhoršily.

History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 151-154, volný překlad.

Noachidé v období druhého Chrámu

V období druhého Chrámu (350 př. o. l. – 70. o. l.) mělo v rámci Římské říše velmi početné zastoupení tzv. hnutí „bohabojných“. Jednalo se o nežidovské vyznavače Jediného Boha Izraele, kteří svou věrnost opírali jak o židovské Moudré, tak o Svatý Chrám. … Dovídáme se o nich např. ze spisů Josefa Flavia (Válka židovská 2:454,463 a 7:45, Židovské starožitnosti 14:110 a 20:41, Proti Apiónovi 1:166,167 a 2:282).

The Divine Code, Rabbi Moshe Weiner, 2. vydání, str. 20.

Více zde: Stručné dějiny noachidů

Judaismus v období druhého Chrámu

Skutečnými vůdci židovského národa napříč staletími vždy byli a budou učenci Tóry a jejich Moudří. A nebylo tomu jinak ani za časů Jochanana [Hyrkána], který vládl v období tzv. zugot [dvojic], kdy se na duchovním vedení národa podíleli vždy dva učenci. Za časů Jochanana to byli Jehošua ben Perachja a Nitaj z Arbely, kteří sami byli žáky předchozí dvojice – Jose ben Joezera a Jose ben Jochanana. Ti stáli v čele během obtížných let plných násilných potyček mezi Hašmonejci a helénisty.

V Mišně se můžeme dočíst, co zdůrazňovali: Jehošua ben Parachja řekl: „Opatři si učitele, získej si druha a posuzuj každého z jeho lepší stránky.“ Nitaj z Arbely řekl: „Drž se dále od špatného souseda a nespolčuj se s bezbožníkem. A nemysli si, že je možno vyhnout se trestu.“ (Avot 1:6-7)

Právě v Nitajových slovech se asi nejvíce odráží duch doby, ve které žili: V jeho době totiž pořekadlo: „drž se dále od špatného souseda“, představovalo především výzvu k tomu, aby se člověk vyhýbal vlivu saduceů. A kdykoliv se některý žid pozastavoval nad tím, jak je možné, že se zlovolníkům a saduceům tolik daří, měl Nitaj ve zvyku každého ubezpečovat: „nemysli si, že je možno vyhnout se trestu“, a věz, že každý zlovolník nakonec bude potrestán a že učení a víra těchto zlovolníků neobsahují ani špetku pravdy.

V těchto časech mezi učenci ještě nebylo žádného sporu, co se zákonů Tóry týče, vše bylo jasné a mezi předními učenci nepanovaly rozdílné názory. Kdykoliv totiž vyvstane na nějakém místě pochybnost a je nutno rozhodnout v nějaké důležité věci, Tóra přikazuje: „Bylo-li by rozhodnutí mezi krví a krví, mezi soudem a soudem a mezi ranou a ranou při sporu ve tvých branách nad tvé síly, vstaň a vystup k tomu místu, jež vyvolil Hospodin, tvůj Bůh. A přijď ke kněžím, Levitům, a k soudci, jenž bude v oněch dnech, požádej a oni ti povědí slovo práva.“³⁶ Tím „místem“ se myslí Jeruzalém a oním „soudcem“ se myslí Sanhedrin. Ještě v dobách Jehošuy a Nitaje víme o pouze jedné jediné sporné otázce, která se týkala pokládání rukou na oběť během svátků. Nasi a Av bejt din tehdy vůbec poprvé v Sanhedrinu dospěli k rozdílnému závěru.

Nicméně s přibývajícím časem a vlivem rostoucích hořkých potyček se saduceji se některé zákony začaly zapomínat a jiné se ne vždy předávaly v úplnosti. Ovšem v každé generaci se nakonec vždy objevil učenec, který dokázal „obnovit korunu Tóry do její původní slávy“ a byl tedy schopen veškeré rozpory znovu uvést do souladu s halachou – byli to velikáni jako Šimon ben Šetach, Šemaja, Avtaljon či Hilel.

Navzdory úsilí saduceů, většina lidu přesto stále následovala Moudré a zůstávala věrna zákonům Tóry. Moudrým se v této době obecně říkalo perušim neboli farizeové ve významu „ti, co se oddělují“. Bylo tomu tak proto, že úzkostlivě dbali i na ta nejpřísnější pravidla ohledně obřadní čistoty – tzv. tuma vatahara. Dodržování všech těchto předpisů ovšem bylo příčinou i toho, že se často vyhýbali činnostem, místům, lidem a věcem, které by jinak halacha běžně připouštěla.

Chaverim se tehdy říkalo lidem, kteří byli v těchto věcech zběhlí a učení a byli známí jako ti, co halachu dodržují úzkostlivě a přesně, a to obzvlášť co se týče zákonů o obřadní čistotě a desátků.

Běžným židům se zase říkalo amej ha-arec, tedy něco jako „lidé země“. Ti totiž měli ve zvyku očišťovat se od obřadní nečistoty v zásadě jen tehdy, když vstupovali na Chrámovou horu – např. během poutních svátků nebo když chtěli přinést oběť. Ačkoliv se tedy většinou jednalo o židy ne příliš učené, o nichž bylo známo, že v některých halachických otázkách často chybují, přesto i tito většinově následovali naše Moudré.

Zatímco saduceové vedli proti Tóře otevřenou vzpouru, na jevišti dějin se v těchto dobách objevila ještě jedna skupina, která se odchýlila od přímé stezky Tóry a našich Moudrých. Ti sice nebyli tak drzí jako saduceové, ale rovněž se odchýlili od pevných základů, na kterých stojí tradice Tóry.

Této skupině nejčastěji říkáme tzv. esejci. Jedná se o odvozeninu z aramejštiny, která by se nejlépe dala přeložit asi jako „léčitelé“, jelikož mnoho z nich se skutečně lékařstvím hojně zabývalo. Nejčastěji měli ve zvyku uchylovat se na odlehlá místa, kde se drželi co nejdál od běžných lidí. Žili uzavřeným komunitním způsobem života a uvalovali na sebe nejrůznější pravidla, která halachicky nebyla vůbec vyžadována. Jejich stolování se vyznačovalo dodatečnými obřady, které nepocházejí z Tóry, často žili v naprosté odloučenosti od svých rodin a rovněž se nijak nepodíleli na chrámové službě.

Někteří se domnívají, že pravě z jejich učení později vzešlo křesťanství, které v průběhu staletí přineslo židovskému národu nevýslovné trápení.

Počínaje rokem 1947 se začaly objevovat svitky nalezené v kumránských jeskyních blízko Mrtvého moře. Svitky pocházejí od sekty, která zjevně rozlišovala mezi tzv. syny světla a tmy. Někteří badatelé mají za to, že se pravděpodobně mohlo jednat právě o esejce.

History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 91-93, volný překlad.

Pozorného čtenáře mohlo zaskočit tvrzení, že se Talmud vůči křesťanství vlastně ani nijak zvlášť nevymezuje. Zde je dobré uvědomit si, že z pohledu judaismu to opravdu není příliš potřeba, jelikož křesťanství ve skutečnosti spíše jen znovu objevuje starší myšlenky, se kterými se naši Moudří vypořádali již v minulých dobách.

Jsou křesťané první, kdo přišli s myšlenkou Boží „vícejedinnosti“?

Za zmínku také stojí to, že se v Talmudu v souvislosti s tzv. Septuagintou, která byla sepsána dávno před vznikem křesťanství (ovšem ve skutečnosti se zde hovoří jen o řeckém překladu Tóry, který pořídili židovští učenci, a nikoliv o zbytku biblických knih; tedy máme zde na mysli pouze tzv. targum ha-šivim) můžeme dočíst (zároveň je však věčná škoda, že současná Septuaginta, kterou křesťanství dochovalo, tyto změny, o kterých zde židovští učenci hovoří, již dnes z pochopitelných důvodů neobsahuje, což je také důvod, proč její současná podoba není příliš spolehlivá):

Stalo se ve dnech krále Ptolemaia [II.], že svolal sedmdesát dva starších z Moudrých Izraele a každého zvlášť umístil do sedmdesáti dvou pokojů, aniž by jim dopředu objasnil, proč je svolává, aby se tak nemohli na ničem smluvit, a poručil jim: Opatřete mi překlad Tóry vašeho učitele Mojžíše. Ovšem Svatý, budiž požehnán, každému z nich dal do srdce moudrost, aby všichni přišli se stejným výkladem. Nejen, že všichni vše přeložili správně, ale dokonce každý z nich zavedl stejné změny oproti původní předloze. A takto přeložili: Bůh stvořil na počátku [berešit] – tzn. záměrně zde přehodili slovosled, aby si to nikdo nemohl mylně vykládat ve smyslu, že by „Berešit stvořil Boha.“ Tento překlad byl namířen proti těm, co věří v tzv. preexistenci světa, tedy že svět je věčný a všemu vždy předcházel, a také proti těm, co věří ve dvě síly ve světě: Tu první, co nazývají Berešit, která podle nich teprve stvořila tu druhou, Boha. Dále záměrně přeložili „Stvořím člověka k obrazu a podobě“ místo původního „Učiňme člověka s naší pečetí jako naší podobu“, protože i to by mohlo snadno vést k mylným představám o vícero silách, nebo že Bůh má lidskou podobu apod.

Babylónský Talmud, Megila 9a, Koren Talmud Bavli, vlastní překlad.

Všimněme si, že mylnou představu o Bohu, který by měl mít syna v doslovném slova smyslu, vyvrací Písmo také ve svém původním znění, když např. nutí Nevuchadnecara (Nebúkadnesara), aby si upravil své představy o Bohu z nesprávného úsudku, jenž je popsán takto: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu“, (Daniel 3:25, Český ekumenický překlad) na: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než Bohu svému.“ (Daniel 3:28, Český ekumenický překlad). Talmud Jerušalmi totiž upřesňuje, že k této změně úsudku došlo poté, co anděl udeřil Nevuchadnecara do tváře a řekl mu: „Oprav se! Má snad Bůh syna?“³⁷

Vidíme tedy, že pojem „Boží syn“ (hebrejsky „ben elohim“) není v židovství nic nového, jen se mu musí správně porozumět. Jak jsme si již vysvětlili, Boží syn někdy znamená „anděl“ či „posel“ (viz např. předchozí příklad z knihy Daniel), ale jindy také jen král (např. Šalomoun), který dokonce sedí na Hospodinově trůnu, jak o tom hovoří např. král David: „Ze všech mých synů, a Hospodin mi dal synů mnoho, si vyvolil mého syna Šalomouna, aby usedl na Hospodinův královský trůn nad Izraelem. Řekl mi: ‚Tvůj syn Šalomoun, ten vybuduje můj dům a má nádvoří, neboť jsem si ho vyvolil za syna. Já mu budu Otcem.“ (Divrej ha-Jamim Alef [1. paralipomenon 28:5-6], Český ekumenický překlad; viz také 29:23). Samotný židovský národ je nazýván Božím prvorozeným: „Proto řekneš faraonovi: Takto pravil Hospodin: Jisrael je můj prvorozený syn. A tobě říká: Propusť mého syna, ať mi slouží …“ (Šemot [2. Mojžíšova] 4:22-23, Sidon) A zrovna tak jsou jako „elohim“ v Písmu nazýváni dokonce i jen obyčejní soudcové: „Zhřeší-li člověk proti člověku, souditi ho bude soudce [elohim]; pakli kdo zhřeší proti Hospodinu, kdo se zasadí o něho?“ (Šemuel Alef [1. Samuelova] 2:25, Bible kralická) – že na tomto místě opravdu nedává smysl překládat jako „Bůh“ namísto „soudce“, snadno pochopí i neznalec hebrejštiny, přesto to tak nalezneme v mnohých křesťanských překladech – viz např. Český ekumenický překlad, Český studijní překlad, Jeruzalémská Bible nebo Překlad 21. století.

Jedno je však zřejmé: Kdykoliv Písmo užívá pojem „ben elohim“ neboli „syn Boží“, rozhodně tím nemá na mysli Boží podstatu – ta totiž zůstává nepostižitelná: „Střežte tedy velmi své duše, protože jste neviděli žádný obraz, když k vám Hospodin na Chorevu mluvil zevnitř ohně. Abyste se nezkazili a neudělali si jakoukoli symbolickou modlu, představující muže nebo ženu.“ (Devarim [5. Mojžíšova] 4:15-16, Sidon) „Bůh není mužský, aby klamal, a není člověk, že by litoval, že by neučinil, jak řekl, nestalo se tak, jak pravil!“ (Bemidbar [4. Mojžíšova] 23:19, Sidon) „Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden!“ (Devarim [5. Mojžíšova] 6:4, Sidon) „„Ke komu mne přirovnáte, abych se mu podobal?“ říká Svatý.“ (Ješajahu [Izajáš] 40:25, Sidon, Haftarat Vaetchanan) „Mými svědky jste,“ je výrok Hospodinův, „služebník, kterého jsem zvolil, abyste poznali a uvěřili mi a pochopili, že já to jsem, přede mnou žádné božstvo nevzniklo a po mně žádné nebude!“ (Ješajahu [Izajáš] 43:10, Sidon, Haftarat Berešit) „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.“ (Ješajahu [Izajáš] 43:10-11, Český ekumenický překlad)

Lze Novému zákonu rozumět „čistě“ židovským způsobem?

Ačkoliv v současné době již tedy není žádný rozumný důvod, aby nežidé opírali svou víru o spisy tzv. Nového zákona, jelikož Moudří Izraele jsou noachidům otevřeni (např. prostřednictvím organizace Celosvětového ústředí pro noachidy – Noahide World Center v Jeruzalémě), i tzv. Novému zákonu lze ve skutečnosti rozumět způsobem, který např. nepopírá Boží jedinost, jak na to upozorňuje i rabi Tovia Singer: „Zatímco víra v Boží jedinost se odráží snad na každé stránce židovského Písma, o nějaké „trojjedinosti“ v hebrejské Bibli nenalezneme jedinou zmínku. A co víc? Ve skutečnosti ji nikde neučí ani tzv. Nový zákon. Nauka o trojjedinosti je totiž až mnohem pozdější [misijní] vynález křesťanství.“³⁸

Musí zde však současně zaznít také následující dovětek: Ne všechno v Novém zákoně lze úspěšně uvést do naprostého souladu s tím, co učí judaismus. V některých ohledech se totiž učení Nového zákona nenávratně odchýlilo od tradičních hodnot judaismu již v raných počátcích křesťanství (v dobách, kdy se tzv. Nový zákon teprve utvářel), a to i přesto, že se původně skutečně mohlo jednat o čistě „židovské“ odštěpenecké hnutí.

Učí apoštol Pavel judaismus?

Lidé se často domnívají, že důvěrně znají učení judaismu – a to zejména prostřednictvím tzv. Pavlových dopisů, jelikož o sobě např. prohlásil: „já jsem farizeus, syn farizeův.“³⁹ Jedná se však o všeobecně rozšířený omyl! Pavel totiž v žádném případě nepředstavuje – a rozhodně tedy nehovoří za – judaismus, ale naopak utváří křesťanství. A na tuto skutečnost lidé často a s oblibou zapomínají. V tomto článku to již nebudeme více rozvádět, ale podotkneme, že rozhodně nejsme první, kdo na tuto skutečnost upozorňuje:

[Pavel prohlásil:] „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamlielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni …“

…

Prohlásil [Pavel]: „Bratři, já jsem farizeus, syn farizeův“, a nechal se slyšet, že věří „všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách“. V dopisech se vychloubá svým vzorným židovstvím: „Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.“ V makedonských Filipách se Ježíšovým stoupencům popíše následovně: „Obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony.“

…

Vezměme jeho tvrzení o farizejském původu. Badatelé zdůrazňují, že výskyt početnějších skupin farizeů byl značně nepravděpodobný už v Ježíšově Galileji (oproti jižnějšímu Judsku ležícímu v těsné blízkosti Jeruzaléma), natožpak v mnohem severnějším Tarsu (dnešní Turecko). Na přítomnosti Židů v tomto městě není samo o sobě nic nepravděpodobného, protože drtivou většinu tehdejších Židů představovala právě řeckojazyčná diaspora mimo hranice Svaté země. Tito helénští Židé se však po stránce duchovního založení většinou lišili od palestinských rabínů a jejich stoupenců. Pavel by se dal přirovnat k dnešnímu člověku, který by se dušoval, že pochází z dlouhé rodové linie ortodoxních Židů z Arkansasu nebo Aljašky. Nemožné to není, ale věřit se tomu moc nechce.

Anebo se zastavme u apoštolova tvrzení, že jeho rodina vzešla z kmene Benjamín. Nezní to přesvědčivě již z toho prostého důvodu, že podobné kmenové rozlišení přestalo existovat už někdy po návratu z babylónského vyhnanství v roce 536 př. n. l. Dá se tudíž úspěšně pochybovat, že by nějaká židovská rodina z provinčního Tarsu mohla svůj původ vysledovat až k Benjamínovi. V Talmudu výslovně stojí, že nevíme, zda svůj původ odvozujeme od Ráchel či Leji. Právě od nich (a jejich dvou služebnic) vzešlo dvanáct synů patriarchy Izáka, pozdějších zakladatelů dvanácti izraelských kmenů nesoucích jejich jména. Nábožensky gramotní Židé by toto všechno věděli …

Pak je zde tvrzení, že Pavel ovládal hebrejštinu … Všechny jeho citáty Bible jasně odkazují na řeckou verzi (Septuagintu), která se pokaždé neshoduje s přesným významem původního znění. … Pokud jsou převládající názory moderních historiků správné a Pavel neovládal hebrejštinu natolik, aby v ní mohl číst Bibli, pak lze zpochybnit i tvrzení, že byl kdy žákem velkého Gamliela. Tento proslulý muž žil v první polovině prvního století, působil jako předseda (nasi) Sanhedrinu a spíše než učitel dětí v nedělní škole to byl vůdčí mudrc své doby. Každý, kdo měl tu výsadu být jeho žákem, patřil již z definice mezi přední židovské učence. Rozumí se samo sebou, že takový jedinec by četl Bibli v originálu. Pavlovy dopisy však obecně působí dojmem, že si s původním hebrejským zněním Bible ani s rabínskou tradicí a dialektikou moc nerozuměl.

…

Při sestavování dopisu Galatským se na jednom místě Pavel dopustil překvapivého posunu ve změně podmětu, takže jeho text vypadá, jako by byl napsán z pozice nežida: „… aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru“. V pozdní antice byla ostatně část Židů přesvědčena o tom, že apoštol Pavel vůbec žádným Židem nebyl. Jednalo se o Ebionity, poslední zbytky židovských stoupenců Ježíše, kteří dál vytrvale lpěli na náboženských praktikách judaismu. Ve čtvrtém století se křesťanský spisovatel Epifanius, který sestavoval soupis různých herezí, pokusil zdokumentovat jejich víru a napsal: „Prohlašují, že [Pavel] byl Řek … Podle jejich slov přišel do Jeruzaléma a po nějakém čase jej posedla touha oženit se s dcerou [jednoho židovského] kněze. Proto se z něj stal proselyta a nechal se obřezat. Když se mu pak dívku nepodařilo dobýt, popadl jej vztek a začal brojit proti obřízce a proti šabatu a Zákonu.“

Proč Židé zavrhli Ježíše, David Klinghoffer, Rybka Publishers, str. 120-122, 144.

Bez vylití krve není odpuštění?

Mohli bychom zde ale hovořit např. o myšlence, že „bez vylití krve není odpuštění“ (Židům 9:22, Český ekumenický překlad). Přitom již z Tanachu, vycházíme-li z hebrejské předlohy, a obzvlášť pak z učení židovských Moudrých, dospějeme k pravému opaku: Nejen, že je lidem podle Písma běžně odpouštěno naprosto bez vylévání krve⁴⁰ – ale navíc jsme svědky důrazného napomínání ze strany Proroků, aby lidé v žádném případě nechodili do Chrámu s cílem obětovat v domnění, že jim tím bude odpouštěno za úmyslné hříchy (takové byly zcestné představy pouze mezi okolními národy a nikoliv u židů – s výjimkou těch, kteří se židovskému učení odcizili).⁴¹ Dále je zcela zřejmé, že i pisatel tzv. listu Židům si byl vědom toho, že v judaismu opravdu není možno přinášet oběti za úmyslné hříchy, protože sám na jiném místě připouští (ovšem v rozporu s učením židovských Moudrých tuto pravdu vztahuje na Nazaretského): „Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, [tedy jinými slovy „úmyslně“ – naše vsuvka] nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy“ (Židům 10:26).⁴²

Co má tedy člověk dělat v případě, že zhřešil úmyslně?

A zhřeší-li omylem jednotlivec, přivede za hřích roční kozu. Kněz za tu pomýlenou duši, jež zhřešila bez úmyslu, usmíří před tváří Hospodina, aby za ni bylo usmířeno, a bude jí odpuštěno. To platí jak pro domorodce ze synů Jisraele, tak pro přistěhovalce, kteří se u vás usadili, pro omylem spáchaný hřích platí jedna nauka! Ale duše z domorodců a z přistěhovalců, jež by tak učinila úmyslně, ta pohrdá Hospodinem a taková duše bude vyťata z nitra svého lidu! Pohrdla Hospodinovým slovem a popřela jeho příkaz, taková duše musí být pro svou vinu vyťata! [A není ji tedy dovoleno přinést oběť! – naše vsuvka.]

Bamidbar (4. Mojžíšova) 15:27-31, Sidon.

Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? Žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány, zemře za to, že se zpronevěřil, za svůj hřích, kterým se prohřešil. … Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a dopouští se bezpráví, umře za to; zemře pro své bezpráví, jehož se dopouštěl. Když se však svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě. Prohlédl totiž a odvrátil se ode všech svých nevěrností, jichž se dopouštěl; jistě bude žít, nezemře.

Jechezkel (Ezechiel) 18:23-24, 26-28, Český ekumenický překlad.

Jak předstoupím před Hospodina, jak skloním se před Bohem na výsosti? Mám před něj předstupovat s celooběťmi, s ročními býčky? Copak si Hospodin žádá tisíce beranů a potoky tuku? Nemám dát za svou špatnost svého prvorozeného, plod mého lůna za mé duše hřích? Řekni si, člověče, co je dobře a co od tebe vyžaduje Hospodin: nic než jednat podle práva a s láskou k bližnímu a pokorně chodit se svým Bohem.

Haftarat Balak, Micha (Micheáš) 6:6-8, Sidon.

Zaměřit své úsilí na dobročinnost a právo je Bohu milejší než oběť.

Mišlej (Přísloví) 21:3, vlastní překlad.

Milosrdenstvím [hebrejsky „chesed“ – naše vsuvka] a věrností [či „pravdou“ – naše vsuvka] se usmiřuje provinění [a nikoliv obětí – naše vsuvka] a bázeň před Hospodinem odvrací od zlého.

Mišlej (Přísloví) 16:6, Český ekumenický překlad.

Kdo určuje, co je a co není v souladu s židovským myšlením?

Lidé se všeobecně domnívají, že pravým měřítkem toho, co odráží židovské myšlení a co už nikoliv, je to, zda původce dané myšlenky je nebo není Žid/žid – ať už v národnostním slova smyslu (Žid), anebo v tom náboženském (žid). Názornou ukázkou takového smyšlení je např. kniha Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, kde Kurt Schubert píše v souvislosti s myšlenkou panenského početí:

Je zřejmé, že zpracování motivu panenského zrození v Matoušových a Lukášových příbězích o Ježíšově dětství nemá ani v nejmenším nic společného s pohansko-mytologickými náboženskými představami. V antických textech se spojení božstva s pozemskou dívkou líčí různě. Motiv panenského zrození však známe i z čistě židovských pramenů, a to jak helénizované provenience alexandrijského židovství, tak z izraelských kněžsko-apokalyptických kruhů. … Podle Filona, silně ovlivněného platonismem, poznávají skutečně ctnostní muži své ženy jinak než sexuálně. Jako příklad zde Filon jmenuje Abrahama, Izáka, Jákoba a Mojžíše. Žena znamená smyslnost, předpokladem poznání je však odvrat od smyslnosti a tím i od těla. Proto i milovníci moudrosti odmítají každou formu smyslnosti. Ženy, které jsou s těmito muži spojeny jsou tedy ženami jen podle jména, ve skutečnosti však jsou zosobněními ctností. Filon proto jména žen jednotlivých patriarchů i Mojžíše vykládá: Sára je Vůdkyně, Rebeka Ta, která setrvává v dobru, Lea znamená Ta, jež se namáhá a ustavičně cvičí v ctnostech, Sipora pak Ta, která ze země spěchá k nebi a která tam pozoruje šťastné nebešťany. …

O něco dál pak Filon uzavírá: Ctnosti, které působí tolik dokonalých věcí, nemohou být znesvěceny smrtelným člověkem. Přijímají proto své sémě přímo od Boha. Sára otěhotněla teprve tehdy, když na ni Bůh shlédl v její osamělosti. Jako biblický doklad tohoto tvrzení uvádí Filon slova Gn 21,1. … Filon pak pokračuje zcela jednoznačně: Porodit ji však nenechává tomu, kdo na ni shlédl, nýbrž tomu, který horlivě usiloval o dosažení moudrosti, jehož jméno je Abraham. Ještě zřetelněji je to u Ley, o které v Gn 29,31 stojí, že Hospodin otevřel její lůno. Porodila ale Jákobovi. Také Gn 25,21 chápal Filon v tom smyslu, že Rebeka počala z Boha, když za ni Izák úpěnlivě prosil. Ex 2,22 vykládal podobně: Bez úpěnlivých proseb pojímá Mojžíš okřídlenou a vznešenou ctnost, Siporu, i shledá, že je těhotná, nikoli však ze smrtelníka … Začíná-li Bůh obcovat s duší, prohlašuje tu, která se již předtím stala ženou, opět za pannu … Neobcoval tedy se Sárou dřív, než se zbavila všech vlastností ženy (Gn 18,11) a opět se vrátila k důstojnosti čisté panny. Představa panenského narození, početí bezprostředně z Boha, bylo tedy v helénistickém židovství známo. Vycházela z platonského učení, podle něhož jsou tělesné žádosti a ctnost navzájem neslučitelné. …

Podstatně zřetelnější jsou podobnosti se zprávou o panenském narození Malkísedekově, která tvoří závěr delšího znění staroslověnské knihy Henochovy. [V českém překladu ovšem zatím máme jen kratší znění, které toto vyprávění o Malkísedekovi neobsahuje.] Tématem této tradice je otázka, jak mohlo být v době potopy uchováno řádné kněžství. Na místě, kde byl Henoch vzat do nebe, postavil Metúšelach, jeho bratři a všichni Henochovi synové oltář. Metúšelach se na přání lidu a na pokyn božského zjevení stal sám knězem a na tomto oltáři přinášel Bohu oběti. Před smrtí mu Bůh ve snu nařídil, aby svým kněžským nástupcem ustanovil Nira, syna svého syna Lámecha, Noeho mladšího bratra, což Metúšelach neprodleně učiní. Nirova žena jménem Cofanima, žena již vysokého věku, byla až dosud neplodná, nyní ale otěhotní. Kněz Nir s ní však nespal a nedotkl se jí ode dne, kdy ho Bůh stanovil, aby před lidem sloužil (jako kněz). (23,2) Cofanima chce své těhotenství skrýt, avšak těsně před tím, než má porodit, zavolá si ji Nir k sobě – a zjišťuje, že je těhotná. Rozzuřen nařizuje Nir, aby odešla k tomu, s nímž otěhotněla. Cofanima trvá na tom, že neví, jak otěhotněla, Nir jí to odmítá uvěřit, tu se však Cofanima zhroutí mrtvá. Nir spěchá ke svému bratru Noemovi a vypráví mu celou záležitost. Noe má za to, že náhlá smrt Cofanimy je v danou chvíli nejlepším koncem, neboť se tak předešlo veřejné ostudě. Je však třeba Cofanimu tajně pohřbít. Položí ji tedy na máry ozdobené černým suknem, zavřou dům a odejdou vykopat hrob. Zatímco jsou pryč, porodí mrtvá Cofanima chlapce. Ten se posadí zprava na její máry. Když se Noe a Nir vrátí, aby ji pohřbili, spatří chlapce sedícího vedle mrtvé Cofanimy. Noe a Nir byli naplněni velikou bázní, neboť tělesně chlapec vypadal docela jako tříletý, promlouval svými ústy a chválil Boha. Noe a Nir na něj pohleděli a hle, pečeť kněžství byla na jeho srdci a jeho zjev byl velkolepý. Tu řekli Noe a Nir: Hle, Bůh po nás obnovuje podle své vůle kněžství. (23,22-24) Noe a Nir tedy vezmou chlapce, obléknou ho do kněžských rouch a nakrmí jej kněžským pokrmem. Nazvali ho Malkísedek. (23,26) Cofanimu pak nepohřbí tajně, nýbrž s velikými poctami. Když se Noe vydá na cestu domů, zjeví se Bůh ve snu Nirovi (23,24) a sdělí mu, že vzhledem k nastávající potopě nemusí mít o svého syna Malkísedeka starosti. Pošle prý totiž archanděla Michaela, aby během potopy Malkísedeka ukryl v ráji, v nebeské zahradě Eden. Tento chlapec nezahyne spolu s těmi, kteří zahynou v tomto pokolení, neboť jsem ho předurčil, aby byl veleknězem na věky, Malkísedekem. Hodlám jej ustanovit hlavou kněží, takových, jako bývali dříve. (23,27).

Text se v překladech starozákonních pseudepigrafů zpravidla neobjevuje, neboť byl v posledních desetiletích pokládán za vsuvku křesťanského původu. … Jistota, s níž někteří označovali slovanského Henocha 23 za křesťanský text, pak byla definitivně otřesena nálezem kumránského zlomku, v němž Malkísedek vystupuje jako nebeský soudce při posledním soudu a v některých ohledech připomíná Syna člověka z etiopského Henocha 37-71. Malkísedek se tedy jakožto nadpozemská kněžská bytost objevuje v čistě židovském kontextu, který je stejně jako ostatní kumránské texty doma v kněžsko-apokalypticky orientovaném společenství. Je možné, že kumránští esejci ztotožňovali očekávaného eschatologického mesiáše Áronova s Malkísedekem. V každém případě nelze než souhlasit s Davidem Flusserem, když říká: „Nyní víme, že v určitých židovských kruzích se biblický příběh o Malkísedekovi rozrostl v jakýsi druh mytického životopisu: Malkísedek se stal preexistentní a nesmrtelnou bytostí; byl prý počat v mateřském lůnu slovem Božím.“ Některé kruhy ho nadto pokládaly za eschatologického soudce.

…

V naší souvislosti je proto v listu Židům nejdůležitější tvrzení, že Ježíš je – ačkoli davidovec – současně také veleknězem podle řádu Malkísedekova. (7,14-16) Lévijské kněžství Áronovců, na jehož čistou cádokovskou linii kladli Kumránci takovou váhu, je v listu Židům podřízeno kněžství podle řádu Malkísedekova. (7,5-11) Sami Léviho synové, kteří přijímají desátek, byli totiž v době, kdy dal Abraham Malkísedekovi z veškeré kořisti desátý díl, ještě v Abrahamově lůně. Proto je kněžství Malkísedekovo vyššího řádu než Áronovo. Jestliže je proto Ježíš veleknězem podle řádu Malkísedekova, stojí nad áronovým veleknězem. Zde vidíme zřetelné odmítnutí mesiášských představ kumránských esejců, podle nichž měl být velekněžský áronovský mesiáš nadřazen davidovskému laickému mesiášovi. Autorovi listu Židům šlo o to, aby zdůraznil, že v Ježíši se naplňují oba mesiášské aspekty, velekněžský i davidovský. Jestliže však list Židům se svým pojetím Ježíše jako velekněze podle řádu Malkísedekova reaguje na nitrožidovskou tematiku, je pravděpodobné, že malkísedekovské tradice navazující na Gn 14 a Ž 110 byly v židovských kruzích známy již před sepsáním listu Židům. …

Pro židovský původ slovanského Henocha 19-24 mluví i tematika oddílu. Ústředním motivem je otázka legitimního kněžství. To má podle slovanského Henocha 23,41 původ u Šéta a Enóše a prostřednictvím Henocha, Metúšelacha, Nira a Malkísedeka překlenuje potopu. Bůh sám má zájem na kontinuitě legitimního kněžství. Nechává proto ženu Nirovu, posledního kněze před potopou, počít bez přičinění muže a zázračně porodit toho, jenž je pak před potopou vytržen do zahrady Eden, aby tak uchoval kontinuitu kněžství. Zřejmě zde spolupůsobí představy, podle nichž trůní božstvo v nebeském ráji a mezi jehož nebeským a pozemským sídlem existuje analogie či dokonce identita. Kněz Malkísedek byl tedy přenesen z pozemského sídla Božího do jeho nebeské rezidence, aby tam byl uchován do skončení potopy a umožnil tak udržet legitimní kněžství.

Specificky kněžským prvkem je i to, jak 23,2 zdůrazňuje, že se kněz Nir nedotknul své ženy Cofanimy ode dne, kdy ho Bůh určil ke kněžství. Názor, že během svého úřadu musejí být kněží sexuálně zdrženliví, vedl např. v Kumránu esejské společenství k bezmála klášternímu způsobu života. Esejci věřili, že spolu s nimi odešel Bůh z Chrámu do Kumránu. Jelikož měli za to, že v Kumránu žijí v neustálé liturgicky chápané přítomnosti Boží, usilovali zde o trvalou sexuální zdrženlivost. Ti, kteří přicházeli do kumránského shromáždění jen nakrátko, museli se předtím podle Ex 19,14n po tři dny zdržet svých žen. Stejně jako autor slovanského Henocha 19-24, měli i kumránští esejci zvláštní zájem na legitimním velekněžství. Od jeruzalémského Chrámu se distancovali, protože jej považovali za znesvěcený rodově nehodnými a lidsky prohnilými kněžími, kteří navíc slavili svátky podle nesprávného kalendáře. …

Všechno tedy mluví pro to, že slovanský Henoch 23 není křesťanská, nýbrž židovská tradice, vlastní jakési kněžsko-apokalyptické skupině, která vykazuje četné ideologické podobnosti s kumránskými esejci, aniž by však s nimi byla zcela totožná. Lze se proto domnívat, že v podobných kněžsko-apokalyptických kruzích byl motiv narození z panny znám i bez vnějšího helénistického vlivu. Sem patří upozornění, že právě tyto kruhy nejspíše znaly i motiv božského zplození. V kumránském svitku nazvaném Řád obce, označovaném jako 1Q Sa II,11n, stojí: Toto je zasedání mužů znamenitých, [pozvaných] do zasedání rady společenství, když Bůh zplodí … mezi nimi mesiáše.

Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Kurt Schubert, Vyšehrad, str. 19-25.

Na první pohled jde o vskutku přesvědčivou řeč. Její zásadní slabinou je však nevyřčený předpoklad: Nalezneme-li v dějinách mezi židovskými skupinami i takové, jejichž myšlenky jsou podobné tomu, co učí tzv. Nový zákon, pak Nový zákon představuje legitimní směr judaismu.

Potíž s tímto přístupem ovšem spočívá v tom, že v takovém případě bychom museli považovat za legitimní směry judaismu rovněž i např. Korachovy vzbouřence z dob Mojžíše nebo v novodobějších dějinách např. stoupence falešného židovského mesiáše Šabtaje Cvi, který nejen že zapříčinil obrovský mravní úpadek ve svém pokolení, ale rovněž nakonec sám raději přijal islám, než aby za svou víru položil život.

Co je a co není v souladu s židovským myšlením, tak v každém pokolení mohou spolehlivě rozsoudit výhradně jen židovští Moudří, kteří sami přijali od pokolení před nimi a dále předávají pokolením po nich. Co se týče tzv. apokryfních spisů, k jejich míře spolehlivosti se vyjádřili již Anšej kneset ha-gedola (Muži velkého shromáždění) tím, že ve své době posledních Proroků zapečetili Tanach (mnohé z těchto spisů, které se tak nedostaly do Tanachu, přesto dodnes zůstávají hodny studia, např. z historického hlediska, ovšem nikdy o ně neopíráme své životy). Že kumránská společenství ani helenistické židovstvo a ani tzv. prvotní „židokřesťany“ rozhodně nemůžeme považovat za hodnověrné směry judaismu vyplývá již z holé skutečnosti, že v dějinách časem nakonec zcela upadli v zapomnění, takže v dnešní době již mezi námi není nikoho, kdo by od nich cokoliv spolehlivě přijal byť z třetí ruky.

Naposledy změněno: 9. 9. 2024

1. Nic takového se nedochovalo. [↩]
2. Stejně jako se nepřidali k mnohým jiným hnutím, které považovali za odštěpenecké, mezi něž patřili např. helenisté, saduceové, esejci či tzv. kumránská pouštní sekta apod. [↩]
3. Nepočítáme-li polemiky proti křesťanství, či naopak snahy nalézt společnou řeč napříč myšlenkovými směry. [↩]
4. Např. Pavel a Jakub, gnosticismus, ebionité, církevní otcové, ariánství, nikajský a další koncily atd. [↩]
5. Křesťanské denominace v současné době téměř nelze ani spočítat. [↩]
6. Tato místa jsou proto často považována za sporná, zda skutečně hovoří o stejném Nazaretském. [↩]
7. Zpravidla tam, kde se snaží dokazovat věrohodnost svého učení a upřednostňují tak znění tzv. Septuaginty. [↩]
8. Toto dělení navíc vzniklo nejspíš až ve 2. stol. n. l., tradičně je totiž za jeho tvůrce považován biskup Melitón ze Sard, ačkoliv pojem „Starý Zákon“ mohl vzniknout již dříve, viz: Old Testament, Britannica. [↩]
9. Sota 48b. [↩]
10. Dodnes však zůstává na Moudrých lidu Izraele. [↩]
11. Bava batra 14b [↩]
12. Počet 22 místo 24 není zcela neobvyklý, jelikož např. kniha Rut (Rút) směla být zapisována na společném svitku s knihou Šoftim (Soudců) či Tehilim (Žalmy), a stejně tak i kniha Ejcha (Pláč) směla být připisována ke knize Jirmejahu (Jeremjáš), viz článek: Bible Canon – Number of Books – Jewish Encyclopedia; počet 24 nalezneme např. ve 4. knize Ezdrášově 14:45. [↩]
13. Mohli bychom zde jmenovat mnoho jiných významných zdrojů, kde lze tuto opomíjenou skutečnost vyzdvihnout, ovšem v češtině toho zatím vyšlo jen velmi málo. [↩]
14. Islám, který vznikl ještě později, toto učení s největší pravděpodobností nebral v potaz nikdy, ani ve svých raných počátcích. [↩]
15. Sota 48b, Tosefta. [↩]
16. Např. v Mišně, Talmudu, Mišne Tora apod. [↩]
17. The Milstein Edition Isaiah, Artscroll, str. 63. [↩]
18. Obecně známá pravda, na kterou upozorňuje mnoho autorů, např. rabi Tovia Singer v článku: A Christian Defends Matthew by Insisting That the Author of the First Gospel Relied on the Septuagint When He Quoted Isaiah to Support the Virgin Birth. [↩]
19. Sefer Jecira, rabi Aryeh Kaplan, Volvox Globator, Úvod, str. 17. [↩]
20. Vayikra, The Saphirstein Edition Rashi, Artscroll, str. 310. [↩]
21. Nelze však zcela vyloučit možnost, že původní Matouš mohl ve skutečnosti nazývat Nazaretského „Mesiášem“ čistě v nadneseném slova smyslu, tedy že jej pouze považoval za „hodného stát se Mesiášem v dané generaci“, ovšem takový výklad by byl pro křesťanství zcela nepřípustný, jelikož by přiznával skutečnost, že Nazaretský nikdy nenaplnil to, co se dodnes od Mesiáše očekává. [↩]
22. Více podrobností v Let’s get Biblical, rabi Tovia Singer, str. 191-204. [↩]
23. Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 1. díl, str. 68-74. [↩]
24. Podrobnější vysvětlení k tomu, odkud křesťané čerpají, viz: Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 2. díl, str. 17-30. [↩]
25. Podrobnější vysvětlení viz: Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 2. díl, str. 183-188. [↩]
26. Podrobnější vysvětlení viz: Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 2. díl, str. 159-172. [↩]
27. Chanting the Hebrew Bible, 2. edition, JPS, Joshua R. Jacobson, str. 23. [↩]
28. Megila 9a. [↩]
29. Srovnej např. s anglickým překladem Knihy zjevených pravd a rozumových argumentů – Saadia Gaon, The Book of Beliefs and Opinions, Yale Judaica Press, str. 303 – který překládá správně: „And they shall look unto Me because they have thrust him through; and they shall mourn for him, as one mourneth for his only son.“ [↩]
30. Jak na to upozorňuje také Encyclopaedia Judaica v hesle Armilus: the Arabic text of Landauer, p. 239, has correctly „Jerusalem,“ and not „Temple“. [↩]
31. New Testament Canon, Britannica [↩]
32. Acceptance of the pledge and belief in Jesus, noahideworldcenter.org. [↩]
33. V současnosti však toto postavení není udíleno v plném slova smyslu. [↩]
34. 4. Mojžíšova 1:18 [↩]
35. Jak to vyplývá z jeho dopisu, který bývá přiložen k jeho komentáři k Seder olam raba zuta. Část tohoto dopisu lze nalézt přeloženou do angličtiny v knize: Jesus The Pharisee – A New Look at the Jewishness of Jesus, Harvey Falk, 1985, Rabbi Jacob Emden’s views on Christianity, str. 17-23. [↩]
36. Devarim (5. Mojžíšova) 17:8-9, Sidon. [↩]
37. Talmud Jerušalmi Šabat 6:9; Artscroll Daniel, Ezra, Nehemiah, str. 37; Legendy Židů, Louis Ginzberg, 4. svazek, str. 449, poznámky. [↩]
38. Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 2. díl, str. 140. [↩]
39. Skutky 23:6, Český ekumenický překlad. [↩]
40. Např. město Ninive v knize Jona (Jonáš). [↩]
41. Viz Danijel (Daniel) 4:24(27), Mišlej (Přísloví) 21:3, Melachim Alef (1. Královská) 8:46-50, Hošea (Ozeáš) 14:2-3, Micha (Micheáš) 6:6-8, Hošea (Ozeáš) 6:6, Šmuel Bejt (2. Samuelova) 12:13, Tehilim (Žalmy) 51:16-19, Šmuel Alef (1. Samuelova) 15:22; Bemidbar (4. Mojžíšova) 15:24-31, Vajikra (3. Mojžíšova) 17:10-11, Jechezkel (Ezechiel) 18:1-4, 18:19-23; viz Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 1. díl, str. 68-88. [↩]
42. O tom, že oběti v judaismu smějí být přinášeny a usmiřují pouze za neúmyslné hříchy, viz např. Daat sofrim k Ijov (Jób) 1:5: „oběti mohou [přispět k] usmíření pouze v případě neúmyslných hříchů. Všimněme si, že i Ijov [proto] užívá slovo „možná“ – neměl totiž jistotu zda se v dané věci jeho rodina provinila či nikoliv.“ [↩]