Níže uvádíme výbor z židovských zdrojů o postavě zvané Ježíš Nazaretský či Ješua ha-Nocri (יֵשׁוּעַ הַנּוֹצְרִי). Nejedná se o vyčerpávající seznam. Důvod, proč jsme tuto stránku založili, je skutečnost, že se na nás obracejí lidé s dotazy na tuto osobu. Naším záměrem není tyto zdroje hodnotit, to ponecháváme čistě na čtenáři. Považujeme však za důležité tyto zdroje zpřístupnit českému čtenáři, byť správné porozumění níže uvedeným výňatkům vyžaduje jistou pečlivost a mnohdy i lepší obeznámenost se souvislostmi.
Halacha
Je zakázáno uctívat jakoukoliv jinou bytost společně se Stvořitelem. Porušování tohoto zákazu obvykle označujeme hebrejským slovem „šituf“, čímž rozumíme propůjčování Boží svrchovanosti někomu dalšímu. Do tohoto třídícího hlediska porušování proto zahrnujeme například křesťanskou víru, protože ta podněcuje k uctívání člověka (Ježíše) spolu s Bohem.
Brit šalom, Poznání Boha, Rabi Uri Šerki, halacha 6
Obecně k dějinám
Není vůbec snadné dobrat se dějinných souvislostí okolo Ježíše Nazaretského. Celou věc velmi znesnadňuje skutečnost, že křesťanství v minulosti záměrně vyhledávalo, ničilo a měnilo původní obsahy spisů, které byly mezi křesťanskými „cenzory“ považovány za závadné. Tento způsob zacházení se spisy platil zejména tehdy, jednalo-li se o zmínky ohledně křesťanství a jejich údajném zakladateli. Ovšem dochovaly se i starší rukopisy, které stále obsahují původní a necenzurované znění. Pozorný čtenář by tedy neměl propadat nejistotě, pokud by se stalo, že námi níže uváděná znění budou v některých ohledech odlišná od jemu dostupných zdrojů. Příčinu jsme si totiž objasnili.
Nejzásadnější otázky lze vyjádřit zhruba takto: Kdo byl Ježíš Nazaretský? Skutečně existoval? Pokud ano, ve kterém žil období? Pokud ne, kdy, za jakých okolností a jak tato postava vznikla?
Níže se nalézají vybrané odpovědi z pohledu tradičního židovství. Vybrané proto, že jednoduše není v našich silách obsáhnout celou šíři toho, co se v židovství uchovalo. Seznam se však vynasnažíme nejen udržovat, ale i pravidelně doplňovat.
Křesťanské ani jiné zdroje, které nejsou tradičně vnímány jako židovské, včetně tzv. Nového Zákona, zde nezohledňujeme. Nabízíme jen omezený pohled na to, co se uchovalo v židovství. Proč omezený, jsme si vysvětlili.
Jehuda ha-Levi
(1075 – 1141)
Učenec řekl: Po čtyřicet let provázelo proroctví lid druhého Chrámu, jmenovitě [jeho] starší, jimž pomáhala moc Boží přítomnosti, jež přebývala v prvním Chrámu. Když se takto nabyté proroctví vzdálilo spolu s Boží přítomností, jeho návrat se očekával jen zřídka a od [lidí] veliké moci, jako byli Avraham, Mojžíš, mír s nimi, očekávaný mesiáš, Elijáš a jim podobní, kteří jsou sami o sobě místem přebývání Boží přítomnosti. Jejich přítomností dosáhnou úrovně proroctví i ostatní přítomní. Proto s lidem zůstali při návratu k Chrámu Ageus, Zacharjáš, Ezdráš a další. Po uplynutí oněch čtyřiceti let povstalo množství učenců zvaných „muži Velkého shromáždění“. Jejich počtu se nelze ani dobrat, jak byli početní. Oni jsou těmi, kdo přišli [do Izraele] se Zerubábelem a kdo opřeli svou autoritu o proroky, jak je řečeno: „A proroci ji předali mužům Velkého shromáždění“ (mAvot 1:1). Poté přišla éra Šim‘ona Spravedlivého, velekněze, a žáků a druhů, kteří jej následovali. Po nich přišel slavný Antigonos ze Socho. Mezi jeho žáky patřili Ṣadoḳ a Bajtos, kteří byli původci rozkolníků; podle nich byli nazváni Saduceové a bajtosiáni. Po [Antigonovi] přišel Josef ben Jo‘ezer, nejzbožnější mezi knězi, a Josef ben Jochanan a jeho druzi. O nich bylo řečeno: „Od úmrtí Josefa ben Jo‘ezera přestaly růst hrozny k snědku, jak je řečeno: Není tu hrozen k snědku“ (mSoṭ 9:9; Mi 7,1), protože nelze zmínit jediný hřích, jejž by se dopustil od svého mládí až do smrti. Jeho památka budiž požehnaná. Po něm přišel Jehošu‘a ben Peraḥja; jeho příběh je známý. Ježíš Nazaretský byl jeho žák (bSan 107b, Soṭ 47a) a Nitaj z Arbely jeho současník.
Kuzari, Academia, pojednání třetí, 65. odstavec, str. 212-213
Saducejové a bajtosiáni jsou heretici [odmítající uznat život příští]. Patří také mezi ty heretiky, za jejichž zkázu se modlíme v „modlitbě“. Ježíšovi druhové jsou apostaty, kteří přijali náboženství křtu, jímž se křtí v Jordánu.
Kuzari, Academia, pojednání třetí, 65. odstavec, str. 214
Rambam – Maimonides
(1135 – 1204)
- V budoucnu vyvstane Král Mesiáš, který obnoví Davidovo království a vrátí mu jeho původní svrchovanost. Zbuduje Chrám a shromáždí rozptýlené Izraele. V jeho dnech bude rovněž obnoveno zachovávání všech přikázání, jak tomu bylo na počátku. Budeme přinášet oběti, zachovávat šmitu a jovel, a to vše v souladu se všemi podrobnostmi, jak to stojí psáno v Tóře. Kdo v něj nevěří a neočekává jeho příchod, nejen že popírá výroky proroků, ale popírá tím přímo slova Tóry a také Mošeho Rabejnu. Tóra totiž svědčí o jeho příchodu: „A Hospodin, tvůj Bůh, přivede zpět tvé zajatce a projeví s tebou svůj soucit, vrátí a shromáždí tě ze všech těch národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. I kdyby tvé vyhnanství bylo na konci nebes, i odtamtud tě Hospodin, tvůj Bůh, shromáždí, i odtamtud tě vezme. A Hospodin, tvůj Bůh, tě přivede do země, již obdrželi tví otcové, a když ji obdržíš, bude ti dobře činit a rozmnoží tě nad tvé otce.“ (5. Mojžíšova 30:3-5) Slova Tóry jednoznačně zahrnují vše, o čem kdy proroci hovořili. Zmínku o Mesiáši nalezneme rovněž v paraši o Bileámovi, který předpovídá hned dva pomazané krále: Prvního pomazaného krále, Davida, který zachránil Jisrael před utlačovateli. A posledního pomazaného krále, který vzejde z jeho potomstva a má zachránit Jisrael na konci dní. „Uvidím jej, ne však nyní, (zmínka o Davidovi) a pohlédnu naň, ne však zblízka! (zmínka o Králi Mesiáší) Z Jaakova hvězda vyšla, (opět zmínka o Davidovi) z Jisraele povstal kmen (opět zmínka o Králi Mesiáši), jenž rozpoltí skráně Moavu (opět David, neboť v 2. Samuelově 8:2 se píše: „Porazil i Moábce a přeměřil je provazcem“, ČEP) a ze Šetových synů střepy nadělá! (opět Král Mesiáš, neboť Zacharjáš 9:10 o něm říká: „jeho vláda bude od moře k moři“, ČEP) Edom se stane jeho dědictvím (David, neboť 2. Samuelova 8:14 říká: „Všichni Edómci se stali Davidovými otroky“, ČEP), Seír majetkem svých soků (Král Mesiáš, jak vyplývá z Ábdijáše 1:21: „Vítězové pak vystoupí na horu Sijón, aby soudili Ezauovu horu“, ČEP) a Jisraeli připadne vítězství!“ (4. Mojžíšova 24:17-18)
- Podobně je tomu také s tzv. útočištnými městy: „A když Hospodin, tvůj Bůh, rozšíří tvé území, jak přísahal tvým otcům, a dá ti celou tu zemi, již chtěl dát tvým otcům, budeš-li zachovávat celý tento příkaz, jak ti dnes přikazuji, milovat Hospodina, svého Boha, a po všechny dny chodit jeho cestami, připojíš ještě tři další města nad ona tři.“ (5. Mojžíšova 19:8-9) Toto přikázání nikdy nedošlo svého naplnění. Přesto Tóra jistě nehovoří do větru. Z prorockých knih zde netřeba žádných důkazů, jelikož tyto spisy se podobnými narážkami jen hemží.
- Představa, že Král Mesiáš musí konat divy a zázraky, nebo že by měl dát ve světě vzniknout nečemu zcela novému, co tady ještě nebylo, že má křísit mrtvé a konat jiné podobné skutky, je nanejvýš mylná! Důkazem toho je např. Rabi Akiva, jeden z největších učenců Mišny, který ve své době podporoval krále Bar Kozibu a hovořil o něm jako o Mesiáši. On i všichni ostatní Moudří ze stejného pokolení ho považovali za Krále Mesiáše, dokud nebyl zabit kvůli hříchům. Poté, co byl zabit, bylo jasné, že nebyl Mesiášem. Nikdo z Moudrých však nežádal žádná znamení ani divy. Podstatou je toto: Tóra, její přikázání a zákony, jsou věčné. Nesmíme k nim přidávat ani ubírat.
- Vyvstane-li král z domu Davidova, který se usilovně zaobírá Tórou a zachovává její micvot v souladu s Psanou i Ústní Tórou, který stejně jako jeho předek David přiměje celý Jisrael k tomu, aby chodil cestou Tóry, napraví veškerá současná porušování a bude vést Boží války, pak ho s jistotou můžeme považovat za Mesiáše. Povede-li se výše uvedené, zbuduje-li Chrám na určeném místě a shromáždí rozptýlené Jisraele, pak je to skutečný Mesiáš, který následně napraví celý svět, příměje ostatní národy společně sloužit Bohu, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Pokud se mu tyto věci nepodaří dovést až do konce, nebo v průběhu zemře, pak víme jistě, že se nejedná o Tórou zaslíbeného zachránce. Ale jedná se o plnohodnotného krále ve všech ohledech jako každý jiný před ním, který byl z domu Davidova a zemřel. Bůh mu dal povstat, aby prověřil mnohé, jak se píše: „Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.“ (Daniel 11:35, ČEP) Ješua ha-Nocri (Ježíš Nazaretský), který usiloval o to stát se Mesiášem, ale byl soudně popraven, je také zmiňován, jak je řečeno: „a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) Může snad být větší kámen úrazu než křesťanství? Všichni proroci hovořili o Mesiáši jako o vykupiteli Izraele a jejich zachránci, který má shromáždit rozptýlené a upevnit dodržování micvot. Křesťanství však místo toho přineslo násilnou smrt ostřím meče židům, těm, co přežili, jen další rozptýlení a potupu, změnu Tóry a většinu světa uvrhlo v těžký omyl služby jinému bohu než Hospodinu. Člověk dokáže Boží záměry ve světě chápat jen omezeně, Jeho cesty totiž nejsou našimi cestami a ne jinak je tomu i s Jeho myšlenkami. V konečném důsledku však všechny činy Ježíše Nazaretského, a rovněž i toho Jišmaelity, který povstal po něm, slouží jedinému účelu, a to připravit cestu pro příchod Mesiáše a nápravu celého světa a přimět národy sloužit Bohu společně, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Jak k tomu dojde? Celý svět již je naplněn zmínkami o Mesiáši, Tóře i micvot. Povědomí o všech těchto věcech se již rozšířilo i k těm nejvzdálenějším ostrovům a dokonce se dostalo i mezi mnohé obzvlášť tvrdošijné národy. Vždyť všechny tyto věci včetně micvot Tóry jsou mezi lidmi běžné rozebírány. Často dnes můžeme zaslechnout: „Micvot sice byla pravdivá, ale v dnešní době již neplatí a nebyla zamýšlena věčně.“ Od jiných zase: „Micvot obsahují skryté věci, které nelze jen tak snadno pochopit. Mesiáš již přišel, aby nám tyto skryté pravdy vyjevil.“ Ale až přijde pravý král Mesiáš a osvědčí se a upevní tím své postavení před zraky všech, tehdy i oni prozří a uvědomí si, že jejich předkové jim odkázali nic než klam a že jejich proroci je uvrhli v hrozný omyl.
(Rambam, Mišne Tora, Melachim umilchamot, 11. kapitola – volný překlad;
původní znění v hebrejštině a angličtině)
Později však vznikla nová sekta, která oba způsoby [jak skoncovat s Izraelem], tedy násilné podrobování a záměrné zasévání rozepří, snoubila dohromady. V domnění, že se jim tímto [na rozdíl od neúspěšných předchůdců] podaří vymazat jak židovský národ, tak Tóru. Začali si nárokovat proroctví, čímž položili základy novému náboženství, a v protikladu s naší Tórou začali prohlašovat, že taktéž pochází od Boha. Doufali, že tím vyvstanou pochybnosti a celkový zmatek do té míry, že to přinese zánik oběma náboženstvím, když jedna Tóra bude opakem té druhé, a přitom mají obě pocházet od stejného Boha. Přesně takové jsou totiž úmysly závistivců a milovníků rozepří. Nejprve udělají vše proto, aby se zbavili svého nepřítele, ale pokud se ukáže, že na to nestačí, spokojí se s tím, že z boje nevyvázne nikdo živý. První, kdo pojal takové úmysly byl Ježíš Nazaretský. Ježíš byl žid (Izraelita). Ačkoliv měl za otce nežida (goj), jeho matka byla židovka. Podle našeho práva je dítě, které se narodí židovce a nežidovi, nebo židovce a otrokovi, považováno za židovské (Jevamot 45a). Ježíš je nazýván slovem „mamzer“ jen polemicky. Podněcoval totiž lid k víře v to, že je Bohem poslaným prorokem, který objasní složité otázky Tóry, a také, že je Mesiášem, o kterém prorokovali všichni proroci. Tóru a její přikázání vykládal způsobem, který vedl k jejich naprostému zneplatnění, totiž že všechna přikázání jsou zrušena a zákazy je možno přestupovat. Moudří blahé paměti, kteří o jeho úmyslech věděli ještě předtím, než se pověst o něm rozšířila mezi všechen lid, mu za to vyměřili trest, jaký zasloužil. Hovořil o něm již Daniel, který předpovídal pád zlovolníka a bludaře pocházejícího z židů, který se pokusí zničit Tóru tím, že si bude nárokovat proroctví, předstírat zázraky a prohlásí se za Mesiáše, jak se píše: „a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14b, ČEP) Nějaký čas po něm se objevilo nové náboženství, jehož vznik potomci Esava připisují právě Ježíši, ačkoliv ten ve skutečnosti ani neměl v úmyslu zakládat novou víru. Toto náboženství se však pro Jisrael ukázalo jako celkem neškodné. K této víře se nepřidávali ani jednotlivci ani skupiny, jelikož nesrovnalostí bylo tolik, až to bylo do očí bijící, jelikož mezi židy bylo stále v živé paměti, že už jejich zakladatel byl přemožen a zastaven, když nám padl do rukou. Jeho osud byl všem dobře znám.
(Rambam, Igeret Tejman – volný překlad)
Ramban – Nachmanides
(1194 – 1270)
[§ 1] V traktátu Sanhedrin (bSan 43a) čteme: „Ježíš Nazaretský měl pět učedníků. Jmenovali se Mat’aj, Naq’aj, Neṣer, Buni a Toda. Přivedli [před soud] Mat’aje. On jim řekl: ‚Mat’aj má být popraven? Je přece psáno: Kdy (mataj) přijdu a objevím se před Boží tváří (Ž 42,3).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Kdy (mataj) zemře a jeho jméno zanikne (Ž 41,6).‘ Přivedli [před soud] Naq’aje. On jim řekl: ‚Naq’aj má být popraven? Je přece psáno: Nevinného (naqi’) a spravedlivého nezabiješ (Ex 23,7).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: V skrýších vraždí nevinného (naqi’) (Ž 10,8).‘ Přivedli [před soud] Neṣera. On jim řekl: ‚Neṣer má být popraven? Je přece psáno: [Vzejde proutek z pařezu Jišajova a] výhonek (neṣer) z jeho kořenů vydá ovoce (Iz 11,1).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Ale tebe pohodili mimo hrob jako ohavný výhonek (neṣer) (Iz 14,19).‘ Přivedli [před soud] Buniho. On jim řekl: ‚Buni má být popraven? Je přece psáno: Můj syn (beni), můj prvorozený, je Izrael (Ex 4,22).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Za to zabiji tvého syna (bincha), tvého prvorozeného (Ex 4,23).‘ Přivedli [před soud] Todu. On jim řekl: ‚Toda má být popraven? Je přece psáno: Žalm k díkuvzdání (toda) (Ž 100,1).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Kdo obětuje díkuvzdání (toda), ten mě oslaví (Ž 50,23).‘“ Rabi Šelomo [ben Jiṣḥaq] napsal (rSan 43a): [Naq’aj] měl blízko k vrchnosti, proto bylo zapotřebí vyvrátit všechny jejich nesmyslné argumenty.“ Na tento způsob i já zaznamenávám, co jsem odpověděl na výmysly zkaženého bratra Pavla před Jeho Veličenstvem králem, nechť jeho sláva roste a jeho říše vzkvétá!
Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 191-192
[§ 7] Bratr Pavel otevřel ústa a prohlásil, že z našeho Talmudu dokáže, že mesiáš předpovězený proroky již přišel. [§ 8] Odvětil jsem na to řka: „Dříve než o tom začneme diskutovat, nechť mi prosím ukáže a osvětlí, jak je něco takového vůbec možné. Již když obcházel Provence a různá jiná místa, slyšel jsem, že něco takového vykládal mnoha Židům – zdá se mi to velice podivné. Ať mi prosím odpoví, zda tím snad chce říct, že učenci Talmudu věřili, že Ježíš je mesiáš; pravý člověk a zároveň Bůh, jak si to představují křesťané. Není to snad vpravdě známá věc, že Ježíš žil za časů Druhého chrámu – narodil se a byl popraven před jeho zničením? Ale učenci Talmudu žili po zničení [Chrámu]. Například rabi ‛Aqiva a jeho druzi, stejně tak ti, kteří sepsali Mišnu, Rabi [Jehuda ha-Naśi’] a rabi Natan, žili dávno po zničení [Chrámu]. Tím spíše pak Rav Aši, jenž sestavil a zapsal Talmud asi čtyři sta let po zničení [Chrámu], to jest přibližně pět set let po onom muži [Ježíšovi]. Pokud tito učenci věřili, že Ježíš je mesiáš, že on je Pravda a víra v něj je pravdivá, a dokonce to lze dokázat z jejich spisů, jak prohlašuje bratr Pavel – je-li tomu skutečně tak, jak je možné, že setrvali při židovském náboženství a při svém dřívějším obyčeji? Oni přece byli Židy, zůstali Židy po všechny dny svého života a jako Židé i zemřeli; jak oni, tak i jejich synové a žáci, kteří naslouchali jejich slovům přímo z jejich rtů. Proč tedy neodpadli a nepřestoupili k Ježíšovu náboženství, jak to učinil bratr Pavel, jenž z jejich učení vyrozuměl, že křesťanská víra je pravdivá, a kvůli jejich slovům odpadl [od židovství]? Oni sami i jejich žáci, kteří čerpali nauku z jejich úst, žili a zemřeli jako Židé, stejní, jako jsme my dnes. To oni nás vyučili v mojžíšském náboženství, totiž židovském, a ve všem, co děláme, se řídíme podle Talmudu a podle toho, co jsme viděli dodržovat učence ode dne, kdy byl sepsán, až podnes. [Smyslem] Talmudu je totiž naučit nás obyčeje Tóry a přikázání podle toho, jak se jimi řídili [naši] předkové v Chrámu, [předávané] ústně skrze proroky od našeho učitele Mojžíše, pokoj mu. Pokud tedy [učenci Talmudu] věřili v Ježíše a v jeho náboženství, jak to, že neučinili totéž co bratr Pavel? On patrně rozumí jejich slovům lépe než oni sami.“
Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 193-194
[§ 19] Bratr Pavel pak prohlásil, že v Talmudu je psáno, že mesiáš již přišel. A [jako důkaz] uvedl tuto agadu z Midraše Ejcha (I, 57): „Jistý muž oral pole a jeho kráva zabučela. Šel kolem jistý Arab a řekl mu: ‚Žide, Žide, vypřáhni svou krávu, shoď jí jařmo, uvolni svůj pluh – Chrám byl zničen!‘ Vypřáhl tedy svou krávu, shodil jí jařmo, uvolnil pluh. I zabučela podruhé. Řekl mu [ten Arab]: ‚Zapřáhni svou krávu, nasaď jí jařmo, připevni svůj pluh – narodil se váš mesiáš!“ [§ 20] Odpověděl jsem řka: „Sice vůbec nevěřím této agadě, ale [stejně] svědčí ve prospěch toho, co říkám.“ [§ 21] Tu on vykřikl: „Vizte, jak popírá jejich spisy!“ [§ 22] Řekl jsem: „Opravdu nevěřím, že se mesiáš narodil v den, kdy byl zničen [Chrám]. Tato agada buď není pravdivá, nebo pro ni učenci mají ještě jiný tajný výklad. Ale přijmu doslovný výklad, který jsi uvedl, protože svědčí v můj prospěch. Podlé této agady se mesiáš narodil téhož dne, kdy byl zničen Chrám. Jestliže je tomu tak, pak Ježíš nemůže být mesiáš, jak tvrdíte, protože se narodil a byl popraven ještě před zničením Chrámu. Ve skutečnosti se narodil téměř dvě stě let před jeho zničením, podle vašeho počítání pak třiasedmdesát let.“ Ten nečistý [bratr Pavel] nato umlkl. [§ 23] Odpověděl mi mistr Vilém, královský soudce: „Nedebatujeme teď o Ježíšovi, ale o tom, zda mesiáš již přišel, nebo ještě ne. Tys řekl, že ještě nepřišel, ale tato vaše kniha říká, že již přišel.“
Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 197-198
My, kdo spoléháme na názor našich rabínů blahé paměti, věříme, že jsme v současnosti v tzv. edomském (římském) vyhnanství1 a že od něj nebudeme mít odpočinutí, dokud nepřijde Mesiáš, jak už to předpověděl náš praotec Jicchak: „A odstěhuješ-li se [Esave] z této země, setřeseš jeho jho ze své šije.“ [Berešit 27:40, Sidonův překlad, což Berešit raba vykládá takto: „Až Esav uvidí svého bratra Jaakova, jak ze sebe shazuje jho Tóry, začne ho nábožensky utlačovat, aby se nad ním vyvýšil.“] A dále: „protože Týr o Jeruzalému říká: Ha, je rozbit, on, vrata národů, otevřel se mi vstříc, naplním se tím, co je v troskách.“ [což se podle Megila 6a vykládá tak, že Cesarea a Jeruzalém nemohou vzkvétat současně – když se jednomu daří, druhé je v troskách. Cesarea totiž byla sídlem římské říše v Zemi Izrael v dobách našich Moudrých. Týr rovněž představuje Řím.] O čemž je řeč také zde: „A zachránci vystoupí soudit horu Esavovu na hoře Cion a Hospodinu připadne vláda.“ [Ovadja 1:21, Sidonův překlad] Edomité (Řím) byli první, kdo začali mylně následovat člověka, co se prohlásil za Mesiáše. Navíc mu připisovali božství. Když přišli do země Edom (Itálie), jejich omyl se rozšířil také do nedalekého Říma. Za časů Konstantina, který vládl Římu (edomskému národu), pak koncil v čele s římským biskupem ustanovil tuto víru a udělali z ní [římské] náboženství. Z tohoto důvodu tedy židovská tradice nahlíží na Řím a Edom jako na jedno a totéž království, ačkoliv se ve skutečnosti původně jedná o dva odlišné národy. Je to právě ona stejná víra, kterou přijali, co z nich dělá jeden neodlučitelný národ. Proto také Targum vykládá slova: „Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.“ [Ejcha 4:22] v tomto smyslu: „Navštívím tvou nepravost, zkažený Říme, který jsi byl vybudován v Itálii a z potomků Edomu sis učinil své obyvatele.“ Již Targum tedy vysvětluje, že Řím leží v řecké Itálii a že v něm sídlí mnoho edomitů. Odtud je tedy Řím nazýván „dcerou Edomu“.
(Ramban, Sefer ha-geula, 3. brána – volný překlad 2)
David Gans – Cemach David
(1541 – 1613)
3560 (202/1 př. n. l.) Jehošua‘ ben Peraḥja a Nitaj z Arbely přijali Tóru od Joseho ben Jo‘ezera a Joseho ben Joḥanana, podle Sefer juḥasin, fol. 16 v roce 3560, 152 roky od stavby Chrámu, a bylo to 30. přijetí zákona. K jejich generaci a kolegům náležel podle Rambama velekněz Joḥanan ben Matitjahu. Za hasmonejského krále Alexandra, zvaného Janaj, který dal povraždit mudrce, tento Jehošua‘ uprchl do egyptské Alexandrie a tam žil ještě dlouho, až do roku 3704 (Sefer juḥasin, fol. 17). A v 18. kapitole knihy Jesod ‘olam se píše to, co uvádí Sefer juḥasin na fol. 159: „V jeho dnech se odehrály události kolem Ježíše Nazaretského, který byl žákem Jehošu‘y ben Peraḥji.“ A v knize Šalšelet ha-ḳabala, fol. 25, stojí, že tento Jehošu‘a nebyl učitelem Tóry naznačeného žáka, nýbrž šlo o jiného z doby žáků Hilela a Šamaje.
výňatek z knihy Ratolest Davidova, David Gans, Academia, heslo „Jehošua ben Peraḥja“, str. 114-115
Výklady ke knize Daniel
Saadja Gaon (882/892 – 942)
Raši (1040 – 1105)
Ibn Ezra (1089/1092 – 1164/1167)
Ješaja di Trani (1180 – 1250)
Abarbanel (1437 – 1508)
Mecudot (1687 – 1769)
Malbim (1809 – 1879)
„a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) „Synové těch, co nedbají zákona, se začnou vyvyšovat, že naplní vidění.“ Začnou vykládat obecně známá vidění proroků (Malbim). Budou předstírat, že sami mají prorocká vidění (Mecudot). Rambam tuto větu chápal jako zřejmou narážku na zakladatele křesťanství. Ve stejném smyslu to vykládal také Rabi Saadja Gaon, Ibn Ezra a nejspíš také Raši (nicméně Rašiho rukopis, ze kterého vycházíme, je na tomto místě obzvlášť neurčitý, patrně kvůli křesťanské cenzuře). Ačkoliv tato věta podle Rabiho Saadji a také Rašiho spadá do řeckého období, nelze vyloučit ani Rambamův výklad. Je totiž velmi pravděpodobné, že nazaretské odpadlictví mělo své kořeny již v hašmonejském období. Ostatně již Talmud hovoří o Ješuovi, který byl v hašmonejském období žákem Jehošuy ben Perachji (Sanhedrin 107b). Právě na tuto pravděpodobnou dějinnou souvislost mnohokrát poukazovali rabíni, kteří se nějakým způsobem ocitli ve sporu s křesťanstvím.
(Sefer Daniel, Artscroll Tanach Series, str. 292-293, volný překlad)
„a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) „Synové odpadlíků tvého lidu se vyvýší, aby naplnili vidění, ale nebudou úspěšní.“ Viděl jsem ve jménu Rava Saadji Gaona, že se zde jedná o odpadlíky Izraele – Raši. Není vůbec zřejmé, co má touto poznámkou Raši na mysli. Má se za to, že velká část Rašiho poznámek zde byla vymazána cenzurou. Je dost možné, že Raši naráží na rané křesťany, kteří úskočně prorokovali, že Nazaretský je Mesiáš, ale klopýtli a zaplatili za to životem. (Rambam, Igeret Tejman; Ješaja di Trani)
(Sefer Daniel, Judaica Press, str. 102, volný překlad)
„Král bude dělat, co se mu zlíbí, bude se vypínat a činit větším nad každého boha a bude divně mluvit i proti Bohu bohů, co mu nepřísluší, a bude ho provázet zdar, dokud se nedovrší hrozný hněv, neboť rozhodnutí bude vykonáno.“ (Daniel 11:36, ČEP) „Král bude dělat, co se mu zlíbí“ – anděl zde opět přeskakuje celé období. Jeho záměrem není podat shrnutí dějin, nýbrž blíže objasnit předešlá proroctví. Řeč se vztahuje k těmto slovům: „Ke konci jejich kralování, až se naplní míra vzpurných, povstane král nestoudný, který bude rozumět hádankám.“ (Daniel 8:23, ČEP) Jedná se o Konstantina I. Velikého (4548–4577 od stvoření světa neboli 308–337 o. l.), který se stal prvním římským císařem, který přestoupil na křesťanství. „… bude se vypínat a činit větším nad každého boha“ – pokusí se křesťanství šířit tak, aby je mohl ustanovit jako státní náboženstvím. (Abarbanel, Ibn Ezra, Malbim) „… a bude divně mluvit“ – „naprosté výmysly“ – v souvislosti s Boží podstatou zavede taková učení, že se je nebude dát vůbec pochopit. A jelikož odporují rozumu, bude je nazývat divy či tajemstvími. (Malbim) Řeč je zejména o trojiční nauce, o narození z panny, o Božím vtělení a o tzv. přepodstatnění neboli transsubstanciaci. (Majenej ha-ješua 11:8) Tyto křesťanské nauky dostaly svou konečnou podobu na tzv. nicejském koncilu (325 o. l.), který svolal a ovlivnil právě Konstantin. Z mocenských důvodů totiž potřeboval zajistit názorovou jednotu uvnitř církve. „… a bude ho provázet zdar, dokud se nedovrší hrozný hněv“ – náboženství, které Konstantin upevní, bude doprovázeno úspěchem, dokud Boží hněv vůči Božímu lidu nepoleví příchodem Mesiáše. (Majenej ha-ješua 11:8, Malbim) „… neboť rozhodnutí bude vykonáno“ – úděl, jaký má postihnout židovstvo, je již zapečetěn a vyplní se. (Malbim)
(Sefer Daniel, Artscroll Tanach Series, str. 311-312, volný překlad)
Naposledy změněno: 19. 7. 2022