Ješua ha-Nocri

Níže uvádíme výbor z židovských zdrojů o postavě zvané Ježíš Nazaretský či Ješua ha-Nocri (יֵשׁוּעַ הַנּוֹצְרִי). Nejedná se o vyčerpávající seznam. Důvod, proč jsme tuto stránku založili, je skutečnost, že se na nás obracejí lidé s dotazy na tuto osobu. Naším záměrem není tyto zdroje hodnotit, to ponecháváme čistě na čtenáři. Považujeme však za důležité tyto zdroje zpřístupnit českému čtenáři, byť správné porozumění níže uvedeným výňatkům vyžaduje jistou pečlivost a mnohdy i lepší obeznámenost se souvislostmi.

Halacha

Je zakázáno uctívat jakoukoliv jinou bytost společně se Stvořitelem. Porušování tohoto zákazu obvykle označujeme hebrejským slovem „šituf“, čímž rozumíme propůjčování Boží svrchovanosti někomu dalšímu. Do tohoto třídícího hlediska porušování proto zahrnujeme například křesťanskou víru, protože ta podněcuje k uctívání člověka (Ježíše) spolu s Bohem.

Brit šalom, Poznání Boha, Rabi Uri Šerki, halacha 6

Obecně k dějinám

Není vůbec snadné dobrat se dějinných souvislostí okolo Ježíše Nazaretského. Celou věc velmi znesnadňuje skutečnost, že křesťanství v minulosti záměrně vyhledávalo, ničilo a měnilo původní obsahy spisů, které byly mezi křesťanskými „cenzory“ považovány za závadné.¹ Tento způsob zacházení se spisy platil zejména tehdy, jednalo-li se o zmínky ohledně křesťanství a jejich údajném zakladateli. Ovšem dochovaly se i starší rukopisy, které stále obsahují původní a necenzurované znění. Pozorný čtenář by tedy neměl propadat nejistotě, pokud by se stalo, že námi níže uváděná znění budou v některých ohledech odlišná od jemu dostupných zdrojů. Příčinu jsme si totiž objasnili.

Nejzásadnější otázky lze vyjádřit zhruba takto: Kdo byl Ježíš Nazaretský? Skutečně existoval? Pokud ano, ve kterém žil období? Pokud ne, kdy, za jakých okolností a jak tato postava vznikla?

Níže se nalézají vybrané odpovědi z pohledu tradičního židovství. Vybrané proto, že jednoduše není v našich silách obsáhnout celou šíři toho, co se v židovství uchovalo. Seznam se však vynasnažíme nejen udržovat, ale i pravidelně doplňovat.

Křesťanské ani jiné zdroje, které nejsou tradičně vnímány jako židovské, včetně tzv. Nového Zákona, zde nezohledňujeme (až na občasné výjimky jako např. Josef Flavius či výpovědi některých církevních otců atd. pro dokreslení dobových souvislostí). Nabízíme jen omezený pohled na to, co se uchovalo v židovství. Proč omezený, jsme si vysvětlili.

Za zmínku ovšem stojí, že ani nejstarší křesťanské spisy nejsou v otázkách dějinných souvislostí okolo Nazaretského ani zdaleka za jedno – jak to výstižně shnuje rabi Efraim Sidon:

Narození dle Matouše

„Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judeji v době krále Heroda,“ četl jsem v Matoušově evangeliu, „hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma a ptali se: Kdo je ten narozený král židovský? Viděli jsme totiž jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit.“ Tu se prý Heródes znepokojil, poslal mágy do Betléma, kde se podle proroctví měl narodit židovský Mesiáš, potomek královského rodu Davidova, a čekal od nich zprávu, aby se mohl dítěte zbavit. Jelikož se však k němu mágové nevrátili, nechal ukrutný král vyvraždit všechny betlémské novorozence, ale malý Ježíš mezi těmito dětmi nebyl. Jeho pěstounovi Josefovi se ve snu zjevil anděl, pověděl mu o králových záměrech a poradil, aby utekl s děckem a jeho matkou Marií do Egypta. Tam ti tři zůstali až do Heródovy smrti. „Jakmile Herodés skonal, hle, anděl Páně se ve snu zjevil Josefovi v Egyptě a řekl: Vstaň, vezmi s sebou dítě i jeho matku a jdi do země Izraelské; neboť zemřeli ti, kdož ukládali o život dítěte. I vstal, vzal s sebou dítě i jeho matku a vešel do země Izraelské. Když však uslyšel, že král Archeláus kraluje v Judeji místo svého otce Heróda, bál se tam jít. Když se mu pak dostalo ve snu zjevení, odebral se do krajiny Galilejské, šel a usadil se v městě řečeném Nazaret …“ Jelikož judský král Heródes Veliký zemřel ve čtvrtém roce před naším letopočtem (viz Josef Flavius: Židovské starožitnosti a Židovská válka), Ježíš by se podle tohoto podání měl narodit krátce před tímto rokem.

Narození podle Lukáše

Autor Lukášova evangelia však praví, že se to stalo v čase, kdy „vyšel rozkaz od císaře Augusta, aby byl sepsán všechen svět.“ A upřesňuje: „Tento soupis byl první a stal se za vladařství Quiriniova v Sýrii.“ O těchto událostech píše Josef Flavius a říká: (po odvolání Heródova syna) „byl Archeláův úděl podřízen syrské provincii a Caesar (Augustus) hned poslal někdějšího konzula Quirina, aby provedl sčítání lidu v Sýrii a zabavil Archeláův majetek“. To se podle Židovských starožitností Josefa Flavia (XVII, 13) stalo v šestém roce křesťanského letopočtu – a Ježíš by se, kdybychom vycházeli z Lukášova evangelia, měl narodit nejméně deset let po tom, co se měl narodit dle zprávy Matoušovy.

Rozpory v evangeliích

To je jeden z mnoha podstatných rozporů novozákonní tradice. Před jinými má však tu přednost, že je tak zřetelný. Není tedy divu, že mnoha lidem vrtá hlavou, do jaké míry jsou evangelia jako rozporuplný celek vůbec historicky relevantní. Neshodují-li se už v datu Ježíšova narození, neshodují-li se v mnoha dalších údajích, méně zřetelných, pak se ovšem může zdát pochybnou nejen znalost evangelistů, píšících o Ježíšově životě a učení, ale samotná Ježíšova existence. K tomu navíc přispělo i to, že na přelomu z devatenáctého do dvacátého století evropská věda otevřela svět antického Orientu, a tu se ukázalo, jaké podobnosti vykazují legendy o Ježíšovi s legendami o egyptském Osiridovi, maloasijském Adonisovi a mnohých jiných bozích. A když k těmto legendám, jimž podobná byla legenda o Ježíšovi, přidali vše, co bylo židovskými proroky napsáno o židovském Mesiáši, dostali celek, který se v podstatě shodoval s obrazem Ježíše jako Krista, jejž podávají evangelia a k němuž se upíná víra křesťanů.

Evangelium podle Josefa Flavia, Karol Sidon, Mladá fronta, 1991, str. 10-12

Podotýkáme, že tyto spojitosti rozhodně nezůstávají utajeny ani současným křesťanům, kteří např. v souvislosti s Vánoci, tedy oslavou údajného narození Nazaretského, sami přiznávají:

První zmínku o nich nacházíme v kalendáři pro rok 354. Furius Dionisius Philocal v něm ke dni 25. prosince napsal „Natalis Invicti“  (svátek Mithrův ke dni slunce) a přidal poznámku:  „VIII. Kal. Ianuarii natus Christus in Betlehem Iudae“. Zápis byl pořízen pravděpodobně roku 336, proto se předpokládá, že v Římě se Kristovo narození slavilo už kolem roku 330.

Podle odborníků bylo v antickém Římě zvykem slavit narozeniny významných mužů symbolicky v jiný významný den, nebylo-li známo skutečné datum jejich narození. 25. prosinec byl dnem slunovratu. V Římě byl ve 4. století kult slunce ještě dosti rozšířený a oslava znovuzrozeného slunce, nepřemoženého zimou se dobře hodila pro oslavu narození Krista, který přemohl smrt. Slavením Ježíšova narození v den oslav slunce a dokonce na stejném místě, kde se tehdy prokazovala božská pocta slunci – na Vatikánském pahorku, kde dnes stojí bazilika sv. Petra –  chtěl římský lid prokázat božskou poctu Kristu.

Motivem tohoto svátku byla tedy oslava Krista jako přemožitele pohanství, ale byl zde i motiv druhý. Tehdy rozšířený arianismus popíral Kristovo Božství a svátek narození Krista jako vtěleného Boha měl ukázat také triumf nad touto  herezí. 

Článek: Od kdy se slaví Vánoce? – uveřejněný na webu cirkev.cz (Česká biskupská konference)

Josephus Flavius

(1. stol. o. l.)

Židovské starožitnosti, jeden ze spisů Josepha Flavia, obsahují hned dvě zmínky o Nazaretském, z čehož někteří vyvozují, že by Flavius mohl být jeho současníkem.² Nicméně, v židovských kruzích tato místa nejsou ani zdaleka považována za spolehlivá! Čtenář by je tedy neměl brát do úvahy, alespoň ne ve smyslu spolehlivých židovských zdrojů ohledně Nazaretského, jelikož jejich původní znění již v současnosti nelze zjistit. Učenci jsou rozděleni v názorech, zda se jedná o naprosté křesťanské podvrhy v podobě vsuvek – v takovém případě by Josephus o Nazaretském ve skutečnosti vůbec nepsal, anebo se jedná jen o přibarvené úpravy původního znění – Josephus by se tak o Nazaretském sice zmiňoval, ale rozhodně ne tímto obdivně „křesťanským“ jazykem. Že křesťanští opisovači do znění spisu, jež se nám dochovalo, neomaleně zasahovali, je ovšem nesporné, jelikož to přiznávají samotní křesťané v některých svých spisech. Zmínky z díla, jež je připisováno Josephu Flaviovi, zde tedy uvádíme spíše jen pro úplnost a s vědomím, že z nich můžeme spolehlivě vyvozovat pouze to, že tyto úryvky mohou potvrzovat, že Ježíš byl osobou, která se na jevišti dějin objevila – to ovšem za předpokladu, že se přikloníme na stranu těch učenců, kteří se domnívají, že Josephův spis byl křesťany pouze přikrášlen a nejedná se tedy o naprostý podvrh.

Protože Ananos měl takovou povahu, usoudil, že je vhodná chvíle, když Festus byl mrtvý a Albinus byl ještě na cestě, a svolal zasedání soudců, přivedl před ně Jakuba, bratra Ježíše, zvaného Kristus, a některé jiné. Obvinil je z porušování zákonů a předal je k ukamenování.

Josephus Flavius, Židovské starožitnosti, 20. svazek, 9:1. (Neznámá evangelia I., Novozákonní apokryfy, Vyšehrad, str. 396.)

V té době žil Ježíš, moudrý muž, lze-li jej nazývat mužem. Vykonával totiž podivuhodné skutky, byl učitelem lidí, kteří radostně přijímali pravdu, a získal na svou stranu mnoho Židů i mnohé z pohanů. On byl Kristus. A ačkoli na udání našich předních mužů jej Pilát odsoudil k ukřižování, ti, kteří si jej dříve zamilovali, od toho neupustili. Opět živý se jim totiž ukázal třetího dne, když božští proroci o něm toto i mnoho jiných věcí předpověděli. A ani dnes ještě nezmizelo pokolení křesťanů, kteří se (tak) po něm nazvali.

Josephus Flavius, Židovské starožitnosti, 18. svazek, 3:3. (Neznámá evangelia I., Novozákonní apokryfy, Vyšehrad, str. 396.)

Nutno dodat, že např. arabské opisy Židovských starožitností, tzv. „Testimonium Flavianum“, tedy „Flaviovo svědectví“, výše uvedený odstavec neobsahují vůbec,³ stejně jako tento odstavec zjevně neznali i někteří význační křesťané:

Zdá se však, že Órigenés znal Josephův text bez této vsuvky, poněvadž v polemice s Kelsem (c. Cels. I,47) upírá Josephovi víru v „Ježíše jako Krista“ (tj. Pomazaného, Mesiáše), kdežto formulace „on byl Kristus“ v tomto místě Josephových Starožitností takovou víru předpokládá.

Neznámá evangelia I., Novozákonní apokryfy, Vyšehrad, str. 395.

Přínosný bude v tomto ohledu také pohled na věc Davida Klinghoffera, který ve své knize „Proč židé zavrhli Ježíše“ poukazuje na další neméně zvláštní spojitost:

Ve všech dvaceti knihách Starožitností Josef věnuje popisu Ježíše pouze těchto několik slov a v jeho dalším významném díle, Válce židovské, se o něm nezmiňuje vůbec. Už jen z tohoto důvodu se zdá, že daný odstavec pravděpodobně nepochází bezezbytku z pera Josefa, ale že se z části jedná o pozdější křesťanskou vsuvku. Bylo by nadmíru podivné, kdyby se Žid věřící v Ježíšovo mesiášství zmiňoval o této skutečnosti jen tak letmo a jakoby mimochodem.

Tolik prozatím objasnili moderní vědci. Nevím však o žádném badateli, který by poukázal na podivuhodnou paralelu mezi vyprávěním o Ježíši z Nazaretu a dalším příběhem, který se Josef rozhodl uvést ve Starožitnostech bezprostředně po odstavci věnovaném křesťanskému spasiteli: příběh o Deciu Mundovi. Fakt, že jeden následuje bezprostředně po druhém, stojí za pozornost.

Za Ježíšova života zatoužil jistý římský rek jménem Decius Mundus po Paulině, vdané pohanské ženě. Muž vyzkoušel všemožné strategie. Nakonec mu jeho služka vnukla úžasnou myšlenku – zaplatit kněžím z místního chrámu, aby zbožné Paulině namluvili, že se do ní zamiloval bůh Anubis. Za nemalý úplatek kněží ctnostnou ženu přesvědčili, že by si měla pokládat za čest strávit s bohem noc. Souhlasila. Uzavřeli ji do Anubisovy komnaty, kde se jí posléze „bůh“ zjevil v lidské podobě. Ve skutečnosti to byl přestrojený Mundus. Příštího rána se žena chvástala tím, jaké sexuální radovánky celou noc poskytovala polidštěnému bohu. Mundus se však prořekl. Když Paulinin manžel zpravil o zločinu císaře Tiberia, všichni komplici byli bez výjimky ukřižováni – kromě Munda. Ten byl zproštěn viny, jelikož jednal z vášně, a trestu unikl.

…

Podává židovský dějepisec v historce o Mundovi komentář k Ježíšovi?

…

Člověk – Ježíš – předstoupil před Izrael a byl většinou svých krajanů zavržen. Následně se přestrojil za božstvo (anebo ho za něj spíše přestrojili jiní, pozdější „kněží“, kteří mu přisoudili božskou podstatu) a v převlečení za Boha se mu pak podařilo svést určitý počet Židů. Také v příběhu o Ježíši dojde na ukřižování, tentokrát pod dozorem Piláta, císařova zmocněnce. A možná i zde nakonec prvotní podnět vyšel od podvedeného manžela – Boha.

Proč židé zavrhli Ježíše?, David Klinghoffer, Rybka Publishers, str. 52-54.

V podobném duchu se ke Starožitnostem vyjádřil také rabi Sidon:

Ještě ve třetím století našeho letopočtu četl Josefovy Starožitnosti křesťanský učenec Origenés a výslovně poznamenal, že Josef nevěří v Ježíše jako Krista (Contra celsum I,47), což tedy znamená, že tehdy citovaná pasáž ve Starožitnostech buď vůbec nebyla, anebo zněla jinak a dávala opačný smysl, odpovídající Origenovu zápisku. O století později pak Flaviovu knihu četl jiný křesťanský učenec Eusebius – a to už se zmíněným odstavcem. K falšování proto došlo na rozhraní třetího a čtvrtého století a falšovatel se nám prozradil: nemohl to být nikdo jiný než nějaký křesťanský opisovatel, který nemohl přenést přes srdce, aby se Josef tak kardinálně mýlil. Zdá se však, že jen díky němu se dílo židovského historika dožilo našich dnů, protože římští (pohanští) vzdělanci již o ně zájem nejevili a křesťané by asi zájem také ztratili, kdyby tu neměli tento falšovaný důkaz o Ježíšově historičnosti.

Dobře. Jenže – co bylo v původním znění Starožitností? Co tam četl Origenes? Překvapilo ho Josefovo mlčení, anebo jeho slova? Myslím, že velmi dobře tento problém řeší anglický marxistický historik Robertson (Původ křesťanství, VII). „Druhou Josefovu zmínku o Ježíšovi,“ píše, „je krátké prohlášení, že v roce 62 n. l. popravil židovský velekněz Ananus Jakuba, bratra Ježíše, který byl nazýván Kristem, a několik dalších. (Starožitnosti XX,9). Origenés toto místo cituje třikrát a je to snad místo původní. Vzniká jediná námitka: není podivné, že se Josef zmiňuje o Ježíšovi pouze zde a nikde jinde? Proto zastánci teorie mýtu odmítají původnost obou pasáží: výsledná Josefova ‚mlčenlivost‘ je pak jedním z jejich triumfů. Ale taková argumentace by zašla příliš daleko. Kromě těchto pasáží se Josef nezmiňuje nejen o Ježíšovi, ale ani o celém křesťanském hnutí. Dokazuje-li jeho mlčenlivost, že Ježíš neexistoval, dokazuje zároveň, že v Josefově době neexistovali ani křesťané. Přesto však víme, že křesťané existovali.“ A Robertson uzavírá: „Josefovo dílo se nám dochovalo prostřednictvím křesťanů. Kdo něco přidává, může také něco vynechat.“ Toto obvinění je jistě oprávněné – a nasvědčuje tomu (totiž možnosti, že buď na místě falza, nebo na jiném místě byla v původním znění skutečná Josefova zpráva o Ježíšovi) mnohé z toho, co již bylo řečeno v souvislosti s falzem. Origenés poznamenal, že „Josef nevěří v Ježíše jako Krista“, a nikoliv, že o něm mlčí. A je-li, jak se zdá, místo o Jakubovi, „bratru Ježíše, který byl nazýván Kristus“, původní, potom už samo toto sdělení předpokládá, že o „Ježíšovi, který byl nazýván Kristus“ byla předtím řeč. Konečně samotná formulace „byl nazýván“ svědčí o autorově výhradě k Ježíšovu mesiášství a koresponduje s Origenovou poznámkou, že Josef Flavius v Ježíše jako Mesiáše nevěřil, což je vzhledem k světovému názoru židovského historika také pravděpodobné.

Evangelium podle Josefa Flavia, Karol Sidon, Mladá fronta, 1991, str. 22-23

Pozn: Tzv. „zastánci teorie mýtu“ jsou myšleni ti, co zcela popírají existenci Ježíše jako v dějinách skutečně kdy žijící osobu.

Ve skutečnosti však např. i rabi Sidon⁴ poukazuje na příběh o Deciovi Mundovi, a to dokonce mnohem obšírněji než David Klinghoffer. Uvedeme však zde jen tento jeho zajímavý dovětek, který dává do podobné souvislosti ještě i jiný příběh ze Starožitností:

„V Římě se totiž objevil jeden muž, původem Žid, který přestoupil zákon a utekl z vlasti. Vydával se za vykladače Mojžíšova náboženství a spojil se ještě s dalšími třemi muži, kteří si s ním nezadali v hanebnosti, a společně přemluvili ctnostnou paní Fulvii, aby jejich prostřednictvím poslala jeruzalémskému chrámu purpur a zlato. Její dary ovšem zůstaly v jejich rukách a naložili s nimi podle svého charakteru. Nato požádala Fulvia svého manžela Saturnina, aby o celém případu uvědomil Tiberia, a Tiberius vydal příkaz, aby byli všichni Židé vyhnáni z Říma. Konzulové z celého množství vybrali čtyři tisíce mužů a poslali je jako vojáky na ostrov Sardinii. Mnozí se však vzpírali nastoupit vojenskou službu, poněvadž jim to zakazovala rodná víra, a byli proto postiženi přisnými tresty. Tak pro bezbožnost čtyř mužů musili Židé opustit Řím.“

…

Paulinin a Fulviin příběh pak (bereme-li je jako příběhy) mají mnoho společného. Paulina je svedena mužem, který pro své cíle zneužije jejího náboženského zanícení a víry, že bohové sestupují k lidem v tělesné podobě. Podobně nábožensky zanícená Fulvia je okradena židovským podvodníkem, který se vydává za vykladače Mojžíšova náboženství. Byly-li tedy oba příběhy Josefem Flaviem (ahistoricky) použity v rámci vyprávění jakoby příměr a jako rozvinutí myšlenky o něčem jiném, vztahovaly by se zřejmě k Josefovu názoru na náboženské podvodníky, kteří tak snadno mohou svádět důvěřivé a nábožensky zfanatizované lidi, vydávat se za bohy v tělesné podobě a vykladače židovské víry, aniž jsou onimi důvěřivci včas odhaleni. Ale takový názor – a to na Ježíše – převládal mezi Židy prvních století našeho letopočtu i mezi vyvraceči křesťanství z řad pohanů. V polovině třetího století n. l. učí rabi Eliezer ha-Kapar (Jalkut Šimoni 765): „… když říká, že je bůh, potom lže; je to ten, který vás svádí a tvrdí, že zmizí a na konci se zase vrátí. Tvrdí to, ale neudělá.“ Před ním, v polovině druhého století, vedl zase polemiku s křesťanstvím římský filozof Kelsus, který byl evidentně seznámen s učením nejrůznějších křesťanských sekt a s názory Židů na postavu Ježíšovu. V jedné části svého spisu nechává mluvit Žida – nejprve k Ježíšovi a potom k židovským křesťanům. „Kristus nenarodil se z panny, jak si vymyslil, nýbrž v židovské vesnici ze selské, cizoložné ženy vojína Panthery, jenž ji zapudil. Jako nádeník v Egyptě, seznámiv se s některými uměními egyptskými, prohlásil se veřejně za boha.“ (Pravdivé slovo I). Podobný poměr Židů k Ježíšovi trval už od prvního století, jak nasvědčují další , zatím necitovaná místa v Talmudu, ale především výroky Ježíšových odpurců v evangeliích samotných. To znamená, že pro vzdělané Židy byl Ježíš stejným podvodníkem jako Paulinin svůdce v božském převlečení Mundus, anebo židovský uprchlík a falešný vykladač Mojžíšova náboženství. Vztahovalo-li se tedy Josefovo vyprávění o obou oklamaných ženách k Ježíšovi, potom jen zesilovalo Flaviův zamítavý postoj k němu jako Mesiáši: židovský historik pokládal Ježíše za podvodníka stejně jako jiní židovští vzdělanci a učenci pohanští.

Evangelium podle Josefa Flavia, Karol Sidon, Mladá fronta, 1991, str. 25-30

Talmud

Jelikož v češtině zatím spolehlivý překlad Talmudu nevyšel, ale mnohá místa v souvislosti s Nazaretským jsou přesto dobře známá též z druhotných zdrojů, které již u nás vyšly, budeme zde upřednostňovat spíše výňatky z druhé ruky. Dalším dobrým důvodem je také to, že Talmud od svých čtenářů vyžaduje nejen dobrou obeznámenost s židovskou tradicí, ale také s dobovým pozadím, tudíž stejně bychom museli dříve nebo později zabrousit do velkého množství židovských komentářů a vysvětlení k jednotlivým talmudickým místům.

Rabi Sidon v souvislost s tzv. „talmudským Ježíšem“ píše:

… v Talmudu nečteme vlastně o jednom Ježíšovi, ale asi o třech. Nejstarší je jako jediný nazýván Ježíš (Jéšu) a narodil se zhruba sto let před naším letopočtem, zřejmě před nastoupením krále Janaje na judský trůn. „Když dal král Janaj povraždit rabíny, rabi Jehošua ben Parachja a Jéšu uprchli do města Alexandrie. Když pak nastaly opět doby míru a klidu, vzkázal jim králův švagr Šimon ben Šetach: Já, Jeruzalém, svaté město, tobě, egyptská Alexandrie! Moje sestro, můj muž mešká v tvém středu, a já zde sedím opuštěna!“ Učitel s žákem se tedy spolu s ostatními vypravili po létech vyhnanství na cestu domů. Farizeové byli lidem vítáni jako osvoboditelé, jako hrdinové, a s největší úctou byl jistě pozdravován Jéšuův učitel Jehošua ben Perachja. „Na cestě přišel do hostince, kde mu byly prokazovány vysoké pocty. Tehdy pravil: Jak krásná je tato obsluha! A Jéšu mu odpověděl: Jaké má vlahé oči! Tu mu pravil Jehošua: Bohaprázdný. tím se obíráš? Pak čtyřistakrát zatroubil na šofar a vynesl nad ním kletbu. On však k němu znovu přišel a prosil, aby jej přijal, leč rabi nedbal. A tak přišel den, kdy k němu přišel znovu, v čase, kdy odříkával modlitbu Šema. Chtěl ho konečně přijmout i pokynul mu rukou. Ale on se domníval, že ho od sebe opět zapuzuje. Šel proto dále, postavil na zem cihlu a klaněl se jí. Tehdy mu řekl rabi: Čiň pokání! Odpověděl mu: Od tebe jsem přijal za své, že tomu, kdo hřeší a svádí k hříchu zástupy, není dána možnost, aby činil pokání!“ (Sota 47a). V Sanhedrinu 43a čteme o jeho smrti: „V předvečer Pesach pověsili Jéšuu. Čtyřicet dní předtím se vyvolávalo, že bude kamenován, protože se zabýval čarováním a podněcoval a pobuřoval Židy. Kdo může něco říci na jeho obranu, ať přijde a řekne. Ale nenašli na jeho obranu nic a pověsili ho v předvěčer Pesach. – Ula řekl: Domníváš se, že by bylo možno nalézt pro něj obranu? Byl přece pokušitel a Zákon říká: Nelituj ho a nezastávej se ho. V Jéšuově případě se ale musilo vzít v úvahu, že byl blízký vládě.“ Dalším proudem v Talmudu, vztahujícím se k Ježíšovi, jsou zprávy o jeho rodině a okolnostech jeho narození. Jsou velmi časté a zřetelně (může se dokonce zdát, že nevybíravě) vyvracejí křesťanskou víru v Ježíšovo narození z panny. Je to jistě velmi stará tradice, poněvadž z ní vychází i filozof Kelsus (2. století) ve svém spise proti křesťanům. „Kristus nenarodil se z panny, jak si vymyslil, nýbrž v židovské vesnici ze selské, cizoložné ženy.“ (Origenés: Kata Kelsu I, 28). Pokud jde o Talmud, ztotožňuje Ježíše také s pohanským prorokem Bileamem anebo jej uvádí pod jménem „ben Stada“. Traktát Šabat 104b říká, že „ben Stada vyvezl z Egypta magii v tetování na svém těle“, a dodává: „ten však byl blázen“. Přesto však, jak čteme v Sanhedrinu 67a, skončil špatně: „Tak naložili s ben Stadou v Lyddě a po ukamenování ho pověsili v předvečer Pesachu.“ Talmudští učenci, kteří za těmito zprávami viděli jednoho a téhož Ježíše, upadali ovšem při pokusu sloučit rozpory do směšnosti – viz Sanhedrin 67a: „Ty ho nazýváš ben Stada? Je to přece ben Pandera. Rabi Chisda na to řekl: Manžel byl ben Stada, Pandera milenec. Ale manžel byl přece Papus ben Jehuda? To znamená, že Stada byla jeho matka.“ Ale ta směšnost, to si musíme uvědomit, vychází najevo jen proto, že tvůrci Talmudu nejdřív zaznamenali tradici a pak teprv o ní uvažovali a pokoušeli se ji zkloubit. Je tedy vžité opovrhnování talmudským svědectvím mezi historiky dost nespravedlivé. „Je to taková nehorázná směsice dat“, píše ku příkladu A. B. Ranovič, „jmen, mýtů a legend, že z toho chaosu nelze vybrat žádné dokonce ani nejmenší historické zrno.“ To však zřejmě není pravda, protože ben Stada se s velkou pravděpodobností dostal do Starožitností, Židovské války a do Skutků apoštolských jako blíže neurčený Egypťan. „V době, kdy v Judeji prokurátoroval Antonius Felix (52-60 n. l.), povstal v Jeruzalémě druh teroristů, takzvaní sikariové, kteří vraždili lidi za bílého dne a uprostřed města. Ponejvíce o svátcích se vmísili do davu, měli v šatu ukraté malé dýky (siky) a těmi své protivníky probodávali … Vedle nich však vznikla i jiná banda zločinců, co do činů početnější, smýšlením však bezbožnější, která neméně než teroristi poškodila blahobyt města. Byli to kejklíři a podvodníci, kteří pod záminkou osvícení duchem božím prováděli vzpoury a převraty, přiváděli obecný lid k šílenství a vyváděli jej do pouště, jako by jim tam bůh měl ukázat znamení svobody. Felix to považoval za počátek vzpoury, poslal proti nim jízdu i pěší těžkooděnce, a pobil jich velké množství.“ Z dochovaného znění židovské války se nedočteme (II, 13), co to bylo za „kejklíře a podvodníky“, ale když si všimneme, jakou důležitost přikládali duchu Božímu (Duchu svatému) a jak napjatě a s jistým očekáváním hleděli vstříc „znamení svobody“, příchodu Mesiáše, pak opravdu nemůžeme nevzpomenout na rané židovsko-křesťanské sekty, pro něž byl druhý příchod ukřižovaného Mesiáše Ježíše otázkou dnů. A v souvislosti s těmito kejklíři a podvodníky píše Josef Flavius o Egypťanovi. „Větší pohromou, nežli byla tato, poškodil Židy egyptský lžiprorok. Přicházel do země jako kouzelník a přikládal si důvěryhodnost proroka. Shromáždil okolo třicet tisíc oklamaných. Přivedl je z pouště na horu Oliv, odkud byl schopen si vynutit příchod do Jeruzaléma a zmocnit se po přemožení římské posádky samovlády nad lidem za pomoci svých pochopů, kteří by spolu s ním vpadli do města. Jeho útoku však Felix předešel a vyrazil mu vstříc s římskými těžkooděnci a k obraně se připojilo všechno obyvatelstvo. Po srážce Egypťan utekl s několika málo druhy a většina jeho stoupenců byla pobita nebo zajata. Zbytek byl rozprášen a každý se ukryl do své domoviny.“ Ve Starožitnostech autor navíc říká, že Egypťan chtěl dokázat, že „na jeho rozkaz padnou hradby Jeruzaléma.“ (XX, 8). Chtěl se tedy pokusit o stejný zázrak, jaký se kdysi dávno podařil u Jericha Jozue, synu Núnovu, pokračovateli Mojžíšovu. … Nezapomínejme, že mezi žalobami, které Židé v evangeliích vznášejí proti Ježíšovi, je i tato: „Slyšeli jsme, jak říkal: Já zbořím tento chrám, vystavěný rukama, a po třech dnech zbuduji nový, nevystavěný rukama.“ (Marek XV, 57, 58). Neměl-li, jak se zdá, na mysli své zmrtvýchvstání, potom mu šlo zřejmě o stejný zázrak jako Egypťanovi, poněvadž tento povstalec, ukazuje z Olivetské hory ke hradbám, jež chtěl zázrakem zbořit, nemohl mít na mysli jiné hradby než chrámové, obrácené k hoře Oliv. I Ježíš chtěl tedy opakovat čin Jozuův: a dávalo by to také smysl, poněvadž Jozue byl jeho jmenovec: Jehošua – Ježíš. Ostatně to, že byl křesťanský Mistr spojován s Jozuem, potvrzuje raně křesťanská tradice. Justinius kupříkladu ve svém Dialogu s Židem Tryfónem píše, že se Jozue původně jmenoval Hošea a že jej Mojžíš pojmenoval Jehošuou, Ježíšem, nikoliv náhodně, ale se zřetelem na Krista, jehož je Jozue předchůdcem. A v Barnabášově epištole asi z roku 115 (XI, 12) je řečeno: „Otec projevil vše, co se týká jeho syna Ježíše, v Ježíšovi, synu Núnovu.“ Pak tedy kromě záměrů a skutků by Egypťana (ben Stadu) spojovalo s Ježíšem i jméno Ježíšovo. Je to tím pravděpodobnější, že se zřejmě postavil do čela těch, jež předtím vyváděli na poušť různí ti „kejklíří a podvodníci“, kteří mají rysy raných židovských křesťanů, následovníků Ježíšových. I on konečně svých třícet tisíc stoupenců přivedl na horu Oliv z pouště. Talmudské podání o ben Stadovi, chyceném v Lyddě, souzeném a popraveném Židy, potvrzuje Josef Flavius zprávou, že se Egypťanovi po prohraném boji podařilo uprchnout. Podle Skutků apoštolských by měl být „na volné noze“ ještě 58 n. l., kdy byl v Jeruzalémě chycen apoštol Pavel a obviněn z toho, že oním Egypťanem je on sám. „Celé město se pohnulo, nastal sběh lidu, uchopili Pavla a vlekli jej ven ze svatyně: dveře pak byly hned zavřeny. Již jej chtěli zabít, v tom došla zpráva k veliteli praporu, že se celý Jeruzalém bouří. Bez odkladu vzal vojáky a četaře a sběhl k nim. Jak spatřili vojáky a četaře, přestali Pavla bít. Velitel se přiblížil, uchopil ho, poručil, aby byl svázán dvěma řetězy, a vyšetřoval, kdo je a co udělal. (…) Když měl být zaveden do kasáren, řekl Pavel velitelovi: Směl bych ti něco říct? Odpověděl: Ty umíš řecky? Ty tedy nejsi ten Egypťan, jenž před krátkou dobou pobouřil a na poušť vyvedl čtyři tisíce sikarů?“ Říman tedy vyslechl, co Židé na Pavla žalovali, a pokládal jej na základě udání za Egypťana. Ale líčení Skutků (XXI, 31-38) je protimyslné v tom, že by Pavlova řečtina přesvědčila velitele, že Egypťan není. V Egyptě totiž Židé nemluvili jinak než řecky. Proto by ho naopak znalost řečtiny u Pavla měla ještě více posílit v jeho podezření. Buď jako buď, souvislost mezi Pavlem a Egypťanem nějaká byla, i když Pavel, jak se zdá, oním „lžiprorokem“ nebyl. Téže noci nechal velitel svého vězně odtransportovat do Cézareje k prokurátorovi Felixovi, aby jej vyslechl. Tam byla Židy vznesena tato žaloba: „Shledali jsme, že tento muž je jako mor a že jitří neklid mezi všemi Židy v celém světě a je náčelníkem nazarejské sekty.“ (Skutky XXIII; XXIV 5, 6). Není tu sice zmínka o tom, že by byl Egypťanem, ale protože původní žaloba nebyla vyvrácena, můžeme se právem domnívat, že Pavlův pobyt v cizině a jeho misijní práce mezi pohany byly chápány jako ctnost z nouze: kdyby byl Egypťanem, potom by asi také strávil léta v cizině: před povstáním i po něm. Přitom však nebylo pochyb, že Pavel je křesťan, vyznavač Ježíše jako Krista. A je-li tedy v době, kdy je obviňován, že je Egypťanem, nazýván „náčelníkem nazarejské sekty“, pak žaloba musila spojovat ben Stadu (Egypťana) s hnutím Ježíšových následovníků, kteří si říkali „nazarejští“. Proto je ben Stada, jenž si vyvezl z Egypta magii tetováním na svém těle, osobností historickou, a jelikož byl výraznou postavou židovsko-křesťanského hnutí, není divu, že ho talmudští vzdělanci zaměňovali se samotným historickým Ježíšem. A je-li potvrzena historičnost ben Stady, a vztahují-li se, jak je pravděpodobné, talmudské výpady proti ben Panderovi (u Celsa Pantherovi) jako dítěti, počatému v cizoložství, k historickému Ježíšovi, pak je oprávněné vzít vážně i zprávu o „Jéšuovi“, jenž žil a zemřel v prvním století před naším letopočtem a předpokládat, že ač nejde o Ježíše, přesto i zde je mezi ním a Ježíšem podobná spojitost jako mezi Ježíšem a ben Stadou, Egypťanem.

Evangelium podle Josefa Flavia, Karol Sidon, Mladá fronta, 1991, str. 59-64

Z výše uvedeného lze tedy s jistotou tvrdit jen tolik, že z nejstarších výpovědí o Nazaretském, které se nám kdy dochovaly v židovství, jednoznačně vyplývá, že „křesťanství“ bylo rozporuplné hnutí již od samotného počátku (v tomto se všechny židovské výpovědi naprosto shodují – bude ještě doloženo ve zbytku článku). A to dokonce v takové míře, že bychom možná měli raději hovořit o jakémsi zvláštním postupném splývání nejrůznějších odštěpeneckých židovských i zcela nežidovských skupin s podobným (a přece velmi nesourodým) smýšlením do jednoho rámcového hnutí se společným názvem, kterému se ovšem nikdy nepovede dosáhnout ve svých řadách vysněné jednoty (jelikož křesťanství zůstalo nejednotné dodnes, a to v nejzákladnějších věroučných článcích a představách). Současně je to také nejjednodušší vysvětlení toho množství rozporuplných tvrzení i na straně raných křesťanských spisů. A vlastně jen tato rozporuplnost je současně tím jediným, na čem se v konečném důsledku zcela shodnou jak židovské tak křesťanské zdroje v otázkách dějinných souvislostí okolo Nazaretského.

Jehuda ha-Levi

(1075–1141)

Učenec řekl: Po čtyřicet let provázelo proroctví lid druhého Chrámu, jmenovitě [jeho] starší, jimž pomáhala moc Boží přítomnosti, jež přebývala v prvním Chrámu. Když se takto nabyté proroctví vzdálilo spolu s Boží přítomností, jeho návrat se očekával jen zřídka a od [lidí] veliké moci, jako byli Abraham, Mojžíš, mír s nimi, očekávaný mesiáš, Elijáš a jim podobní, kteří jsou sami o sobě místem přebývání Boží přítomnosti. Jejich přítomností dosáhnou úrovně proroctví i ostatní přítomní. Proto s lidem zůstali při návratu k Chrámu Ageus, Zacharjáš, Ezdráš a další.

Po uplynutí oněch čtyřiceti let povstalo množství učenců zvaných „muži Velkého shromáždění“. Jejich počtu se nelze ani dobrat, jak byli početní. Oni jsou těmi, kdo přišli [do Izraele] se Zerubábelem a kdo opřeli svou autoritu o proroky, jak je řečeno: „A proroci ji předali mužům Velkého shromáždění“ (mAvot 1:1). Poté přišla éra Šim‘ona Spravedlivého, velekněze, a žáků a druhů, kteří jej následovali. Po nich přišel slavný Antigonos ze Socho. Mezi jeho žáky patřili Ṣadoḳ a Bajtos, kteří byli původci rozkolníků; podle nich byli nazváni Saduceové a bajtosiáni. Po [Antigonovi] přišel Josef ben Jo‘ezer, nejzbožnější mezi knězi, a Josef ben Joḥanan a jeho druzi. O nich bylo řečeno: „Od úmrtí Josefa ben Jo‘ezera přestaly růst hrozny k snědku, jak je řečeno: Není tu hrozen k snědku“ (mSoṭ 9:9; Mi 7,1), protože nelze zmínit jediný hřích, jejž by se dopustil od svého mládí až do smrti. Jeho památka budiž požehnaná. Po něm přišel Jehošu‘a ben Peraḥja; jeho příběh je známý. Ježíš Nazaretský byl jeho žák (bSan 107b, bSoṭ 47a) a Nitaj z Arbely jeho současník.

Kuzari, Academia, pojednání třetí, 65. odstavec, str. 212-213.

Saducejové a bajtosiáni jsou heretici [odmítající uznat život příští]. Patří také mezi ty heretiky, za jejichž zkázu se modlíme v „modlitbě“. Ježíšovi druhové jsou apostaty, kteří přijali náboženství křtu, jímž se křtí v Jordánu.

Kuzari, Academia, pojednání třetí, 65. odstavec, str. 214.

Rambam – Maimonides

(1135–1204)

1. V budoucnu vyvstane Král Mesiáš, který obnoví Davidovo království a vrátí mu jeho původní svrchovanost. Zbuduje Chrám a shromáždí rozptýlené Izraele. V jeho dnech bude rovněž obnoveno zachovávání všech přikázání, jak tomu bylo na počátku. Budeme přinášet oběti, zachovávat šmitu a jovel, a to vše v souladu se všemi podrobnostmi, jak to stojí psáno v Tóře. Kdo v něj nevěří a neočekává jeho příchod, nejen že popírá výroky proroků, ale popírá tím přímo slova Tóry a také Mošeho Rabejnu. Tóra totiž svědčí o jeho příchodu: „A Hospodin, tvůj Bůh, přivede zpět tvé zajatce a projeví s tebou svůj soucit, vrátí a shromáždí tě ze všech těch národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. I kdyby tvé vyhnanství bylo na konci nebes, i odtamtud tě Hospodin, tvůj Bůh, shromáždí, i odtamtud tě vezme. A Hospodin, tvůj Bůh, tě přivede do země, již obdrželi tví otcové, a když ji obdržíš, bude ti dobře činit a rozmnoží tě nad tvé otce.“ (5. Mojžíšova 30:3-5) Slova Tóry jednoznačně zahrnují vše, o čem kdy proroci hovořili. Zmínku o Mesiáši nalezneme rovněž v paraši o Bileámovi, který předpovídá hned dva pomazané krále: Prvního pomazaného krále, Davida, který zachránil Jisrael před utlačovateli. A posledního pomazaného krále, který vzejde z jeho potomstva a má zachránit Jisrael na konci dní. „Uvidím jej, ne však nyní, (zmínka o Davidovi) a pohlédnu naň, ne však zblízka! (zmínka o Králi Mesiáší) Z Jaakova hvězda vyšla, (opět zmínka o Davidovi) z Jisraele povstal kmen (opět zmínka o Králi Mesiáši), jenž rozpoltí skráně Moavu (opět David, neboť v 2. Samuelově 8:2 se píše: „Porazil i Moábce a přeměřil je provazcem“, ČEP) a ze Šetových synů střepy nadělá! (opět Král Mesiáš, neboť Zacharjáš 9:10 o něm říká: „jeho vláda bude od moře k moři“, ČEP) Edom se stane jeho dědictvím (David, neboť 2. Samuelova 8:14 říká: „Všichni Edómci se stali Davidovými otroky“, ČEP), Seír majetkem svých soků (Král Mesiáš, jak vyplývá z Ábdijáše 1:21: „Vítězové pak vystoupí na horu Sijón, aby soudili Ezauovu horu“, ČEP) a Jisraeli připadne vítězství!“ (4. Mojžíšova 24:17-18)
2. Podobně je tomu také s tzv. útočištnými městy: „A když Hospodin, tvůj Bůh, rozšíří tvé území, jak přísahal tvým otcům, a dá ti celou tu zemi, již chtěl dát tvým otcům, budeš-li zachovávat celý tento příkaz, jak ti dnes přikazuji, milovat Hospodina, svého Boha, a po všechny dny chodit jeho cestami, připojíš ještě tři další města nad ona tři.“ (5. Mojžíšova 19:8-9) Toto přikázání nikdy nedošlo svého naplnění. Přesto Tóra jistě nehovoří do větru. Z prorockých knih zde netřeba žádných důkazů, jelikož tyto spisy se podobnými narážkami jen hemží.
3. Představa, že Král Mesiáš musí konat divy a zázraky, nebo že by měl dát ve světě vzniknout něčemu zcela novému, co tady ještě nebylo, že má křísit mrtvé a konat jiné podobné skutky, je nanejvýš mylná! Důkazem toho je např. Rabi Akiva, jeden z největších učenců Mišny, který ve své době podporoval krále Bar Kozibu a hovořil o něm jako o Mesiáši. On i všichni ostatní Moudří ze stejného pokolení ho považovali za Krále Mesiáše, dokud nebyl zabit kvůli hříchům. Poté, co byl zabit, bylo jasné, že nebyl Mesiášem. Nikdo z Moudrých však nežádal žádná znamení ani divy. Podstatou je toto: Tóra, její přikázání a zákony, jsou věčné. Nesmíme k nim přidávat ani ubírat.
4. Vyvstane-li král z domu Davidova, který se usilovně zaobírá Tórou a zachovává její micvot v souladu s Psanou i Ústní Tórou, který stejně jako jeho předek David přiměje celý Jisrael k tomu, aby chodil cestou Tóry, napraví veškerá současná porušování a bude vést Boží války, pak ho s jistotou můžeme považovat za Mesiáše. Povede-li se výše uvedené, zbuduje-li Chrám na určeném místě a shromáždí rozptýlené Jisraele, pak je to skutečný Mesiáš, který následně napraví celý svět, přiměje ostatní národy společně sloužit Bohu, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Pokud se mu tyto věci nepodaří dovést až do konce, nebo v průběhu zemře, pak víme jistě, že se nejedná o Tórou zaslíbeného zachránce. Ale jedná se o plnohodnotného krále ve všech ohledech jako každý jiný před ním, který byl z domu Davidova a zemřel. Bůh mu dal povstat, aby prověřil mnohé, jak se píše: „Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.“ (Daniel 11:35, ČEP) Ješua ha-Nocri (Ježíš Nazaretský), který usiloval o to stát se Mesiášem, ale byl soudně popraven, je také zmiňován, jak je řečeno: „a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) Může snad být větší kámen úrazu než křesťanství? Všichni proroci hovořili o Mesiáši jako o vykupiteli Izraele a jejich zachránci, který má shromáždit rozptýlené a upevnit dodržování micvot. Křesťanství však místo toho přineslo násilnou smrt ostřím meče židům, těm, co přežili, jen další rozptýlení a potupu, změnu Tóry a většinu světa uvrhlo v těžký omyl služby jinému bohu než Hospodinu. Člověk dokáže Boží záměry ve světě chápat jen omezeně, Jeho cesty totiž nejsou našimi cestami a ne jinak je tomu i s Jeho myšlenkami. V konečném důsledku však všechny činy Ježíše Nazaretského, a rovněž i toho Jišmaelity, který povstal po něm, slouží jedinému účelu, a to připravit cestu pro příchod Mesiáše a nápravu celého světa a přimět národy sloužit Bohu společně, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Jak k tomu dojde? Celý svět již je naplněn zmínkami o Mesiáši, Tóře i micvot. Povědomí o všech těchto věcech se již rozšířilo i k těm nejvzdálenějším ostrovům a dokonce se dostalo i mezi mnohé obzvlášť tvrdošíjné národy. Vždyť všechny tyto věci včetně micvot Tóry jsou mezi lidmi běžné rozebírány. Často dnes můžeme zaslechnout: „Micvot sice byla pravdivá, ale v dnešní době již neplatí a nebyla zamýšlena věčně.“ Od jiných zase: „Micvot obsahují skryté věci, které nelze jen tak snadno pochopit. Mesiáš již přišel, aby nám tyto skryté pravdy vyjevil.“ Ale až přijde pravý král Mesiáš a osvědčí se a upevní tím své postavení před zraky všech, tehdy i oni prozřou a uvědomí si, že jejich předkové jim odkázali nic než klam a že jejich proroci je uvrhli v hrozný omyl.

(Rambam, Mišne Tora, Melachim umilchamot, 11. kapitola – volný překlad;
původní znění v hebrejštině a angličtině)

Později však vznikla nová sekta, která oba způsoby [jak skoncovat s Izraelem], tedy násilné podrobování a záměrné zasévání rozepří, snoubila dohromady. V domnění, že se jim tímto [na rozdíl od neúspěšných předchůdců] podaří vymazat jak židovský národ, tak Tóru. Začali si nárokovat proroctví, čímž položili základy novému náboženství, a v protikladu s naší Tórou začali prohlašovat, že taktéž pochází od Boha. Doufali, že tím vyvstanou pochybnosti a celkový zmatek do té míry, že to přinese zánik oběma náboženstvím, když jedna Tóra bude opakem té druhé, a přitom mají obě pocházet od stejného Boha. Přesně takové jsou totiž úmysly závistivců a milovníků rozepří. Nejprve udělají vše proto, aby se zbavili svého nepřítele, ale pokud se ukáže, že na to nestačí, spokojí se s tím, že z boje nevyvázne nikdo živý. První, kdo pojal takové úmysly byl Ježíš Nazaretský. Ježíš byl žid (Izraelita). Ačkoliv měl za otce nežida (goj), jeho matka byla židovka. Podle našeho práva je dítě, které se narodí židovce a nežidovi, nebo židovce a otrokovi, považováno za židovské (Jevamot 45a). Ježíš je nazýván slovem „mamzer“ jen polemicky. Podněcoval totiž lid k víře v to, že je Bohem poslaným prorokem, který objasní složité otázky Tóry, a také, že je Mesiášem, o kterém prorokovali všichni proroci. Tóru a její přikázání vykládal způsobem, který vedl k jejich naprostému zneplatnění, totiž že všechna přikázání jsou zrušena a zákazy je možno přestupovat. Moudří blahé paměti, kteří o jeho úmyslech věděli ještě předtím, než se pověst o něm rozšířila mezi všechen lid, mu za to vyměřili trest, jaký zasloužil. Hovořil o něm již Daniel, který předpovídal pád zlovolníka a bludaře pocházejícího z židů, který se pokusí zničit Tóru tím, že si bude nárokovat proroctví, předstírat zázraky a prohlásí se za Mesiáše, jak se píše: „a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14b, ČEP) Nějaký čas po něm se objevilo nové náboženství, jehož vznik potomci Esava připisují právě Ježíši, ačkoliv ten ve skutečnosti ani neměl v úmyslu zakládat novou víru. Toto náboženství se však pro Jisrael ukázalo jako celkem neškodné. K této víře se nepřidávali ani jednotlivci ani skupiny, jelikož nesrovnalostí bylo tolik, až to bylo do očí bijící, jelikož mezi židy bylo stále v živé paměti, že už jejich zakladatel byl přemožen a zastaven, když nám padl do rukou. Jeho osud byl všem dobře znám.

(Rambam, Igeret Tejman – volný překlad)

Ramban – Nachmanides

(1194–1270)

[§ 1] V traktátu Sanhedrin (bSan 43a) čteme: „Ježíš Nazaretský měl pět učedníků. Jmenovali se Mat’aj, Naq’aj, Neṣer, Buni a Toda. Přivedli [před soud] Mat’aje. On jim řekl: ‚Mat’aj má být popraven? Je přece psáno: Kdy (mataj) přijdu a objevím se před Boží tváří (Ž 42,3).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Kdy (mataj) zemře a jeho jméno zanikne (Ž 41,6).‘ Přivedli [před soud] Naq’aje. On jim řekl: ‚Naq’aj má být popraven? Je přece psáno: Nevinného (naqi’) a spravedlivého nezabiješ (Ex 23,7).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: V skrýších vraždí nevinného (naqi’) (Ž 10,8).‘ Přivedli [před soud] Neṣera. On jim řekl: ‚Neṣer má být popraven? Je přece psáno: [Vzejde proutek z pařezu Jišajova a] výhonek (neṣer) z jeho kořenů vydá ovoce (Iz 11,1).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Ale tebe pohodili mimo hrob jako ohavný výhonek (neṣer) (Iz 14,19).‘ Přivedli [před soud] Buniho. On jim řekl: ‚Buni má být popraven? Je přece psáno: Můj syn (beni), můj prvorozený, je Izrael (Ex 4,22).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Za to zabiji tvého syna (bincha), tvého prvorozeného (Ex 4,23).‘ Přivedli [před soud] Todu. On jim řekl: ‚Toda má být popraven? Je přece psáno: Žalm k díkuvzdání (toda) (Ž 100,1).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Kdo obětuje díkuvzdání (toda), ten mě oslaví (Ž 50,23).‘“ Rabi Šelomo [ben Jiṣḥaq] napsal (rSan 43a): [Naq’aj] měl blízko k vrchnosti, proto bylo zapotřebí vyvrátit všechny jejich nesmyslné argumenty.“ Na tento způsob i já zaznamenávám, co jsem odpověděl na výmysly zkaženého bratra Pavla před Jeho Veličenstvem králem, nechť jeho sláva roste a jeho říše vzkvétá!

Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 191-192

[§ 7] Bratr Pavel otevřel ústa a prohlásil, že z našeho Talmudu dokáže, že mesiáš předpovězený proroky již přišel. [§ 8] Odvětil jsem na to řka: „Dříve než o tom začneme diskutovat, nechť mi prosím ukáže a osvětlí, jak je něco takového vůbec možné. Již když obcházel Provence a různá jiná místa, slyšel jsem, že něco takového vykládal mnoha Židům – zdá se mi to velice podivné. Ať mi prosím odpoví, zda tím snad chce říct, že učenci Talmudu věřili, že Ježíš je mesiáš; pravý člověk a zároveň Bůh, jak si to představují křesťané. Není to snad vpravdě známá věc, že Ježíš žil za časů Druhého chrámu – narodil se a byl popraven před jeho zničením? Ale učenci Talmudu žili po zničení [Chrámu]. Například rabi ‛Aqiva a jeho druzi, stejně tak ti, kteří sepsali Mišnu, Rabi [Jehuda ha-Naśi’] a rabi Natan, žili dávno po zničení [Chrámu]. Tím spíše pak Rav Aši, jenž sestavil a zapsal Talmud asi čtyři sta let po zničení [Chrámu], to jest přibližně pět set let po onom muži [Ježíšovi]. Pokud tito učenci věřili, že Ježíš je mesiáš, že on je Pravda a víra v něj je pravdivá, a dokonce to lze dokázat z jejich spisů, jak prohlašuje bratr Pavel – je-li tomu skutečně tak, jak je možné, že setrvali při židovském náboženství a při svém dřívějším obyčeji? Oni přece byli Židy, zůstali Židy po všechny dny svého života a jako Židé i zemřeli; jak oni, tak i jejich synové a žáci, kteří naslouchali jejich slovům přímo z jejich rtů. Proč tedy neodpadli a nepřestoupili k Ježíšovu náboženství, jak to učinil bratr Pavel, jenž z jejich učení vyrozuměl, že křesťanská víra je pravdivá, a kvůli jejich slovům odpadl [od židovství]? Oni sami i jejich žáci, kteří čerpali nauku z jejich úst, žili a zemřeli jako Židé, stejní, jako jsme my dnes. To oni nás vyučili v mojžíšském náboženství, totiž židovském, a ve všem, co děláme, se řídíme podle Talmudu a podle toho, co jsme viděli dodržovat učence ode dne, kdy byl sepsán, až podnes. [Smyslem] Talmudu je totiž naučit nás obyčeje Tóry a přikázání podle toho, jak se jimi řídili [naši] předkové v Chrámu, [předávané] ústně skrze proroky od našeho učitele Mojžíše, pokoj mu. Pokud tedy [učenci Talmudu] věřili v Ježíše a v jeho náboženství, jak to, že neučinili totéž co bratr Pavel? On patrně rozumí jejich slovům lépe než oni sami.“

Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 193-194

[§ 19] Bratr Pavel pak prohlásil, že v Talmudu je psáno, že mesiáš již přišel. A [jako důkaz] uvedl tuto agadu z Midraše Ejcha (I, 57): „Jistý muž oral pole a jeho kráva zabučela. Šel kolem jistý Arab a řekl mu: ‚Žide, Žide, vypřáhni svou krávu, shoď jí jařmo, uvolni svůj pluh – Chrám byl zničen!‘ Vypřáhl tedy svou krávu, shodil jí jařmo, uvolnil pluh. I zabučela podruhé. Řekl mu [ten Arab]: ‚Zapřáhni svou krávu, nasaď jí jařmo, připevni svůj pluh – narodil se váš mesiáš!“ [§ 20] Odpověděl jsem řka: „Sice vůbec nevěřím této agadě, ale [stejně] svědčí ve prospěch toho, co říkám.“ [§ 21] Tu on vykřikl: „Vizte, jak popírá jejich spisy!“ [§ 22] Řekl jsem: „Opravdu nevěřím, že se mesiáš narodil v den, kdy byl zničen [Chrám]. Tato agada buď není pravdivá, nebo pro ni učenci mají ještě jiný tajný výklad. Ale přijmu doslovný výklad, který jsi uvedl, protože svědčí v můj prospěch. Podlé této agady se mesiáš narodil téhož dne, kdy byl zničen Chrám. Jestliže je tomu tak, pak Ježíš nemůže být mesiáš, jak tvrdíte, protože se narodil a byl popraven ještě před zničením Chrámu. Ve skutečnosti se narodil téměř dvě stě let před jeho zničením, podle vašeho počítání pak třiasedmdesát let.“ Ten nečistý [bratr Pavel] nato umlkl. [§ 23] Odpověděl mi mistr Vilém, královský soudce: „Nedebatujeme teď o Ježíšovi, ale o tom, zda mesiáš již přišel, nebo ještě ne. Tys řekl, že ještě nepřišel, ale tato vaše kniha říká, že již přišel.“

Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 197-198

My, kdo spoléháme na názor našich rabínů, blahé paměti, věříme, že jsme v současnosti v tzv. edomském (římském) vyhnanství⁵ a že od něj nebudeme mít odpočinutí, dokud nepřijde Mesiáš, jak už to předpověděl náš praotec Jicchak: „A odstěhuješ-li se [Esave] z této země, setřeseš jeho jho ze své šije.“ [Berešit (1. Mojžíšova) 27:40, Sidon; Berešit raba vykládá tato slova takto: „Až Esav uvidí svého bratra Jaakova, jak ze sebe shazuje jho Tóry, začne ho nábožensky utlačovat, aby se nad ním vyvýšil.“] A dále: „protože Týr o Jeruzalému říká: Ha, je rozbit, on, vrata národů, otevřel se mi vstříc, naplním se tím, co je v troskách,“ [což se podle Megila 6a vykládá tak, že Cesarea a Jeruzalém nemohou vzkvétat současně – když se jednomu daří, druhé je v troskách. Cesarea totiž byla sídlem římské říše v Zemi Izrael v dobách našich Moudrých. Týr rovněž představuje Řím.] O čemž je řeč také zde: „A zachránci vystoupí soudit horu Esavovu na hoře Cion a Hospodinu připadne vláda.“ [Ovadja (Ábdijáš) 1:21, Sidon] Edomité (Řím) byli první, kdo začali mylně následovat člověka, který se prohlásil za Mesiáše. Navíc mu připisovali božství. Když přišli do země Edom (Itálie), jejich omyl se rozšířil také do nedalekého Říma. Za časů Konstantina, jenž vládl Římu (edomskému národu), pak koncil v čele s římským biskupem ustanovil tuto víru a udělali z ní [římské] náboženství. Z tohoto důvodu tedy židovská tradice nahlíží na Řím a Edom jako na totožné království, ačkoliv se původně ve skutečnosti jedná o dva odlišné národy. Je to právě ona stejná víra, kterou přijali, co z nich dělá jeden neodlučitelný národ. Proto také Targum vykládá slova: „Tvá vina byla vyčerpána, dcero Ciónu, nebudeš už vyháněna. Tvá vina, dcero Edómu, byla ale nalezena, za své hříchy budeš vyhnána!“ [Ejcha (Pláč) 4:22, Sidon] v tomto smyslu: „Navštívím tvou nepravost, zkažený Říme, který jsi byl vybudován v Itálii a z potomků Edomu sis učinil své obyvatele.“ Již Targum tedy vysvětluje, že Řím leží v řecké Itálii a že v něm sídlí mnoho Edomitů. Odtud je tedy Řím nazýván „dcerou Edomu“.

(Ramban, Sefer ha-geula, 3. brána – volný překlad Ramban, Writings and Discourses, Shilo, 2. díl, str. 619-620.})

David Gans – Cemach David

(1541–1613)

3560 (202/1 př. n. l.) Jehošua‘ ben Peraḥja a Nitaj z Arbely přijali Tóru od Joseho ben Jo‘ezera a Joseho ben Joḥanana, podle Sefer juḥasin, fol. 16 v roce 3560, 152 roky od stavby Chrámu, a bylo to 30. přijetí zákona. K jejich generaci a kolegům náležel podle Rambama velekněz Joḥanan ben Matitjahu. Za hasmonejského krále Alexandra, zvaného Janaj, který dal povraždit mudrce, tento Jehošua‘ uprchl do egyptské Alexandrie a tam žil ještě dlouho, až do roku 3704 (Sefer juḥasin, fol. 17). A v 18. kapitole knihy Jesod ‘olam se píše to, co uvádí Sefer juḥasin na fol. 159: „V jeho dnech se odehrály události kolem Ježíše Nazaretského, který byl žákem Jehošu‘y ben Peraḥji.“ A v knize Šalšelet ha-ḳabala, fol. 25, stojí, že tento Jehošu‘a nebyl učitelem Tóry naznačeného žáka, nýbrž šlo o jiného z doby žáků Hilela a Šamaje.

Ratolest Davidova, David Gans, Academia, heslo „Jehošua ben Peraḥja“, str. 114-115.

Ježíš Nazaretský se narodil v Betlémě judském, jednu a půl parasangy od Jeruzaléma, roku 3761 od stvoření světa, který byl 42. rokem vlády císaře Augusta. Podle tohoto výpočtu jeho narození spadá do doby rabího Šimona ben Hilela a Jochanana ben Zakaje a datuje se od něho začátek letopočtu křesťanů. V Sefer juhasin, fol. 17, stojí, že se narodil roku 3671, a totéž jsem našel v knize Ševet Jehuda v disputaci papeže a Dona Vidala. A věz také, že jsem u svého švagra Avrama Nortama blahé paměti našel v jedné prastaré knize toto: „Roku 3724 byl Nazaretský jat a roku 532 byl na dřevě ukřižován.“ Znamená to, že 724 a 532 jsou jedním datem, neboť číslo 532 platí pro jeden cyklus a v každém 532. roce končí současně cyklus solární i lunární, poněvadž 19 x 28 dává 532; a rok 3724 končí s obdobím 532 let. Podle toho by od roku 671 do jeho narození zbývaly ještě 53 roky. A v kapitole Chelek je řečeno, že byli dva Ješuové, avšak věz, že křesťané se ve všech svých knihách i přes vzájemné rozdíly a různost názorů shodli na tom, že počítají svůj letopočet od 42. roku císaře Augusta, to jest od roku 3761.

Ratolest Davidova, David Gans, Academia, heslo „Ježíš“, str. 340.

Výklady ke knize Daniel

Saadja Gaon (882/892–942)
Raši (1040–1105)
Ibn Ezra (1089/1092–1164/1167)
Ješaja di Trani (1180–1250)
Abarbanel (1437–1508)
Mecudot (1687–1769)
Malbim (1809–1879)

„a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) „Synové těch, co nedbají zákona, se začnou vyvyšovat, že naplní vidění.“ Začnou vykládat obecně známá vidění proroků (Malbim). Budou předstírat, že sami mají prorocká vidění (Mecudot). Rambam tuto větu chápal jako zřejmou narážku na zakladatele křesťanství. Ve stejném smyslu to vykládal také Rabi Saadja Gaon, Ibn Ezra a nejspíš také Raši (nicméně Rašiho rukopis, ze kterého vycházíme, je na tomto místě obzvlášť neurčitý, patrně kvůli křesťanské cenzuře). Ačkoliv tato věta podle Rabiho Saadji a také Rašiho spadá do řeckého období, nelze vyloučit ani Rambamův výklad. Je totiž velmi pravděpodobné, že nazaretské odpadlictví mělo své kořeny již v hašmonejském období. Ostatně již Talmud hovoří o Ješuovi, který byl v hašmonejském období žákem Jehošuy ben Perachji (Sanhedrin 107b). Právě na tuto pravděpodobnou dějinnou souvislost mnohokrát poukazovali rabíni, kteří se nějakým způsobem ocitli ve sporu s křesťanstvím.

(Sefer Daniel, Artscroll Tanach Series, str. 292-293, volný překlad.)

„a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) „Synové odpadlíků tvého lidu se vyvýší, aby naplnili vidění, ale nebudou úspěšní.“ Viděl jsem ve jménu Rava Saadji Gaona, že se zde jedná o odpadlíky Izraele – Raši. Není vůbec zřejmé, co má touto poznámkou Raši na mysli. Má se za to, že velká část Rašiho poznámek zde byla vymazána cenzurou. Je dost možné, že Raši naráží na rané křesťany, kteří úskočně prorokovali, že Nazaretský je Mesiáš, ale klopýtli a zaplatili za to životem. (Rambam, Igeret Tejman; Ješaja di Trani)

(Sefer Daniel, Judaica Press, str. 102, volný překlad.)

„Král bude dělat, co se mu zlíbí, bude se vypínat a činit větším nad každého boha a bude divně mluvit i proti Bohu bohů, co mu nepřísluší, a bude ho provázet zdar, dokud se nedovrší hrozný hněv, neboť rozhodnutí bude vykonáno.“ (Daniel 11:36, ČEP) „Král bude dělat, co se mu zlíbí“ – anděl zde opět přeskakuje celé období. Jeho záměrem není podat shrnutí dějin, nýbrž blíže objasnit předešlá proroctví. Řeč se vztahuje k těmto slovům: „Ke konci jejich kralování, až se naplní míra vzpurných, povstane král nestoudný, který bude rozumět hádankám.“ (Daniel 8:23, ČEP) Jedná se o Konstantina I. Velikého (4548–4577 od stvoření světa neboli 308–337 o. l.), který se stal prvním římským císařem, který přestoupil na křesťanství. „… bude se vypínat a činit větším nad každého boha“ – pokusí se křesťanství šířit tak, aby je mohl ustanovit jako státní náboženstvím. (Abarbanel, Ibn Ezra, Malbim) „… a bude divně mluvit“ – „naprosté výmysly“ – v souvislosti s Boží podstatou zavede taková učení, že se je nebude dát vůbec pochopit. A jelikož odporují rozumu, bude je nazývat divy či tajemstvími. (Malbim) Řeč je zejména o trojiční nauce, o narození z panny, o Božím vtělení a o tzv. přepodstatnění neboli transsubstanciaci. (Majenej ha-ješua 11:8) Tyto křesťanské nauky dostaly svou konečnou podobu na tzv. nicejském koncilu (325 o. l.), který svolal a ovlivnil právě Konstantin. Z mocenských důvodů totiž potřeboval zajistit názorovou jednotu uvnitř církve. „… a bude ho provázet zdar, dokud se nedovrší hrozný hněv“ – náboženství, které Konstantin upevní, bude doprovázeno úspěchem, dokud Boží hněv vůči Božímu lidu nepoleví příchodem Mesiáše. (Majenej ha-ješua 11:8, Malbim) „… neboť rozhodnutí bude vykonáno“ – úděl, jaký má postihnout židovstvo, je již zapečetěn a vyplní se. (Malbim)

(Sefer Daniel, Artscroll Tanach Series, str. 311-312, volný překlad.)

Současnost

Rabi Tovia Singer ve svém dvojdílném cyklu přednášek Let’s Get Biblical odpovídá na otázku „Kým byl Ježíš – lhář, blázen či Pán?“ následovně: „Tuhle otázku mi křesťané pokládají neustále. Jedná se však o velmi otřepaný výrok, kterým nejvíce proslul C. S. Lewis, s cílem zaskočit člověka a omezit ho v jeho uvažování na pouhé tři možnosti. Tento [nekalý] pokus má však jen velmi mizernou naději na úspěch, jelikož si umím snadno představit i čtvrtou možnost, se kterou jste nejspíš vůbec nepočítali: Ježíš o sobě možná ve skutečnosti nikdy nic takového netvrdil, že by byl Mesiáš, ale do úst mu to vkládali jiní. To by také sedělo s tím, co o něm říká židovská tradice, která má za to, že Ježíš nic takového netvrdil, ale tvrdili to o něm druzí. Což by také vysvětlovalo proč i v tzv. Novém Zákoně nalezneme jen velmi málo míst, kde by sám Ježíš něco takového skutečně naznačoval (s výjimkou Matouše 16:15-17 a Jana 4:26 a 17:3).“⁶

Rabi Singer patrně naráží na podobnou myšlenku, jakou uvádí také David Klinghoffer ve své knize Proč židé zavrhli Ježíše: „v celém záběru rabínské tradice bývá Ježíš sice hojně kritizován, a to pokaždé ze zcela jiných důvodů, nicméně ani v Talmudu ani jiných klasických dílech rabínské literatury není jediný odkaz na to, že by se prohlašoval za Mesiáše.“⁷

Tradiční židovské nakladatelství Artscroll shrnuje vznik křesťanství v jedné ze svých knih věnovaných dějinám židovského národa takto:

Za časů vlády judského krále Jochanana Hyrkána se do popředí dostalo hnutí popíračů Tóry. Ponejvíce se jednalo o potomky helénistů, kteří kráčeli ve stopách svého učitele Cadoka, jehož žáci byli označováni jako cadokim neboli saduceové.

Odlišovali se něčím saduceové od helénistů? Obě skupiny odmítaly uznat, že by Ústní Tóra pocházela od Boha a obě skupiny měly ve zvyku shazovat ze sebe „jho přikázání“ při každé příležitosti. Lišili se však v politických názorech. Helénisté prosazovali myšlenku úplného smíšení národů a proto neviděli žádný přínos v tom, aby Židé i nadále tvořili samostatný národ. Jednoduše chtěli se svým okolím splynout a skoncovat tak s židovskou nezávislostí. Saduceové ovšem byli zásadně proti. Byli si totiž až moc dobře vědomi všech duchovních i politických výdobytků, kterých se podařilo dosáhnout za časů Hašmonejců. Rovněž byli mnohem prozíravější v tom, že nezapomínali na skutečnost, že většina národa nebude ochotna vzdát se svého Boha a židovské národní hrdosti, obzvlášť když sami byli očitými svědky zázraků a toho, jak Bůh opět viditelně zasáhl do dějin židovského národa. Proto se na lid snažili působit dojmem hrdých vlastenců, kteří bojují za nezávislost svého národa.

Moudří je ale od počátku prohlédli a proto dělali vše, co jen bylo v jejich silách, aby vliv saduceů na židovský národ byl co nejmenší. Saduceové na tyto snahy odpovídali otevřeným bojem: Hlásali, že k tomu, abychom správně rozuměli Tóře, Moudré vůbec nepotřebujeme. Bohatě prý postačí, když se Židé budou řídit pouze Psanou Tórou a budou dělat přesně tak, jak je v ní psáno. Tóra je údajně snadno srozumitelná kniha, že ji jsou všichni schopní porozumět. Bylo to však válečné tažení, které mělo otřást samotnými základy židovské víry. Šlo o snahu popřít tu skutečnost, že Ústní Tóra pochází od Boha a že se nepřerušeně předává z pokolení na pokolení od jednoho učitele k druhému již od dob, kdy Moše obdržel Tóru na hoře Sinaj. Saduceové rovněž ostře odmítali, že by kdy Moudrým byla dána pravomoc vydávat vyhlášky a nařízení.

Nutno však poznamenat, že ačkoliv saduceové tvrdili, že se drží Psané Tóry, ve skutečnosti přistupovali ledabyle i k přikázáním, u kterých ani oni sami nepochybovali o jejich pravém smyslu. Nicméně, aby ani v těchto případech nedali našim Moudrým v ničem za pravdu, raději dané přikázání přesto záměrně přestupovali, jen aby se v něčem náhodou neshodovali se správným postupem podle halachy, jak to učí naši Moudří.

Některé z jejich závažných odchylek, které máme dodnes uchovány v živé paměti:

• Běžně zanedbávali obřad s vyléváním vody na oltář během svátku Sukot (Stánků), tzv. nisuch ha-majim, se zdůvodněním, že o něm není nikde v Psané Tóře výslovná zmínka.
• V protikladu s vysvětlením, jak to učí Ústní Tóra, měli velekněží z řad saduceů ve zvyku o Jom kipur (Dni smíření) zapalovat kadidlo ještě před vstupem do nejsvětější svatyně, ačkoliv správně se tak má dít až po vstupu.
• Místo, aby počítali svátek Šavuot (Týdnů) jako padesátý den od druhého dne svátku Pesach (Přeskočení), saduceové začínali své počítání od první neděle po zahájení Pesachu.
• Saducejské soudy byly známy jako obzvlášť kruté. Ústní Tóra totiž vykládá „oko za oko“ pouze v tom smyslu, že provinilec musí vyplatit poškozenému odpovídající peněžní náhradu za újmu na zdraví. Saduceové ovšem měli ve zvyku tato místa vykládat doslova. Pokud někdo druhého oslepil, byl za trest oslepen také. Zlomil-li druhému nohu, saduceové zlomili nohu i provinilci.

Po vzoru svého učitele Cadoka, saduceové nevěřili ve svět budoucí a tedy ani v odměnu a trest v příštím životě. Nebylo tedy nic, co by je nějak zvlášť odrazovalo od hříchu. Zabývali se hlavně tím, jak si tento svět co nejlépe užít, jelikož po smrti je už nic nečeká. Jednu dobu se jim dokonce podařilo natolik nabýt na síle, že měli dostatečnou moc násilně pronásledovat židy, kteří zůstávali věrní Tóře. V těchto rozepřích mezi věrnými z řad lidu vedenými našimi Moudrými a saduceji bylo prolito mnoho krve.

Saduceům a jejich důrazu na blahobyt přišlo vhod i to, že Judea tehdy hospodářsky vzkvétala. Dokonce se jim nakonec povedlo stáhnout na svou stranu také samotného Jochanana Hyrkána, který byl politickým vůdcem lidu a zároveň veleknězem. Tehdy saduceové získali navrch, co se týče politického vlivu.

Jochanan Hyrkános byl přitom valnou většinu svého života věrný Tóře. Zavedl sice některá opatření, se kterými naši Moudří nesouhlasili, ale celkově měl ve zvyku držet se toho, co učili Moudří. Ke sklonku jeho života se ovšem saduceům podařilo strhnout ho na svou stranu. Částečně v tom mohlo sehrát svou úlohu i to, že naši Moudří některá jeho nařízení zcela odmítli. Ať už ho k saducejství přivedlo cokoliv, Moudří od té doby radí: „nedůvěřuj si až do dne své smrti“ (Avot 2:4[5]). Jochanan vládl nad Judeou celkem 31 let (3626–3657 neboli 135–104 před o. l.).

…

Skutečnými vůdci židovského národa napříč staletími vždy byli a budou učenci Tóry a jejich Moudří. A nebylo tomu jinak ani za časů Jochanana [Hyrkána], který vládl v období tzv. zugot [dvojic], kdy se na duchovním vedení národa podíleli vždy dva učenci. Za časů Jochanana to byli Jehošua ben Perachja a Nitaj z Arbely, kteří sami byli žáky předchozí dvojice – Jose ben Joezera a Jose ben Jochanana. Ti stáli v čele během obtížných let plných násilných potyček mezi Hašmonejci a helénisty.

V Mišně se můžeme dočíst, co zdůrazňovali: Jehošua ben Parachja řekl: „Opatři si učitele, získej si druha a posuzuj každého z jeho lepší stránky.“ Nitaj z Arbely řekl: „Drž se dále od špatného souseda a nespolčuj se s bezbožníkem. A nemysli si, že je možno vyhnout se trestu.“ (Avot 1:6-7)

Právě v Nitajových slovech se asi nejvíce odráží duch doby, ve které žili: V jeho době totiž pořekadlo: „drž se dále od špatného souseda“, představovalo především výzvu k tomu, aby se člověk vyhýbal vlivu saduceů. A kdykoliv se některý žid pozastavoval nad tím, jak je možné, že se zlovolníkům a saduceům tolik daří, měl Nitaj ve zvyku každého ubezpečovat: „nemysli si, že je možno vyhnout se trestu“, a věz, že každý zlovolník nakonec bude potrestán a že učení a víra těchto zlovolníků neobsahují ani špetku pravdy.

V těchto časech mezi učenci ještě nebylo žádného sporu, co se zákonů Tóry týče, vše bylo jasné a mezi předními učenci nepanovaly rozdílné názory. Kdykoliv totiž vyvstane na nějakém místě pochybnost a je nutno rozhodnout v nějaké důležité věci, Tóra přikazuje: „Bylo-li by rozhodnutí mezi krví a krví, mezi soudem a soudem a mezi ranou a ranou při sporu ve tvých branách nad tvé síly, vstaň a vystup k tomu místu, jež vyvolil Hospodin, tvůj Bůh. A přijď ke kněžím, Levitům, a k soudci, jenž bude v oněch dnech, požádej a oni ti povědí slovo práva.“ Tím „místem“ se myslí Jeruzalém a oním „soudcem“ se myslí Sanhedrin. Ještě v dobách Jehošuy a Nitaje víme o pouze jedné jediné sporné otázce, která se týkala pokládání rukou na oběť během svátků. Nasi a Av bejt din tehdy vůbec poprvé v Sanhedrinu dospěli k rozdílnému závěru.

Nicméně s přibývajícím časem a vlivem rostoucích hořkých potyček se saduceji se některé zákony začaly zapomínat a jiné se ne vždy předávaly v úplnosti. Ovšem v každé generaci se nakonec vždy objevil učenec, který dokázal „obnovit korunu Tóry do její původní slávy“ a byl tedy schopen veškeré rozpory znovu uvést do souladu s halachou – byli to velikáni jako Šimon ben Šetach, Šemaja, Avtaljon či Hilel.

Navzdory úsilí saduceů, většina lidu přesto stále následovala Moudré a zůstávala věrna zákonům Tóry. Moudrým se v této době obecně říkalo perušim neboli farizeové ve významu „ti, co se oddělují“. Bylo tomu tak proto, že úzkostlivě dbali i na ta nejpřísnější pravidla ohledně obřadní čistoty – tzv. tuma vatahara. Dodržování všech těchto předpisů ovšem bylo příčinou i toho, že se často vyhýbali činnostem, místům, lidem a věcem, které by jinak halacha běžně připouštěla.

Chaverim se tehdy říkalo lidem, kteří byli v těchto věcech zběhlí a učení a byli známí jako ti, co halachu dodržují úzkostlivě a přesně, a to obzvlášť co se týče zákonů o obřadní čistotě a desátků.

Běžným židům se zase říkalo amej ha-arec, tedy něco jako „lidé země“. Ti totiž měli ve zvyku očišťovat se od obřadní nečistoty v zásadě jen tehdy, když vstupovali na Chrámovou horu – např. během poutních svátků nebo když chtěli přinést oběť. Ačkoliv se tedy většinou jednalo o židy ne příliš učené, o nichž bylo známo, že v některých halachických otázkách často chybují, přesto i tito většinově následovali naše Moudré.

Zatímco saduceové vedli proti Tóře otevřenou vzpouru, na jevišti dějin se v těchto dobách objevila ještě jedna skupina, která se odchýlila od přímé stezky Tóry a našich Moudrých. Ti sice nebyli tak drzí jako saduceové, ale rovněž se odchýlili od pevných základů, na kterých stojí tradice Tóry.

Této skupině nejčastěji říkáme tzv. esejci. Jedná se o odvozeninu z aramejštiny, která by se nejlépe dala přeložit asi jako „léčitelé“, jelikož mnoho z nich se skutečně lékařstvím hojně zabývalo. Nejčastěji měli ve zvyku uchylovat se na odlehlá místa, kde se drželi co nejdál od běžných lidí. Žili uzavřeným komunitním způsobem života a uvalovali na sebe nejrůznější pravidla, která halachicky nebyla vůbec vyžadována. Jejich stolování se vyznačovalo dodatečnými obřady, které nepocházejí z Tóry, často žili v naprosté odloučenosti od svých rodin a rovněž se nijak nepodíleli na chrámové službě.

Někteří se domnívají, že právě z jejich učení později vzešlo křesťanství, které v průběhu staletí přineslo židovskému národu nevýslovné trápení.

…

Útrapy, které dopadaly na židovský národ ke konci období druhého Chrámu, zapříčinily vznik odštěpeneckých židovských skupin, jež se stranily běžného života. Před dennodenním útlakem se jejich členové uchylovali do ústraní, kde se v malých skupinách usazovali v judské poušti poblíž Mrtvého moře, ve vesnicích okolo Jeruzaléma a také v Galileji.

Esejci patřili k jedné takové odštěpenecké skupině. V nedávné době se však objevily útržky svitků, které byly nalezené beduínskými pastevci a dobrodruhy, kteří prozkoumávali jeskyně v Kumránu poblíž Mrtvého moře. Tyto svitky jsou svědectvím toho, že zde působila další odštěpenecká skupina, tzv. kumránská pouštní sekta či sekta od Mrtvého moře. Sucho a hliněné nádoby dokázaly uchovat jejich svitky po několik dlouhých staletí neporušené. Ze svitků se tak dovídáme, že žili odloučeným způsobem života s velkým důrazem na sebe očišťování a vzdaní se požitků tohoto světa.

Členové těchto sekt vybočovali z Tórou předepsaného způsobu života v mnoha ohledech a dokonce často odmítali i některé základní myšlenky a požadavky židovské víry. Stále stupňující se útlak židovského národa v tomto období navíc vyvolával mezi některými očekávání brzkého příchodu Mesiáše. Mnoho lidí se tehdy nechalo strhnout podvodníky a snílky, kteří se vydávali za Mesiáše. V letech, kdy sanhedrinu bylo umožněno scházet se, se učenci soustřeďovali na to, aby se tyto bludy mezi lidmi šířily co nejméně. Římská vláda totiž tyto „mesiáše“ nemilosrdně trestala smrtí, jelikož měla za to, že jejich myšlenky podkopávaly vliv ústřední římské moci.

Z těchto nově vzniklých odštěpků mělo dlouhodobý úspěch jen křesťanství, jehož název je odvozen z řeckého slova „christos“, které je překladem hebrejského slova „mašiach“, přičemž oba výrazy znamenají „pomazaný“. Nabídlo totiž naplnění touhy po „mesiáši“ a také duchovní život bez nutnosti úzkostlivě dodržovat přikázání Tóry. Obzvlášť v dobách, kdy židé, kteří byli věrní Tóře, zažívali největší pronásledování, nabízelo křesťanství poměrně snadnou cestu k uspokojení náboženských potřeb bez toho, že by takovou věrnost požadovalo. Ješu Nazaretský, který křesťanství založil, byl jedním z mnoha vůdců mesiánských sekt, které se tou dobou vynořily. Talmud se ke vzniku této jmenovité odštěpenecké skupiny nijak nevyjadřuje. Přesto středověcí křesťanští cenzoři odstraňovali z Talmudu příběh, o kterém se domnívali, že jejich zakladatele znevažuje, ačkoliv tak tomu být nemohlo obzvlášť v případě, že křesťané popisuji život svého zakladatele pravdivě. Talmudický záznam totiž sice hovoří o událostech v souvislosti s odpadlíkem téhož jména, který se dopustil nepatřičného chování, ovšem tento byl žákem rabího Jehošuy ben Parachji, což by odpovídalo době, kdy docházelo k útlaku ze strany krále Janaje, případně podle některých dokonce ještě za vlády Jochanana Hyrkána, což by odpovídalo období 120–140 let před nástupem římského konzula Pontia Piláta, o němž křesťanství tvrdí, že nechal Ješu popravit.

Rané křesťanství spolu s dalšími podobnými sektami působilo židům věrným Tóře velké utrpení, jelikož je stoupenci těchto sekt často očerňovali před římskou mocí. Toto měl na mysli tana Šmuel ha-Katan (pokorný), když složil a přidal devatenácté požehnání do Šemone esre jako modlitbu proti pomlouvačům a rouhačům.

…

Posledních čtyřicet let před zbořením Svatého Chrámu bylo obzvlášť obtížných pro náš národ v erec Jisrael. Na počátku tohoto období se odehrály hned dvě významné události, které nasvědčovaly tomu, že pokud se lid nezačne kát a činit dobré skutky, stane se neštěstí a tento zlý výnos již nepůjde zvrátit:

1. Rabi Cadok se začal postit a modlit za to, aby nemuselo dojít ke zboření Chrámu. Tak činil až do doby těsně před zničením Chrámu, kdy jej raban Jochanan ben Zakaj vyvedl z obležení města a požádal římského císaře Vespesiana o lékařskou pomoc, aby se rabi Cadok zotavil.
2. Velký sanhedrin tehdy opustil tzv. síň tesaných kamenů (liškat ha-gazit) a uchýlil se do vyhnanství v okruhu Chrámové hory na místo zvané chanujot, které stálo mimo Chrám. To mělo posloužit tomu, aby byl odebrán nižším soudům skládajícím se z dvaceti tří soudců pravomoc vynášet trest smrti. Nižší soudy totiž mají tuto pravomoc jen tehdy, když sanhedrin zasedá v těsné blízkosti Chrámu.

Sanhedrin se k tomuto kroku uchýlil z důvodu všeobecného mravního úpadku mezi lidmi. Zhruba čtyřicet let před zničením Chrámu totiž bohatá a neméně výbojná třída odrodilců, včetně některých velekněží, se začala spolčovat s nejrůznějšími zločineckými uskupeními a vrahy a společně násilně utlačovali lid, aby se ještě více obohatili na úkor nemajetných a slabých. Tito zločinci si navíc obstarali římské občanství a těšili se ochraně římských prokurátorů. Židovské soudy tak nebyly schopny sjednávat spravedlnost. V těchto podmínkách, kdy nebylo možné uplatňovat zákon, sanhedrin prohlásil: „Bude tedy lépe je vůbec nesoudit, než nad nimi vynášet spravedlivý rozsudek a nemít možnost sjednat lidem spravedlnost.“

Tyto dvě zásadní události popsané výše se odehrály ještě za Pontia Piláta na konci doby tzv. prvních římských vysokých hodnostářů. S nástupem pozdějších vysokých hodnostářů se věci ještě více zhoršily.

(Artscroll, Dějiny židovského národa – volný překlad⁸)

Naposledy změněno: 13. 3. 2025

1. Což rovněž zapříčinilo i jistou míru autocensury ze strany židů. [↩]
2. Nazaretský mohl být ukřižován Pontiem Pilátem někdy mezi lety 26–36 o. l. Má se za to, že Josefus Flavius žil v letech 37–96 o. l. [↩]
3. The Jewish Annotated New Testament, The Historical Jesus [↩]
4. nebo ještě před ním anglický historik Robertson, kterého rabi Sidon zmiňuje v knize Evangelium podle Josefa Flavia, str. 23-31 [↩]
5. galut Edom [↩]
6. Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 2. díl, str. 235. [↩]
7. Proč židé zavrhli Ježíše, David Klinghoffer, Rybka Publishers, str. 77. [↩]
8. History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 90-93, 151-154, volný překlad. [↩]