Níže je uveden pracovní překlad předmluvy k noachidskému siduru Brit olam, který v roce 2015 vydala společnost Brit Olam – The Noahide World Center. Překlad je hotový, prochází však stále ještě jazykovou úpravou.
Článek stále rozšiřujeme.
Naposledy změněno: 13. 1. 2023
Slovo ke čtenáři
Je zakázáno modlit se k nepravým bohům, silám nebo předmětům z tohoto světa. Je dovoleno směrovat modlitby pouze ke Stvořiteli Nebe a Země – Bohu Izraele. Jakákoliv odchylka od tohoto základního pravidla bude mít s největší pravděpodobností za následek modloslužbu neboli porušení zákazu modloslužby.
Na rozdíl od modliteb židovského národa, modlitby zde uváděné nejsou žádným způsobem závazné: jejich přesné znění, pořadí, určené doby, kde a jak je pronášet apod. nebyly nikdy zamýšleny jako závazný předpis. Jsou zde uváděny čistě jako doporučení těm, kteří se chtějí přiblížit Bohu a zároveň lépe pochopit způsob, jakým se židé modlí. Ti, kteří se rozhodnou tento sidur využívat, si tedy mohou modlitby vhodným způsobem uzpůsobit tak, aby to co nejlépe vyhovovalo jejich potřebám či potřebám společenství, jehož jsou součástí.
Tato modlitební knížka byla navržena pro kohokoliv z národů, kdo se vnímá jako součást benej Noach, tedy kdo na sebe přijal sedm přikázání, které byly dány potomkům Noeho. Těchto sedm přikázání bylo později prostřednictvím Mošeho předáno všem národům světa jako Boží přikázání pro ně. Nejedná se tedy jen o pouhé mravní základy lidstva, ale o přikázání přímo od Boha. Veškeré podrobnosti tohoto práva jsou vysvětlovány Moudrými Izraele v každém pokolení.
Nežidé, kteří na sebe nepřijali sedm noachidských přikázání, nemají dovoleno jednat po vzoru ustálených zvyklostí židovského národa, ať už co se modlitby týče, nebo dodržování přikázání nad rámec oněch sedmi základních. Stejně tak si nesmějí vytvářet ani své vlastní způsoby, jak Boha uctívat.
Úvod
„Drahocenný je člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu.“1 Rabi Akiva, jeden z největších učenců Mišny, v těchto krátkých slovech zdůrazňuje skutečnost, že v sobě máme Boží jiskru, která nás ponouká k tomu, abychom toužili po Stvořiteli Světa. Každý z nás, ať už pocházíme z kteréhokoliv koutu světa, slyší někde v hloubi své duše neustálé volání, aby přilnul ke svému Stvořiteli, byl poslušen jeho přikázáním a sloužil mu celým srdcem v lásce a úctě.
Rabi Moše ben Majmon (Rambam či Majmonides) to shrnul takto: „Kohokoliv z obyvatelů světa jeho duch velkoryse podněcuje, aby se odebral do ústraní a stál tam před svým Bohem, protože ve své moudrosti pochopil, že chce být Bohu nápomocen, sloužit Mu a znát Ho, že chce jednat spravedlivě, jak to Bůh zamýšlel, a že chce ze své šíje odhodit břímě lidské vypočítavosti, takový je posvěcen jako nejsvětější svatyně. Bůh se stane jeho podílem a dědictvím navždy, takže mu podobně jako kněžím a levitům, nebude nikdy scházet to, co skutečně potřebuje k životu zde na zemi. Jak to říká i David [v Žalmu 16:5]: Bůh je podíl mně určený, je můj kalich; můj los drží pevně.“2
Boha lze uctívat různými způsoby v závislosti na rozpoložení dané společnosti či jedince. Od doby zboření Chrámu, kdy zaniklo přinášení obětí, se modlitba stala tím nejrozšířenějším způsobem uctívání. Nicméně kořen původu modlitby se nachází mnohem hlouběji v dějinách lidstva, v podstatě na samém počátku dějin. Modlitba totiž provází člověka po celou dobu, kdy zde žije, a ve své podstatě představuje cestu k Bohu. Ustálené zvyklosti a přesné pořadí modliteb židovského národa byly ustanoveny Praotci a také Proroky a Moudrými tohoto národa.
Modlitba má tři části:
- Vzdávání chvály Bohu
- Žádost o naplnění potřeb člověka
- Díkůvzdání
Modlitba současně vzbuzuje velké množství otázek: Jak je možné hovořit s Bohem, kterého není vidět? Je vůbec myslitelné, aby člověk z hloubi duše a v upřímnosti svých modliteb dokázal např. přimět Boha v něčem změnit Svou vůli? Měli bychom se modlit raději vlastními slovy, anebo bychom se měli vždy držet ustáleného znění? Proč má vůbec modlitba nějaké předepsané časy a pravidla? Všem těmto a mnoha dalším důležitým otázkám se věnuje mnoho knih, které se zaobírají židovskou vírou. Je tedy zřejmé, že v tomto krátkém úvodu nedokážeme na všechny náležitě odpovědět. Ovšem zaměříme se zde na modlitbu alespoň ve smyslu Božího daru pro člověka, jehož prostřednictvím dochází ke spojení mezi člověkem a Bohem a současně také k propojení samotné lidské duše s vlastním vědomím člověka.
Když se modlíme, tak naším cílem není to, abychom se dobrali odpovědí na palčivé životní či filozofické otázky – to totiž děláme, když se věnujeme řádnému studiu – během modlitby se naopak snažíme přednést vše, co máme na srdci, ať už to jsou myšlenky nebo pocity, před našeho Stvořitele v podobě vnitřního rozhovoru.
Nedílnou součástí přípravy na modlitbu je skloubení lásky a úcty k Bohu, naší víry a radosti z ní. Nejdůležitější částí modlitby je tzv. Amida neboli Šemone esre, tedy „Osmnáct požehnání“, jelikož se Amida původně skládala z celkem 18 požehnání. Každý den pronášíme tuto modlitbu hned třikrát: ráno tzv. Šacharit, odpoledne tzv. Mincha a večer tzv. Arvit. Podle židovské tradice ustanovili tento zvyk modlit se třikrát denně právě Praotcové židovského národa – Avraham (Abraham), Jicchak (Izák) a Jaakov (Jákob). O Šabatu a během židovských svátků se dále pronáší modlitba zvaná Musaf, která je jakousi náhradou zvláštních obětí, jež by se v tyto sváteční dny přinášely v Chrámu. Přesné znění jednotlivých modliteb se významně liší v závislosti na daném ročním období, na tom, jaký je den v týdnu, zda je zrovna Šabat nebo jiný svátek apod.
Není žádným tajemstvím, že Svatý, budiž požehnán, jedná s židovským národem jako s vlastními dětmi. S cílem přivést svět k dokonalosti (tikun olam), si Bůh vyvolil právě Děti Jisraele jako svůj vybraný lid (am segula), aby jejich prostřednictvím do světa mohlo proudit požehnání, jak to v Tóře stojí již v souvislosti s Avrahamem: „tak se tebou budou žehnat všechny pozemské rody!“ (Berešit [1. Mojžíšova] 12:3, Sidon) A skutečně, izraelský národ si od té doby drží ve světě značný vliv až dodnes. Víra ve všeobecné poslání pro svět nikdy zcela neutichla, a to dokonce ani v dobách krvavých pronásledování, kdy tomuto národu šlo doslova o holé přežití. Ne vždy se ale Izraeli v tomto nepřátelském a násilném prostředí dařilo toto poslání plnit. V dnešní době jsme však svědky toho, jak se nám před očima plní slova Proroků Izraele o návratu židovského národa na Sijón po téměř dvoutisíciletém vyhnanství. Tímto pozvolným procesem uzdravování a znovuzrození je tedy židovský národ opět povoláván k tomu, aby se vrátil ke své úloze být tím, jehož prostřednictvím je ve světě oznamována Boží vůle, jak o tom píše Prorok Cefanja: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Cefanja [Sofonjáš] 3:9, Český ekumenický překlad)
Rovněž jsme dnes svědky nebývalého zájmu o všeobecné poselství, které judaismus uchovává pro celý svět. Lidé houfně objevují tu část Tóry, která se zabývá lidstvem jako celkem. Toto všeobecné poselství vešlo ve známost jako tzv. „Tóra pro benej Noach“, která s láskou přijímá každého, kdo chce mít podíl na „Mojžíšově Tóře“, a to i ty, kteří netouží po tom, aby se stali členy izraelského národa. Abychom této stále rostoucí potřebě mezi lidmi dokázali vyjít vstříc, zřídili jsme za tímto účelem v Jeruzalémě organizaci zvanou Brit Olam – Noahide World Center (celosvětové ústředí pro noachidy), která nabízí pomocnou ruku všem benej Noach (noachidům) na celém světě, ať už na úrovni jednotlivců nebo celých komunit. Tato snaha si získala uznání a také požehnání významných rabínů a neustále se vyvíjí a rozšiřuje.
Jak již bylo zmíňeno, benej Noach na sebe přijímají sedm přikázání, které byly dány celému lidstvu (židům bylo naopak dáno celkem 613 přikázání Tóry na hoře Sinaj spolu s mnoha dalšími přikázaními, které byly ustanoveny rabíny).
Těchto sedm přikázání zní:
- Zákaz modloslužby.
- Zákaz rouhání se Bohu.
- Zákaz vraždy.
- Zákaz sexuální nemravnosti.
- Zákaz krádeže.
- Zákaz jedení údu ze živého zvířete.
- Příkaz zřídit soudní dvory.
Lidé, kteří se rozhodnou žít podle těchto přikázání a přijmou je před rabínským soudem, jsou nazývání „spravedlivými z národů“ a spolu s Dětmi Jisraele mají podíl na budoucím světě. Lidé, kteří k těmto přikázáním dospějí čiště jen z rozumových či mravních důvodů jsou považování za „moudré z národů světa“ a je jim to počítáno za ctnost.
Mnozí z benej Noach pociťují silnou touhu podílet se na duchovním životě, ať už jde o modlitby, oslavy, dodržování dalších přikázání apod. Judaismus však žádného podrobného průvodce v souvislosti s tím, jak by měly vypadat „noachidské“ bohoslužby, nenabízí. Každý jedinec má tedy svobodu zvolit si nejvhodnější způsob, jakým vyjádří své pocity tak, aby to co nejlépe odpovídalo jeho vnitřnímu světu. Nicméně, vzhledem k neustále rostoucímu zájmu ze strany benej Noach o sidur, neboli modlitební knížku, která by zohledňovala jak potřeby jednotlivců, tak také rostoucích noachidských komunit, jsme nakonec skutečně vytvořili i zvláštní sidur pro noachidy s názvem „Brit olam“.
Modlitby, které v tomto siduru uvádíme, nejsou žádným způsobem závazné, jedná se jen o návrh toho, jak by to v případě noachidů mohlo vypadat. Každý jedinec či společenství si může z těchto modliteb vybrat jen ty, které nejvíce oslovují jejich duše, případně je možno k nim i přidávat další modlitby dle libosti. Zpočátku doporučujeme spojit se s některým ortodoxním rabínem, který se v dané komunitě vyzná a který bude schopen odpovídat na případné dotazy. Benej Noach si pak mohou tento sidur brát vždy s sebou, kdykoliv se modlí společně s židy, a používat ho místo tradičního židovského siduru, který je pro nezasvěceného zpravidla až příliš složitý a navíc nezohledňuje zvláštní potřeby noachidů.
Sidur Brit olam vychází převážně ze sefardského uspořádání židovských modliteb s patřičnými úpravami, které vypouštějí ty části, které se vztahují pouze na židy, včetně požehnání nad přikázáními, které benej Noach nemají povinnost dodržovat, dále byl vypuštěn např. „Musaf“ (vyjma o Roš ha-šana) a také čtení z Tóry, jež nemají žádnou souvislost s nežidy apod. Dále jsme sidur opatřili zvláštními zněními vhodnými pro noachidy, zvláštními modlitbami jako např. pro 27. marchešvan, za mír ve světě a za dobré poměry v zemi, přidali jsme též části zabývající se svatbou a rozvodem, narozením, bar a bat micva a truchlením.
V siduru nalezneme rovněž pár studijních kapitol vhodných pro skupinovou výuku anebo jako námět k přemítání.
Vznik tohoto siduru si vyžádal značné úsilí a neobešel se bez velkého množství nelehkých rozhodnutí. Netvrdíme, že výsledek je dokonalý, ale jsme plní naděje, že se tento modlitební pořádek pro noachidy postupem času ustálí a že nalezne zalíbení před Bohem i lidmi.
Sidur jsme nazvali „Brit olam“, což v překladu znamená „Věčná smlouva“. Tóra sama totiž popisuje obecnou smlouvu mezi Stvořitelem světa a lidstvem následovně: „V mračnu bude duha a já ji uvidím, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a mezi veškerou živou duší v každém těle, které je na zemi!“ (Berešit [1. Mojžíšova] 9:16, Sidon)
Kéž je vůli Stvořitele lidstva, aby se v našich dnech a době naplnila tato slova Jeho Proroků: „Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách. Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“ (Micha [Micheáš] 4:2, Český ekumenický překlad)
„Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno jediné.“ (Zacharja [Zacharjáš] 14:9, Český ekumenický překlad)
„… přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ (Ješajahu [Izaiáš] 56:7, Český ekumenický překlad)
Kéž se tak stane co nejrychleji ještě za našich dní.
Rabi Uri Šerki
Jerušalajim – hlavní město Izraele
Modlitba
Zdroje
Modlitba je uctívání Boha srdcem. Je to rozmluva mezi stvořením a Stvořitelem. Modlitba představuje všeobecnou hodnotu, která je společná všem lidem. Cesta modlitby byla světu vyjevena prostřednictvím Praotců židovského národa – Avrahama, Jicchaka a Jaakova.
Níže něco málo z toho, co o modlitbě učí naši rabíni:
Rabi Josi učil jménem rabího Chaniny: modlitby ustanovili naši praotcové: Avraham ustanovil ranní modlitbu (šacharit), jak se také píše: „A Avraham si ráno přivstal k onomu místu, kde stál před tváří Hospodinovou.“ (Berešit [1. Mojžíšova] 19:27, Sidon) Jicchak ustanovil odpolední modlitbu (zvanou mincha), jak se píše: „A v podvečer vyšel Jicchak rozmlouvat na pole“ (Berešit [1. Mojžíšova] 24:63, Sidon). Jaakov ustanovil večerní modlitbu (arvit), jak se píše: „Narazil však na jedno místo a … přenocoval tam.“ (Berešit [1. Mojžíšova] 28:11). (Talmud, Berachot 26b)
„A služ mu celým svým srdcem“ – co je myšleno službou srdce? Bezpochyby modlitba! (Taanit 2a)
„A budeš sloužit Hospodinu svému Bohu“ – zde je řeč o pronášení Šema a tiché modlitby (amida). (Bava kama 92b)
Rabi Šimon učil: pronášej Šema a tichou modlitbu s náležitým soustředěním. A když se modlíš, ať to není jen tupá rutina, ale křič o milost před Svatým, budiž požehnán, jak se také píše: „neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.“ (Joel [Jóel] 2:13, Český ekumenický překlad) (Avot, 2:18)
Podstata modlitby
Modlitbu lze říci jako jednotlivec, tedy čistě soukromě mezi člověkem a Bohem, anebo veřejně, tedy prostřednictvím společenství. Modlitba se skládá ze tří částí:
- Vzdávání chvály Stvořiteli
- Žádost o naplnění potřeb člověka
- Díkůvzdání
Jsou tři hlavní doby, kdy se modlíme: ráno – šacharit, odpoledne – mincha, večer – šacharit. Kromě těchto základních modliteb nalezneme ještě i různá další vyznání víry či výňatky z Písma jako např. Šema nebo pravidelné čtení týdenního úseku z Tóry.
Tradiční znění modlitebních knížek bylo až doposud utvářeno výhradně dějinami a jedinečnými potřebami a cítěním pouze židovského národa. Z důvodů uzpůsobení tohoto ustáleného znění potřebám celého lidstva, bylo nutno vědomě pozměnit nebo vynechat některé obraty, které až příliš úzce souvisejí čistě s izraelským národem jako takovým, např.: zmínky o „našich otcích Avrahamovi, Jicchakovi a Jaakovi“ či prosby o návrat z vyhnanství apod. Jelikož židovství nemá žádný tradiční text modliteb, který by uchovalo jako závazný pro noachidy, nezbylo, než učinit jistá rozhodnutí tam, kde je vícero možností, jak postupovat, což vytváří prostor pro výměnu názorů mezi Moudrými, kteří mohou mít na stejnou věc odlišný názor. Co se týče požehnání v souvislosti s díkůvzdáními, rozhodli jsme se vždy zachovávat jejich tradiční znění: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine“, ovšem co se týče těch, které souvisejí se vzdáváním chvály, tam jsme si dovolili v případě potřeby dané znění poupravit. Veškerá požehnání v souvislosti s přikázáními zcela vynecháváme.
Pokyny pro pronášení Božího Jména
Jakékoliv vyslovení Božího Jména vyžaduje stav naprosté čistoty v lásce a úctě. Např. po vykonání potřeby je nutno ujistit se, že je naše tělo patřičně čisté, a to obzvláště naše ruce. Dále je nutno vhodně se obléknout a nacházet se v čistém prostředí.
V hebrejštině je vlastním Božím Jménem tzv. „čtyřpísmenné jméno“ (J‑H‑V‑H, tzv. tetragramaton). Toto Jméno není nikdy dovoleno vyslovovat tak, jak se píše! V běžné mluvě ho nejčastěji vyslovujeme jako „ha-Šem“, což doslova znamená „to Jméno“. V hebrejštině se někdy zapisuje zkráceně jen jako hebrejské písmeno „hej“. V tomto siduru sice pro Boží Jméno používáme zástupné jméno „ha-Šem“, ovšem během modliteb by se správně mělo vyslovovat jako „Adonaj“, což doslova znamená „Můj Pan“.
Např. tradiční začátek požehnání zní: „Požehnaný jsi Ty, ha-Šem (Hospodine), Bože náš, Králi všehomíra“, ale během modlitby ho pronášíme: „Požehnaný jsi Ty, Adonaj, Bože náš, Králi všehomíra“.
Ostatní Boží Jména jako např. Elohim, Šadaj, Cevaot apod. nepodléhají takto přísným pravidlům, a je tedy dovoleno vyslovit je v jejich původní podobě. Ale i k těmto Božím Jménům se musíme chovat s náležitou úctou.
Jméno Elohim, nejčastěji překládáno jako „Bůh“, představuje Boha jako Všemocného Stvořitele světa, který nás nekonečně převyšuje. Ono „čtyřpísmenné“ Boží Jméno naopak představuje Boha jako zaopatřovatele celého světa, se kterým člověk může mít osobní vztah, který se vyjevil židovskému národu na hoře Sinaj a má neustálý zájem o každou lidskou bytost. Toto jedinečné pojetí Boha nalézáme na mnoha místech u Proroků Jisraele, kde jsou tato dvě Jména spojována dohromady, jako např. v požehnáních „ha-Šem, Bože náš“, kdy se tím dává najevo, že tento Všemocný Bůh, který nás nekonečně přesahuje, a také tento osobní Bůh, který všechny zaopatřuje, je ve skutečnosti jeden a tentýž Bůh.
Naposledy změněno: 13. 1. 2023
Poznámky
- Mišna, Avot 3:13. Jiný český překlad, který je dostupný zde: Chewra – (projekt Keshet) – www.chewra.com, uvádí číslování 3/14. V siduru Zichron David Jisrael se na str. 335 nachází další odlišný český překlad, který je uveden pod číslováním 3:18. [↩]
- Rambam, Mišne Tora, Zákony šmity a jovelu 13:10. [↩]