Níže uvádíme výbor z židovských zdrojů o postavě zvané Ježíš Nazaretský či Ješua ha-Nocri (יֵשׁוּעַ הַנּוֹצְרִי). Nejedná se o vyčerpávající seznam. Důvod, proč jsme tuto stránku založili, je skutečnost, že se na nás obracejí lidé s dotazy na tuto osobu. Naším záměrem není tyto zdroje hodnotit, to ponecháváme čistě na čtenáři. Považujeme však za důležité tyto zdroje zpřístupnit českému čtenáři, byť správné porozumění níže uvedeným výňatkům vyžaduje jistou pečlivost a mnohdy i lepší obeznámenost se souvislostmi.
Halacha
Je zakázáno uctívat jakoukoliv jinou bytost společně se Stvořitelem. Porušování tohoto zákazu obvykle označujeme hebrejským slovem „šituf“, čímž rozumíme propůjčování Boží svrchovanosti někomu dalšímu. Do tohoto třídícího hlediska porušování proto zahrnujeme například křesťanskou víru, protože ta podněcuje k uctívání člověka (Ježíše) spolu s Bohem.
Brit šalom, Poznání Boha, Rabi Uri Šerki, halacha 6
Obecně k dějinám
Není vůbec snadné dobrat se dějinných souvislostí okolo Ježíše Nazaretského. Celou věc velmi znesnadňuje skutečnost, že křesťanství v minulosti záměrně vyhledávalo, ničilo a měnilo původní obsahy spisů, které byly mezi křesťanskými „cenzory“ považovány za závadné.1 Tento způsob zacházení se spisy platil zejména tehdy, jednalo-li se o zmínky ohledně křesťanství a jejich údajném zakladateli. Ovšem dochovaly se i starší rukopisy, které stále obsahují původní a necenzurované znění. Pozorný čtenář by tedy neměl propadat nejistotě, pokud by se stalo, že námi níže uváděná znění budou v některých ohledech odlišná od jemu dostupných zdrojů. Příčinu jsme si totiž objasnili.
Nejzásadnější otázky lze vyjádřit zhruba takto: Kdo byl Ježíš Nazaretský? Skutečně existoval? Pokud ano, ve kterém žil období? Pokud ne, kdy, za jakých okolností a jak tato postava vznikla?
Níže se nalézají vybrané odpovědi z pohledu tradičního židovství. Vybrané proto, že jednoduše není v našich silách obsáhnout celou šíři toho, co se v židovství uchovalo. Seznam se však vynasnažíme nejen udržovat, ale i pravidelně doplňovat.
Křesťanské ani jiné zdroje, které nejsou tradičně vnímány jako židovské, včetně tzv. Nového Zákona, zde nezohledňujeme. Nabízíme jen omezený pohled na to, co se uchovalo v židovství. Proč omezený, jsme si vysvětlili.
Josephus Flavius
(1. stol. o. l.)
Židovské starožitnosti, jeden ze spisů Josepha Flavia, obsahují hned dvě zmínky o Nazaretském, z čehož někteří vyvozují, že by Flavius mohl být jeho současníkem.2 Nicméně, v židovských kruzích tato místa nejsou ani zdaleka považována za spolehlivá! Čtenář by je tedy neměl brát do úvahy, alespoň ne ve smyslu spolehlivých židovských zdrojů ohledně Nazaretského, jelikož jejich původní znění již v současnosti nelze zjistit. Učenci jsou rozděleni v názorech, zda se jedná o naprosté křesťanské podvrhy v podobě vsuvek – v takovém případě by Josephus o Nazaretském ve skutečnosti vůbec nepsal, anebo se jedná jen o přibarvené úpravy původního znění – Josephus by se tak o Nazaretském sice zmiňoval, ale rozhodně ne tímto obdivně „křesťanským“ jazykem. Že křesťanští opisovači do znění spisu, jež se nám dochovalo, neomaleně zasahovali, je ovšem nesporné, jelikož to přiznávají samotní křesťané v některých svých spisech. Zmínky z díla, jež je připisováno Josephu Flaviovi, zde tedy uvádíme spíše jen pro úplnost a s vědomím, že z nich můžeme spolehlivě vyvozovat pouze to, že tyto úryvky mohou potvrzovat, že Ježíš byl osobou, která se na jevišti dějin objevila – to ovšem za předpokladu, že se přikloníme na stranu těch učenců, kteří se domnívají, že Josephův spis byl křesťany pouze přikrášlen a nejedná se tedy o naprostý podvrh.
Protože Ananos měl takovou povahu, usoudil, že je vhodná chvíle, když Festus byl mrtvý a Albinus byl ještě na cestě, a svolal zasedání soudců, přivedl před ně Jakuba, bratra Ježíše, zvaného Kristus, a některé jiné. Obvinil je z porušování zákonů a předal je k ukamenování.
Josephus Flavius, Židovské starožitnosti, 20. svazek, 9:1. (Neznámá evangelia I., Novozákonní apokryfy, Vyšehrad, str. 396.)
V té době žil Ježíš, moudrý muž, lze-li jej nazývat mužem. Vykonával totiž podivuhodné skutky, byl učitelem lidí, kteří radostně přijímali pravdu, a získal na svou stranu mnoho Židů i mnohé z pohanů. On byl Kristus. A ačkoli na udání našich předních mužů jej Pilát odsoudil k ukřižování, ti, kteří si jej dříve zamilovali, od toho neupustili. Opět živý se jim totiž ukázal třetího dne, když božští proroci o něm toto i mnoho jiných věcí předpověděli. A ani dnes ještě nezmizelo pokolení křesťanů, kteří se (tak) po něm nazvali.
Josephus Flavius, Židovské starožitnosti, 18. svazek, 3:3. (Neznámá evangelia I., Novozákonní apokryfy, Vyšehrad, str. 396.)
Nutno dodat, že např. arabské opisy Židovských starožitností, tzv. „Testimonium Flavianum“, tedy „Flaviovo svědectví“, výše uvedený odstavec neobsahují vůbec,3 stejně jako tento odstavec zjevně neznali i někteří význační křesťané:
Zdá se však, že Órigenés znal Josephův text bez této vsuvky, poněvadž v polemice s Kelsem (c. Cels. I,47) upírá Josephovi víru v „Ježíše jako Krista“ (tj. Pomazaného, Mesiáše), kdežto formulace „on byl Kristus“ v tomto místě Josephových Starožitností takovou víru předpokládá.
Neznámá evangelia I., Novozákonní apokryfy, Vyšehrad, str. 395.
Přínosný bude v tomto ohledu také pohled na věc Davida Klinghoffera, který ve své knize „Proč židé zavrhli Ježíše“ poukazuje na další neméně zvláštní spojitost:
Ve všech dvaceti knihách Starožitností Josef věnuje popisu Ježíše pouze těchto několik slov a v jeho dalším významném díle, Válce židovské, se o něm nezmiňuje vůbec. Už jen z tohoto důvodu se zdá, že daný odstavec pravděpodobně nepochází bezezbytku z pera Josefa, ale že se z části jedná o pozdější křesťanskou vsuvku. Bylo by nadmíru podivné, kdyby se Žid věřící v Ježíšovo mesiášství zmiňoval o této skutečnosti jen tak letmo a jakoby mimochodem.
Tolik prozatím objasnili moderní vědci. Nevím však o žádném badateli, který by poukázal na podivuhodnou paralelu mezi vyprávěním o Ježíši z Nazaretu a dalším příběhem, který se Josef rozhodl uvést ve Starožitnostech bezprostředně po odstavci věnovaném křesťanskému spasiteli: příběh o Deciu Mundovi. Fakt, že jeden následuje bezprostředně po druhém, stojí za pozornost.
Za Ježíšova života zatoužil jistý římský rek jménem Decius Mundus po Paulině, vdané pohanské ženě. Muž vyzkoušel všemožné strategie. Nakonec mu jeho služka vnukla úžasnou myšlenku – zaplatit kněžím z místního chrámu, aby zbožné Paulině namluvili, že se do ní zamiloval bůh Anubis. Za nemalý úplatek kněží ctnostnou ženu přesvědčili, že by si měla pokládat za čest strávit s bohem noc. Souhlasila. Uzavřeli ji do Anubisovy komnaty, kde se jí posléze „bůh“ zjevil v lidské podobě. Ve skutečnosti to byl přestrojený Mundus. Příštího rána se žena chvástala tím, jaké sexuální radovánky celou noc poskytovala polidštěnému bohu. Mundus se však prořekl. Když Paulinin manžel zpravil o zločinu císaře Tiberia, všichni komplici byli bez výjimky ukřižováni – kromě Munda. Ten byl zproštěn viny, jelikož jednal z vášně, a trestu unikl.
…
Podává židovský dějepisec v historce o Mundovi komentář k Ježíšovi?
…
Člověk – Ježíš – předstoupil před Izrael a byl většinou svých krajanů zavržen. Následně se přestrojil za božstvo (anebo ho za něj spíše přestrojili jiní, pozdější „kněží“, kteří mu přisoudili božskou podstatu) a v převlečení za Boha se mu pak podařilo svést určitý počet Židů. Také v příběhu o Ježíši dojde na ukřižování, tentokrát pod dozorem Piláta, císařova zmocněnce. A možná i zde nakonec prvotní podnět vyšel od podvedeného manžela – Boha.
Proč židé zavrhli Ježíše?, David Klinghoffer, Rybka Publishers, str. 52-54.
Jehuda ha-Levi
(1075–1141)
Učenec řekl: Po čtyřicet let provázelo proroctví lid druhého Chrámu, jmenovitě [jeho] starší, jimž pomáhala moc Boží přítomnosti, jež přebývala v prvním Chrámu. Když se takto nabyté proroctví vzdálilo spolu s Boží přítomností, jeho návrat se očekával jen zřídka a od [lidí] veliké moci, jako byli Abraham, Mojžíš, mír s nimi, očekávaný mesiáš, Elijáš a jim podobní, kteří jsou sami o sobě místem přebývání Boží přítomnosti. Jejich přítomností dosáhnou úrovně proroctví i ostatní přítomní. Proto s lidem zůstali při návratu k Chrámu Ageus, Zacharjáš, Ezdráš a další.
Po uplynutí oněch čtyřiceti let povstalo množství učenců zvaných „muži Velkého shromáždění“. Jejich počtu se nelze ani dobrat, jak byli početní. Oni jsou těmi, kdo přišli [do Izraele] se Zerubábelem a kdo opřeli svou autoritu o proroky, jak je řečeno: „A proroci ji předali mužům Velkého shromáždění“ (mAvot 1:1). Poté přišla éra Šim‘ona Spravedlivého, velekněze, a žáků a druhů, kteří jej následovali. Po nich přišel slavný Antigonos ze Socho. Mezi jeho žáky patřili Ṣadoḳ a Bajtos, kteří byli původci rozkolníků; podle nich byli nazváni Saduceové a bajtosiáni. Po [Antigonovi] přišel Josef ben Jo‘ezer, nejzbožnější mezi knězi, a Josef ben Joḥanan a jeho druzi. O nich bylo řečeno: „Od úmrtí Josefa ben Jo‘ezera přestaly růst hrozny k snědku, jak je řečeno: Není tu hrozen k snědku“ (mSoṭ 9:9; Mi 7,1), protože nelze zmínit jediný hřích, jejž by se dopustil od svého mládí až do smrti. Jeho památka budiž požehnaná. Po něm přišel Jehošu‘a ben Peraḥja; jeho příběh je známý. Ježíš Nazaretský byl jeho žák (bSan 107b, bSoṭ 47a) a Nitaj z Arbely jeho současník.
Kuzari, Academia, pojednání třetí, 65. odstavec, str. 212-213.
Saducejové a bajtosiáni jsou heretici [odmítající uznat život příští]. Patří také mezi ty heretiky, za jejichž zkázu se modlíme v „modlitbě“. Ježíšovi druhové jsou apostaty, kteří přijali náboženství křtu, jímž se křtí v Jordánu.
Kuzari, Academia, pojednání třetí, 65. odstavec, str. 214.
Rambam – Maimonides
(1135–1204)
- V budoucnu vyvstane Král Mesiáš, který obnoví Davidovo království a vrátí mu jeho původní svrchovanost. Zbuduje Chrám a shromáždí rozptýlené Izraele. V jeho dnech bude rovněž obnoveno zachovávání všech přikázání, jak tomu bylo na počátku. Budeme přinášet oběti, zachovávat šmitu a jovel, a to vše v souladu se všemi podrobnostmi, jak to stojí psáno v Tóře. Kdo v něj nevěří a neočekává jeho příchod, nejen že popírá výroky proroků, ale popírá tím přímo slova Tóry a také Mošeho Rabejnu. Tóra totiž svědčí o jeho příchodu: „A Hospodin, tvůj Bůh, přivede zpět tvé zajatce a projeví s tebou svůj soucit, vrátí a shromáždí tě ze všech těch národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. I kdyby tvé vyhnanství bylo na konci nebes, i odtamtud tě Hospodin, tvůj Bůh, shromáždí, i odtamtud tě vezme. A Hospodin, tvůj Bůh, tě přivede do země, již obdrželi tví otcové, a když ji obdržíš, bude ti dobře činit a rozmnoží tě nad tvé otce.“ (5. Mojžíšova 30:3-5) Slova Tóry jednoznačně zahrnují vše, o čem kdy proroci hovořili. Zmínku o Mesiáši nalezneme rovněž v paraši o Bileámovi, který předpovídá hned dva pomazané krále: Prvního pomazaného krále, Davida, který zachránil Jisrael před utlačovateli. A posledního pomazaného krále, který vzejde z jeho potomstva a má zachránit Jisrael na konci dní. „Uvidím jej, ne však nyní, (zmínka o Davidovi) a pohlédnu naň, ne však zblízka! (zmínka o Králi Mesiáší) Z Jaakova hvězda vyšla, (opět zmínka o Davidovi) z Jisraele povstal kmen (opět zmínka o Králi Mesiáši), jenž rozpoltí skráně Moavu (opět David, neboť v 2. Samuelově 8:2 se píše: „Porazil i Moábce a přeměřil je provazcem“, ČEP) a ze Šetových synů střepy nadělá! (opět Král Mesiáš, neboť Zacharjáš 9:10 o něm říká: „jeho vláda bude od moře k moři“, ČEP) Edom se stane jeho dědictvím (David, neboť 2. Samuelova 8:14 říká: „Všichni Edómci se stali Davidovými otroky“, ČEP), Seír majetkem svých soků (Král Mesiáš, jak vyplývá z Ábdijáše 1:21: „Vítězové pak vystoupí na horu Sijón, aby soudili Ezauovu horu“, ČEP) a Jisraeli připadne vítězství!“ (4. Mojžíšova 24:17-18)
- Podobně je tomu také s tzv. útočištnými městy: „A když Hospodin, tvůj Bůh, rozšíří tvé území, jak přísahal tvým otcům, a dá ti celou tu zemi, již chtěl dát tvým otcům, budeš-li zachovávat celý tento příkaz, jak ti dnes přikazuji, milovat Hospodina, svého Boha, a po všechny dny chodit jeho cestami, připojíš ještě tři další města nad ona tři.“ (5. Mojžíšova 19:8-9) Toto přikázání nikdy nedošlo svého naplnění. Přesto Tóra jistě nehovoří do větru. Z prorockých knih zde netřeba žádných důkazů, jelikož tyto spisy se podobnými narážkami jen hemží.
- Představa, že Král Mesiáš musí konat divy a zázraky, nebo že by měl dát ve světě vzniknout něčemu zcela novému, co tady ještě nebylo, že má křísit mrtvé a konat jiné podobné skutky, je nanejvýš mylná! Důkazem toho je např. Rabi Akiva, jeden z největších učenců Mišny, který ve své době podporoval krále Bar Kozibu a hovořil o něm jako o Mesiáši. On i všichni ostatní Moudří ze stejného pokolení ho považovali za Krále Mesiáše, dokud nebyl zabit kvůli hříchům. Poté, co byl zabit, bylo jasné, že nebyl Mesiášem. Nikdo z Moudrých však nežádal žádná znamení ani divy. Podstatou je toto: Tóra, její přikázání a zákony, jsou věčné. Nesmíme k nim přidávat ani ubírat.
- Vyvstane-li král z domu Davidova, který se usilovně zaobírá Tórou a zachovává její micvot v souladu s Psanou i Ústní Tórou, který stejně jako jeho předek David přiměje celý Jisrael k tomu, aby chodil cestou Tóry, napraví veškerá současná porušování a bude vést Boží války, pak ho s jistotou můžeme považovat za Mesiáše. Povede-li se výše uvedené, zbuduje-li Chrám na určeném místě a shromáždí rozptýlené Jisraele, pak je to skutečný Mesiáš, který následně napraví celý svět, přiměje ostatní národy společně sloužit Bohu, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Pokud se mu tyto věci nepodaří dovést až do konce, nebo v průběhu zemře, pak víme jistě, že se nejedná o Tórou zaslíbeného zachránce. Ale jedná se o plnohodnotného krále ve všech ohledech jako každý jiný před ním, který byl z domu Davidova a zemřel. Bůh mu dal povstat, aby prověřil mnohé, jak se píše: „Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.“ (Daniel 11:35, ČEP) Ješua ha-Nocri (Ježíš Nazaretský), který usiloval o to stát se Mesiášem, ale byl soudně popraven, je také zmiňován, jak je řečeno: „a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) Může snad být větší kámen úrazu než křesťanství? Všichni proroci hovořili o Mesiáši jako o vykupiteli Izraele a jejich zachránci, který má shromáždit rozptýlené a upevnit dodržování micvot. Křesťanství však místo toho přineslo násilnou smrt ostřím meče židům, těm, co přežili, jen další rozptýlení a potupu, změnu Tóry a většinu světa uvrhlo v těžký omyl služby jinému bohu než Hospodinu. Člověk dokáže Boží záměry ve světě chápat jen omezeně, Jeho cesty totiž nejsou našimi cestami a ne jinak je tomu i s Jeho myšlenkami. V konečném důsledku však všechny činy Ježíše Nazaretského, a rovněž i toho Jišmaelity, který povstal po něm, slouží jedinému účelu, a to připravit cestu pro příchod Mesiáše a nápravu celého světa a přimět národy sloužit Bohu společně, jak je řečeno: „Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.“ (Sofonjáš 3:9, ČEP) Jak k tomu dojde? Celý svět již je naplněn zmínkami o Mesiáši, Tóře i micvot. Povědomí o všech těchto věcech se již rozšířilo i k těm nejvzdálenějším ostrovům a dokonce se dostalo i mezi mnohé obzvlášť tvrdošíjné národy. Vždyť všechny tyto věci včetně micvot Tóry jsou mezi lidmi běžné rozebírány. Často dnes můžeme zaslechnout: „Micvot sice byla pravdivá, ale v dnešní době již neplatí a nebyla zamýšlena věčně.“ Od jiných zase: „Micvot obsahují skryté věci, které nelze jen tak snadno pochopit. Mesiáš již přišel, aby nám tyto skryté pravdy vyjevil.“ Ale až přijde pravý král Mesiáš a osvědčí se a upevní tím své postavení před zraky všech, tehdy i oni prozřou a uvědomí si, že jejich předkové jim odkázali nic než klam a že jejich proroci je uvrhli v hrozný omyl.
(Rambam, Mišne Tora, Melachim umilchamot, 11. kapitola – volný překlad;
původní znění v hebrejštině a angličtině)
Později však vznikla nová sekta, která oba způsoby [jak skoncovat s Izraelem], tedy násilné podrobování a záměrné zasévání rozepří, snoubila dohromady. V domnění, že se jim tímto [na rozdíl od neúspěšných předchůdců] podaří vymazat jak židovský národ, tak Tóru. Začali si nárokovat proroctví, čímž položili základy novému náboženství, a v protikladu s naší Tórou začali prohlašovat, že taktéž pochází od Boha. Doufali, že tím vyvstanou pochybnosti a celkový zmatek do té míry, že to přinese zánik oběma náboženstvím, když jedna Tóra bude opakem té druhé, a přitom mají obě pocházet od stejného Boha. Přesně takové jsou totiž úmysly závistivců a milovníků rozepří. Nejprve udělají vše proto, aby se zbavili svého nepřítele, ale pokud se ukáže, že na to nestačí, spokojí se s tím, že z boje nevyvázne nikdo živý. První, kdo pojal takové úmysly byl Ježíš Nazaretský. Ježíš byl žid (Izraelita). Ačkoliv měl za otce nežida (goj), jeho matka byla židovka. Podle našeho práva je dítě, které se narodí židovce a nežidovi, nebo židovce a otrokovi, považováno za židovské (Jevamot 45a). Ježíš je nazýván slovem „mamzer“ jen polemicky. Podněcoval totiž lid k víře v to, že je Bohem poslaným prorokem, který objasní složité otázky Tóry, a také, že je Mesiášem, o kterém prorokovali všichni proroci. Tóru a její přikázání vykládal způsobem, který vedl k jejich naprostému zneplatnění, totiž že všechna přikázání jsou zrušena a zákazy je možno přestupovat. Moudří blahé paměti, kteří o jeho úmyslech věděli ještě předtím, než se pověst o něm rozšířila mezi všechen lid, mu za to vyměřili trest, jaký zasloužil. Hovořil o něm již Daniel, který předpovídal pád zlovolníka a bludaře pocházejícího z židů, který se pokusí zničit Tóru tím, že si bude nárokovat proroctví, předstírat zázraky a prohlásí se za Mesiáše, jak se píše: „a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14b, ČEP) Nějaký čas po něm se objevilo nové náboženství, jehož vznik potomci Esava připisují právě Ježíši, ačkoliv ten ve skutečnosti ani neměl v úmyslu zakládat novou víru. Toto náboženství se však pro Jisrael ukázalo jako celkem neškodné. K této víře se nepřidávali ani jednotlivci ani skupiny, jelikož nesrovnalostí bylo tolik, až to bylo do očí bijící, jelikož mezi židy bylo stále v živé paměti, že už jejich zakladatel byl přemožen a zastaven, když nám padl do rukou. Jeho osud byl všem dobře znám.
(Rambam, Igeret Tejman – volný překlad)
Ramban – Nachmanides
(1194–1270)
[§ 1] V traktátu Sanhedrin (bSan 43a) čteme: „Ježíš Nazaretský měl pět učedníků. Jmenovali se Mat’aj, Naq’aj, Neṣer, Buni a Toda. Přivedli [před soud] Mat’aje. On jim řekl: ‚Mat’aj má být popraven? Je přece psáno: Kdy (mataj) přijdu a objevím se před Boží tváří (Ž 42,3).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Kdy (mataj) zemře a jeho jméno zanikne (Ž 41,6).‘ Přivedli [před soud] Naq’aje. On jim řekl: ‚Naq’aj má být popraven? Je přece psáno: Nevinného (naqi’) a spravedlivého nezabiješ (Ex 23,7).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: V skrýších vraždí nevinného (naqi’) (Ž 10,8).‘ Přivedli [před soud] Neṣera. On jim řekl: ‚Neṣer má být popraven? Je přece psáno: [Vzejde proutek z pařezu Jišajova a] výhonek (neṣer) z jeho kořenů vydá ovoce (Iz 11,1).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Ale tebe pohodili mimo hrob jako ohavný výhonek (neṣer) (Iz 14,19).‘ Přivedli [před soud] Buniho. On jim řekl: ‚Buni má být popraven? Je přece psáno: Můj syn (beni), můj prvorozený, je Izrael (Ex 4,22).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Za to zabiji tvého syna (bincha), tvého prvorozeného (Ex 4,23).‘ Přivedli [před soud] Todu. On jim řekl: ‚Toda má být popraven? Je přece psáno: Žalm k díkuvzdání (toda) (Ž 100,1).‘ Odpověděli mu: ‚Věru, bude popraven, neboť je psáno: Kdo obětuje díkuvzdání (toda), ten mě oslaví (Ž 50,23).‘“ Rabi Šelomo [ben Jiṣḥaq] napsal (rSan 43a): [Naq’aj] měl blízko k vrchnosti, proto bylo zapotřebí vyvrátit všechny jejich nesmyslné argumenty.“ Na tento způsob i já zaznamenávám, co jsem odpověděl na výmysly zkaženého bratra Pavla před Jeho Veličenstvem králem, nechť jeho sláva roste a jeho říše vzkvétá!
Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 191-192
[§ 7] Bratr Pavel otevřel ústa a prohlásil, že z našeho Talmudu dokáže, že mesiáš předpovězený proroky již přišel. [§ 8] Odvětil jsem na to řka: „Dříve než o tom začneme diskutovat, nechť mi prosím ukáže a osvětlí, jak je něco takového vůbec možné. Již když obcházel Provence a různá jiná místa, slyšel jsem, že něco takového vykládal mnoha Židům – zdá se mi to velice podivné. Ať mi prosím odpoví, zda tím snad chce říct, že učenci Talmudu věřili, že Ježíš je mesiáš; pravý člověk a zároveň Bůh, jak si to představují křesťané. Není to snad vpravdě známá věc, že Ježíš žil za časů Druhého chrámu – narodil se a byl popraven před jeho zničením? Ale učenci Talmudu žili po zničení [Chrámu]. Například rabi ‛Aqiva a jeho druzi, stejně tak ti, kteří sepsali Mišnu, Rabi [Jehuda ha-Naśi’] a rabi Natan, žili dávno po zničení [Chrámu]. Tím spíše pak Rav Aši, jenž sestavil a zapsal Talmud asi čtyři sta let po zničení [Chrámu], to jest přibližně pět set let po onom muži [Ježíšovi]. Pokud tito učenci věřili, že Ježíš je mesiáš, že on je Pravda a víra v něj je pravdivá, a dokonce to lze dokázat z jejich spisů, jak prohlašuje bratr Pavel – je-li tomu skutečně tak, jak je možné, že setrvali při židovském náboženství a při svém dřívějším obyčeji? Oni přece byli Židy, zůstali Židy po všechny dny svého života a jako Židé i zemřeli; jak oni, tak i jejich synové a žáci, kteří naslouchali jejich slovům přímo z jejich rtů. Proč tedy neodpadli a nepřestoupili k Ježíšovu náboženství, jak to učinil bratr Pavel, jenž z jejich učení vyrozuměl, že křesťanská víra je pravdivá, a kvůli jejich slovům odpadl [od židovství]? Oni sami i jejich žáci, kteří čerpali nauku z jejich úst, žili a zemřeli jako Židé, stejní, jako jsme my dnes. To oni nás vyučili v mojžíšském náboženství, totiž židovském, a ve všem, co děláme, se řídíme podle Talmudu a podle toho, co jsme viděli dodržovat učence ode dne, kdy byl sepsán, až podnes. [Smyslem] Talmudu je totiž naučit nás obyčeje Tóry a přikázání podle toho, jak se jimi řídili [naši] předkové v Chrámu, [předávané] ústně skrze proroky od našeho učitele Mojžíše, pokoj mu. Pokud tedy [učenci Talmudu] věřili v Ježíše a v jeho náboženství, jak to, že neučinili totéž co bratr Pavel? On patrně rozumí jejich slovům lépe než oni sami.“
Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 193-194
[§ 19] Bratr Pavel pak prohlásil, že v Talmudu je psáno, že mesiáš již přišel. A [jako důkaz] uvedl tuto agadu z Midraše Ejcha (I, 57): „Jistý muž oral pole a jeho kráva zabučela. Šel kolem jistý Arab a řekl mu: ‚Žide, Žide, vypřáhni svou krávu, shoď jí jařmo, uvolni svůj pluh – Chrám byl zničen!‘ Vypřáhl tedy svou krávu, shodil jí jařmo, uvolnil pluh. I zabučela podruhé. Řekl mu [ten Arab]: ‚Zapřáhni svou krávu, nasaď jí jařmo, připevni svůj pluh – narodil se váš mesiáš!“ [§ 20] Odpověděl jsem řka: „Sice vůbec nevěřím této agadě, ale [stejně] svědčí ve prospěch toho, co říkám.“ [§ 21] Tu on vykřikl: „Vizte, jak popírá jejich spisy!“ [§ 22] Řekl jsem: „Opravdu nevěřím, že se mesiáš narodil v den, kdy byl zničen [Chrám]. Tato agada buď není pravdivá, nebo pro ni učenci mají ještě jiný tajný výklad. Ale přijmu doslovný výklad, který jsi uvedl, protože svědčí v můj prospěch. Podlé této agady se mesiáš narodil téhož dne, kdy byl zničen Chrám. Jestliže je tomu tak, pak Ježíš nemůže být mesiáš, jak tvrdíte, protože se narodil a byl popraven ještě před zničením Chrámu. Ve skutečnosti se narodil téměř dvě stě let před jeho zničením, podle vašeho počítání pak třiasedmdesát let.“ Ten nečistý [bratr Pavel] nato umlkl. [§ 23] Odpověděl mi mistr Vilém, královský soudce: „Nedebatujeme teď o Ježíšovi, ale o tom, zda mesiáš již přišel, nebo ještě ne. Tys řekl, že ještě nepřišel, ale tato vaše kniha říká, že již přišel.“
Nachmanidovy Polemiky, Academia, Barcelonská disputace, str. 197-198
My, kdo spoléháme na názor našich rabínů, blahé paměti, věříme, že jsme v současnosti v tzv. edomském (římském) vyhnanství4 a že od něj nebudeme mít odpočinutí, dokud nepřijde Mesiáš, jak už to předpověděl náš praotec Jicchak: „A odstěhuješ-li se [Esave] z této země, setřeseš jeho jho ze své šije.“ [Berešit (1. Mojžíšova) 27:40, Sidon; Berešit raba vykládá tato slova takto: „Až Esav uvidí svého bratra Jaakova, jak ze sebe shazuje jho Tóry, začne ho nábožensky utlačovat, aby se nad ním vyvýšil.“] A dále: „protože Týr o Jeruzalému říká: Ha, je rozbit, on, vrata národů, otevřel se mi vstříc, naplním se tím, co je v troskách,“ [což se podle Megila 6a vykládá tak, že Cesarea a Jeruzalém nemohou vzkvétat současně – když se jednomu daří, druhé je v troskách. Cesarea totiž byla sídlem římské říše v Zemi Izrael v dobách našich Moudrých. Týr rovněž představuje Řím.] O čemž je řeč také zde: „A zachránci vystoupí soudit horu Esavovu na hoře Cion a Hospodinu připadne vláda.“ [Ovadja (Ábdijáš) 1:21, Sidon] Edomité (Řím) byli první, kdo začali mylně následovat člověka, který se prohlásil za Mesiáše. Navíc mu připisovali božství. Když přišli do země Edom (Itálie), jejich omyl se rozšířil také do nedalekého Říma. Za časů Konstantina, jenž vládl Římu (edomskému národu), pak koncil v čele s římským biskupem ustanovil tuto víru a udělali z ní [římské] náboženství. Z tohoto důvodu tedy židovská tradice nahlíží na Řím a Edom jako na totožné království, ačkoliv se původně ve skutečnosti jedná o dva odlišné národy. Je to právě ona stejná víra, kterou přijali, co z nich dělá jeden neodlučitelný národ. Proto také Targum vykládá slova: „Tvá vina byla vyčerpána, dcero Ciónu, nebudeš už vyháněna. Tvá vina, dcero Edómu, byla ale nalezena, za své hříchy budeš vyhnána!“ [Ejcha (Pláč) 4:22, Sidon] v tomto smyslu: „Navštívím tvou nepravost, zkažený Říme, který jsi byl vybudován v Itálii a z potomků Edomu sis učinil své obyvatele.“ Již Targum tedy vysvětluje, že Řím leží v řecké Itálii a že v něm sídlí mnoho Edomitů. Odtud je tedy Řím nazýván „dcerou Edomu“.
(Ramban, Sefer ha-geula, 3. brána – volný překlad Ramban, Writings and Discourses, Shilo, 2. díl, str. 619-620.})
David Gans – Cemach David
(1541–1613)
3560 (202/1 př. n. l.) Jehošua‘ ben Peraḥja a Nitaj z Arbely přijali Tóru od Joseho ben Jo‘ezera a Joseho ben Joḥanana, podle Sefer juḥasin, fol. 16 v roce 3560, 152 roky od stavby Chrámu, a bylo to 30. přijetí zákona. K jejich generaci a kolegům náležel podle Rambama velekněz Joḥanan ben Matitjahu. Za hasmonejského krále Alexandra, zvaného Janaj, který dal povraždit mudrce, tento Jehošua‘ uprchl do egyptské Alexandrie a tam žil ještě dlouho, až do roku 3704 (Sefer juḥasin, fol. 17). A v 18. kapitole knihy Jesod ‘olam se píše to, co uvádí Sefer juḥasin na fol. 159: „V jeho dnech se odehrály události kolem Ježíše Nazaretského, který byl žákem Jehošu‘y ben Peraḥji.“ A v knize Šalšelet ha-ḳabala, fol. 25, stojí, že tento Jehošu‘a nebyl učitelem Tóry naznačeného žáka, nýbrž šlo o jiného z doby žáků Hilela a Šamaje.
Ratolest Davidova, David Gans, Academia, heslo „Jehošua ben Peraḥja“, str. 114-115.
Výklady ke knize Daniel
Saadja Gaon (882/892–942)
Raši (1040–1105)
Ibn Ezra (1089/1092–1164/1167)
Ješaja di Trani (1180–1250)
Abarbanel (1437–1508)
Mecudot (1687–1769)
Malbim (1809–1879)
„a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) „Synové těch, co nedbají zákona, se začnou vyvyšovat, že naplní vidění.“ Začnou vykládat obecně známá vidění proroků (Malbim). Budou předstírat, že sami mají prorocká vidění (Mecudot). Rambam tuto větu chápal jako zřejmou narážku na zakladatele křesťanství. Ve stejném smyslu to vykládal také Rabi Saadja Gaon, Ibn Ezra a nejspíš také Raši (nicméně Rašiho rukopis, ze kterého vycházíme, je na tomto místě obzvlášť neurčitý, patrně kvůli křesťanské cenzuře). Ačkoliv tato věta podle Rabiho Saadji a také Rašiho spadá do řeckého období, nelze vyloučit ani Rambamův výklad. Je totiž velmi pravděpodobné, že nazaretské odpadlictví mělo své kořeny již v hašmonejském období. Ostatně již Talmud hovoří o Ješuovi, který byl v hašmonejském období žákem Jehošuy ben Perachji (Sanhedrin 107b). Právě na tuto pravděpodobnou dějinnou souvislost mnohokrát poukazovali rabíni, kteří se nějakým způsobem ocitli ve sporu s křesťanstvím.
(Sefer Daniel, Artscroll Tanach Series, str. 292-293, volný překlad.)
„a synové rozvratníků tvého lidu se pozdvihnou, aby se potvrdilo vidění, avšak klesnou.“ (Daniel 11:14, ČEP) „Synové odpadlíků tvého lidu se vyvýší, aby naplnili vidění, ale nebudou úspěšní.“ Viděl jsem ve jménu Rava Saadji Gaona, že se zde jedná o odpadlíky Izraele – Raši. Není vůbec zřejmé, co má touto poznámkou Raši na mysli. Má se za to, že velká část Rašiho poznámek zde byla vymazána cenzurou. Je dost možné, že Raši naráží na rané křesťany, kteří úskočně prorokovali, že Nazaretský je Mesiáš, ale klopýtli a zaplatili za to životem. (Rambam, Igeret Tejman; Ješaja di Trani)
(Sefer Daniel, Judaica Press, str. 102, volný překlad.)
„Král bude dělat, co se mu zlíbí, bude se vypínat a činit větším nad každého boha a bude divně mluvit i proti Bohu bohů, co mu nepřísluší, a bude ho provázet zdar, dokud se nedovrší hrozný hněv, neboť rozhodnutí bude vykonáno.“ (Daniel 11:36, ČEP) „Král bude dělat, co se mu zlíbí“ – anděl zde opět přeskakuje celé období. Jeho záměrem není podat shrnutí dějin, nýbrž blíže objasnit předešlá proroctví. Řeč se vztahuje k těmto slovům: „Ke konci jejich kralování, až se naplní míra vzpurných, povstane král nestoudný, který bude rozumět hádankám.“ (Daniel 8:23, ČEP) Jedná se o Konstantina I. Velikého (4548–4577 od stvoření světa neboli 308–337 o. l.), který se stal prvním římským císařem, který přestoupil na křesťanství. „… bude se vypínat a činit větším nad každého boha“ – pokusí se křesťanství šířit tak, aby je mohl ustanovit jako státní náboženstvím. (Abarbanel, Ibn Ezra, Malbim) „… a bude divně mluvit“ – „naprosté výmysly“ – v souvislosti s Boží podstatou zavede taková učení, že se je nebude dát vůbec pochopit. A jelikož odporují rozumu, bude je nazývat divy či tajemstvími. (Malbim) Řeč je zejména o trojiční nauce, o narození z panny, o Božím vtělení a o tzv. přepodstatnění neboli transsubstanciaci. (Majenej ha-ješua 11:8) Tyto křesťanské nauky dostaly svou konečnou podobu na tzv. nicejském koncilu (325 o. l.), který svolal a ovlivnil právě Konstantin. Z mocenských důvodů totiž potřeboval zajistit názorovou jednotu uvnitř církve. „… a bude ho provázet zdar, dokud se nedovrší hrozný hněv“ – náboženství, které Konstantin upevní, bude doprovázeno úspěchem, dokud Boží hněv vůči Božímu lidu nepoleví příchodem Mesiáše. (Majenej ha-ješua 11:8, Malbim) „… neboť rozhodnutí bude vykonáno“ – úděl, jaký má postihnout židovstvo, je již zapečetěn a vyplní se. (Malbim)
(Sefer Daniel, Artscroll Tanach Series, str. 311-312, volný překlad.)
Současnost
Rabi Tovia Singer ve svém dvojdílném cyklu přednášek Let’s Get Biblical odpovídá na otázku „Kým byl Ježíš – lhář, blázen či Pán?“ následovně: „Tuhle otázku mi křesťané pokládají neustále. Jedná se však o velmi otřepaný výrok, kterým nejvíce proslul C. S. Lewis, s cílem zaskočit člověka a omezit ho v jeho uvažování na pouhé tři možnosti. Tento [nekalý] pokus má však jen velmi mizernou naději na úspěch, jelikož si umím snadno představit i čtvrtou možnost, se kterou jste nejspíš vůbec nepočítali: Ježíš o sobě možná ve skutečnosti nikdy nic takového netvrdil, že by byl Mesiáš, ale do úst mu to vkládali jiní. To by také sedělo s tím, co o něm říká židovská tradice, která má za to, že Ježíš nic takového netvrdil, ale tvrdili to o něm druzí. Což by také vysvětlovalo proč i v tzv. Novém Zákoně nalezneme jen velmi málo míst, kde by sám Ježíš něco takového skutečně naznačoval (s výjimkou Matouše 16:15-17 a Jana 4:26 a 17:3).“5
Rabi Singer patrně naráží na podobnou myšlenku, jakou uvádí také David Klinghoffer ve své knize Proč židé zavrhli Ježíše: „v celém záběru rabínské tradice bývá Ježíš sice hojně kritizován, a to pokaždé ze zcela jiných důvodů, nicméně ani v Talmudu ani jiných klasických dílech rabínské literatury není jediný odkaz na to, že by se prohlašoval za Mesiáše.“6
Tradiční židovské nakladatelství Artscroll shrnuje vznik křesťanství v jedné ze svých knih věnovaných dějinám židovského národa takto:
Za časů vlády judského krále Jochanana Hyrkána se do popředí dostalo hnutí popíračů Tóry. Ponejvíce se jednalo o potomky helénistů, kteří kráčeli ve stopách svého učitele Cadoka, jehož žáci byli označováni jako cadokim neboli saduceové.
Odlišovali se něčím saduceové od helénistů? Obě skupiny odmítaly uznat, že by Ústní Tóra pocházela od Boha a obě skupiny měly ve zvyku shazovat ze sebe „jho přikázání“ při každé příležitosti. Lišili se však v politických názorech. Helénisté prosazovali myšlenku úplného smíšení národů a proto neviděli žádný přínos v tom, aby Židé i nadále tvořili samostatný národ. Jednoduše chtěli se svým okolím splynout a skoncovat tak s židovskou nezávislostí. Saduceové ovšem byli zásadně proti. Byli si totiž až moc dobře vědomi všech duchovních i politických výdobytků, kterých se podařilo dosáhnout za časů Hašmonejců. Rovněž byli mnohem prozíravější v tom, že nezapomínali na skutečnost, že většina národa nebude ochotna vzdát se svého Boha a židovské národní hrdosti, obzvlášť když sami byli očitými svědky zázraků a toho, jak Bůh opět viditelně zasáhl do dějin židovského národa. Proto se na lid snažili působit dojmem hrdých vlastenců, kteří bojují za nezávislost svého národa.
Moudří je ale od počátku prohlédli a proto dělali vše, co jen bylo v jejich silách, aby vliv saduceů na židovský národ byl co nejmenší. Saduceové na tyto snahy odpovídali otevřeným bojem: Hlásali, že k tomu, abychom správně rozuměli Tóře, Moudré vůbec nepotřebujeme. Bohatě prý postačí, když se Židé budou řídit pouze Psanou Tórou a budou dělat přesně tak, jak je v ní psáno. Tóra je údajně snadno srozumitelná kniha, že ji jsou všichni schopní porozumět. Bylo to však válečné tažení, které mělo otřást samotnými základy židovské víry. Šlo o snahu popřít tu skutečnost, že Ústní Tóra pochází od Boha a že se nepřerušeně předává z pokolení na pokolení od jednoho učitele k druhému již od dob, kdy Moše obdržel Tóru na hoře Sinaj. Saduceové rovněž ostře odmítali, že by kdy Moudrým byla dána pravomoc vydávat vyhlášky a nařízení.
Nutno však poznamenat, že ačkoliv saduceové tvrdili, že se drží Psané Tóry, ve skutečnosti přistupovali ledabyle i k přikázáním, u kterých ani oni sami nepochybovali o jejich pravém smyslu. Nicméně, aby ani v těchto případech nedali našim Moudrým v ničem za pravdu, raději dané přikázání přesto záměrně přestupovali, jen aby se v něčem náhodou neshodovali se správným postupem podle halachy, jak to učí naši Moudří.
Některé z jejich závažných odchylek, které máme dodnes uchovány v živé paměti:
- Běžně zanedbávali obřad s vyléváním vody na oltář během svátku Sukot (Stánků), tzv. nisuch ha-majim, se zdůvodněním, že o něm není nikde v Psané Tóře výslovná zmínka.
- V protikladu s vysvětlením, jak to učí Ústní Tóra, měli velekněží z řad saduceů ve zvyku o Jom kipur (Dni smíření) zapalovat kadidlo ještě před vstupem do nejsvětější svatyně, ačkoliv správně se tak má dít až po vstupu.
- Místo, aby počítali svátek Šavuot (Týdnů) jako padesátý den od druhého dne svátku Pesach (Přeskočení), saduceové začínali své počítání od první neděle po zahájení Pesachu.
- Saducejské soudy byly známy jako obzvlášť kruté. Ústní Tóra totiž vykládá „oko za oko“ pouze v tom smyslu, že provinilec musí vyplatit poškozenému odpovídající peněžní náhradu za újmu na zdraví. Saduceové ovšem měli ve zvyku tato místa vykládat doslova. Pokud někdo druhého oslepil, byl za trest oslepen také. Zlomil-li druhému nohu, saduceové zlomili nohu i provinilci.
Po vzoru svého učitele Cadoka, saduceové nevěřili ve svět budoucí a tedy ani v odměnu a trest v příštím životě. Nebylo tedy nic, co by je nějak zvlášť odrazovalo od hříchu. Zabývali se hlavně tím, jak si tento svět co nejlépe užít, jelikož po smrti je už nic nečeká. Jednu dobu se jim dokonce podařilo natolik nabýt na síle, že měli dostatečnou moc násilně pronásledovat židy, kteří zůstávali věrní Tóře. V těchto rozepřích mezi věrnými z řad lidu vedenými našimi Moudrými a saduceji bylo prolito mnoho krve.
Saduceům a jejich důrazu na blahobyt přišlo vhod i to, že Judea tehdy hospodářsky vzkvétala. Dokonce se jim nakonec povedlo stáhnout na svou stranu také samotného Jochanana Hyrkána, který byl politickým vůdcem lidu a zároveň veleknězem. Tehdy saduceové získali navrch, co se týče politického vlivu.
Jochanan Hyrkános byl přitom valnou většinu svého života věrný Tóře. Zavedl sice některá opatření, se kterými naši Moudří nesouhlasili, ale celkově měl ve zvyku držet se toho, co učili Moudří. Ke sklonku jeho života se ovšem saduceům podařilo strhnout ho na svou stranu. Částečně v tom mohlo sehrát svou úlohu i to, že naši Moudří některá jeho nařízení zcela odmítli. Ať už ho k saducejství přivedlo cokoliv, Moudří od té doby radí: „nedůvěřuj si až do dne své smrti“ (Avot 2:4[5]). Jochanan vládl nad Judeou celkem 31 let (3626–3657 neboli 135–104 před o. l.).
…
Skutečnými vůdci židovského národa napříč staletími vždy byli a budou učenci Tóry a jejich Moudří. A nebylo tomu jinak ani za časů Jochanana [Hyrkána], který vládl v období tzv. zugot [dvojic], kdy se na duchovním vedení národa podíleli vždy dva učenci. Za časů Jochanana to byli Jehošua ben Perachja a Nitaj z Arbely, kteří sami byli žáky předchozí dvojice – Jose ben Joezera a Jose ben Jochanana. Ti stáli v čele během obtížných let plných násilných potyček mezi Hašmonejci a helénisty.
V Mišně se můžeme dočíst, co zdůrazňovali: Jehošua ben Parachja řekl: „Opatři si učitele, získej si druha a posuzuj každého z jeho lepší stránky.“ Nitaj z Arbely řekl: „Drž se dále od špatného souseda a nespolčuj se s bezbožníkem. A nemysli si, že je možno vyhnout se trestu.“ (Avot 1:6-7)
Právě v Nitajových slovech se asi nejvíce odráží duch doby, ve které žili: V jeho době totiž pořekadlo: „drž se dále od špatného souseda“, představovalo především výzvu k tomu, aby se člověk vyhýbal vlivu saduceů. A kdykoliv se některý žid pozastavoval nad tím, jak je možné, že se zlovolníkům a saduceům tolik daří, měl Nitaj ve zvyku každého ubezpečovat: „nemysli si, že je možno vyhnout se trestu“, a věz, že každý zlovolník nakonec bude potrestán a že učení a víra těchto zlovolníků neobsahují ani špetku pravdy.
V těchto časech mezi učenci ještě nebylo žádného sporu, co se zákonů Tóry týče, vše bylo jasné a mezi předními učenci nepanovaly rozdílné názory. Kdykoliv totiž vyvstane na nějakém místě pochybnost a je nutno rozhodnout v nějaké důležité věci, Tóra přikazuje: „Bylo-li by rozhodnutí mezi krví a krví, mezi soudem a soudem a mezi ranou a ranou při sporu ve tvých branách nad tvé síly, vstaň a vystup k tomu místu, jež vyvolil Hospodin, tvůj Bůh. A přijď ke kněžím, Levitům, a k soudci, jenž bude v oněch dnech, požádej a oni ti povědí slovo práva.“ Tím „místem“ se myslí Jeruzalém a oním „soudcem“ se myslí Sanhedrin. Ještě v dobách Jehošuy a Nitaje víme o pouze jedné jediné sporné otázce, která se týkala pokládání rukou na oběť během svátků. Nasi a Av bejt din tehdy vůbec poprvé v Sanhedrinu dospěli k rozdílnému závěru.
Nicméně s přibývajícím časem a vlivem rostoucích hořkých potyček se saduceji se některé zákony začaly zapomínat a jiné se ne vždy předávaly v úplnosti. Ovšem v každé generaci se nakonec vždy objevil učenec, který dokázal „obnovit korunu Tóry do její původní slávy“ a byl tedy schopen veškeré rozpory znovu uvést do souladu s halachou – byli to velikáni jako Šimon ben Šetach, Šemaja, Avtaljon či Hilel.
Navzdory úsilí saduceů, většina lidu přesto stále následovala Moudré a zůstávala věrna zákonům Tóry. Moudrým se v této době obecně říkalo perušim neboli farizeové ve významu „ti, co se oddělují“. Bylo tomu tak proto, že úzkostlivě dbali i na ta nejpřísnější pravidla ohledně obřadní čistoty – tzv. tuma vatahara. Dodržování všech těchto předpisů ovšem bylo příčinou i toho, že se často vyhýbali činnostem, místům, lidem a věcem, které by jinak halacha běžně připouštěla.
Chaverim se tehdy říkalo lidem, kteří byli v těchto věcech zběhlí a učení a byli známí jako ti, co halachu dodržují úzkostlivě a přesně, a to obzvlášť co se týče zákonů o obřadní čistotě a desátků.
Běžným židům se zase říkalo amej ha-arec, tedy něco jako „lidé země“. Ti totiž měli ve zvyku očišťovat se od obřadní nečistoty v zásadě jen tehdy, když vstupovali na Chrámovou horu – např. během poutních svátků nebo když chtěli přinést oběť. Ačkoliv se tedy většinou jednalo o židy ne příliš učené, o nichž bylo známo, že v některých halachických otázkách často chybují, přesto i tito většinově následovali naše Moudré.
Zatímco saduceové vedli proti Tóře otevřenou vzpouru, na jevišti dějin se v těchto dobách objevila ještě jedna skupina, která se odchýlila od přímé stezky Tóry a našich Moudrých. Ti sice nebyli tak drzí jako saduceové, ale rovněž se odchýlili od pevných základů, na kterých stojí tradice Tóry.
Této skupině nejčastěji říkáme tzv. esejci. Jedná se o odvozeninu z aramejštiny, která by se nejlépe dala přeložit asi jako „léčitelé“, jelikož mnoho z nich se skutečně lékařstvím hojně zabývalo. Nejčastěji měli ve zvyku uchylovat se na odlehlá místa, kde se drželi co nejdál od běžných lidí. Žili uzavřeným komunitním způsobem života a uvalovali na sebe nejrůznější pravidla, která halachicky nebyla vůbec vyžadována. Jejich stolování se vyznačovalo dodatečnými obřady, které nepocházejí z Tóry, často žili v naprosté odloučenosti od svých rodin a rovněž se nijak nepodíleli na chrámové službě.
Někteří se domnívají, že právě z jejich učení později vzešlo křesťanství, které v průběhu staletí přineslo židovskému národu nevýslovné trápení.
…
Útrapy, které dopadaly na židovský národ ke konci období druhého Chrámu, zapříčinily vznik odštěpeneckých židovských skupin, jež se stranily běžného života. Před dennodenním útlakem se jejich členové uchylovali do ústraní, kde se v malých skupinách usazovali v judské poušti poblíž Mrtvého moře, ve vesnicích okolo Jeruzaléma a také v Galileji.
Esejci patřili k jedné takové odštěpenecké skupině. V nedávné době se však objevily útržky svitků, které byly nalezené beduínskými pastevci a dobrodruhy, kteří prozkoumávali jeskyně v Kumránu poblíž Mrtvého moře. Tyto svitky jsou svědectvím toho, že zde působila další odštěpenecká skupina, tzv. kumránská pouštní sekta či sekta od Mrtvého moře. Sucho a hliněné nádoby dokázaly uchovat jejich svitky po několik dlouhých staletí neporušené. Ze svitků se tak dovídáme, že žili odloučeným způsobem života s velkým důrazem na sebe očišťování a vzdaní se požitků tohoto světa.
Členové těchto sekt vybočovali z Tórou předepsaného způsobu života v mnoha ohledech a dokonce často odmítali i některé základní myšlenky a požadavky židovské víry. Stále stupňující se útlak židovského národa v tomto období navíc vyvolával mezi některými očekávání brzkého příchodu Mesiáše. Mnoho lidí se tehdy nechalo strhnout podvodníky a snílky, kteří se vydávali za Mesiáše. V letech, kdy sanhedrinu bylo umožněno scházet se, se učenci soustřeďovali na to, aby se tyto bludy mezi lidmi šířily co nejméně. Římská vláda totiž tyto „mesiáše“ nemilosrdně trestala smrtí, jelikož měla za to, že jejich myšlenky podkopávaly vliv ústřední římské moci.
Z těchto nově vzniklých odštěpků mělo dlouhodobý úspěch jen křesťanství, jehož název je odvozen z řeckého slova „christos“, které je překladem hebrejského slova „mašiach“, přičemž oba výrazy znamenají „pomazaný“. Nabídlo totiž naplnění touhy po „mesiáši“ a také duchovní život bez nutnosti úzkostlivě dodržovat přikázání Tóry. Obzvlášť v dobách, kdy židé, kteří byli věrní Tóře, zažívali největší pronásledování, nabízelo křesťanství poměrně snadnou cestu k uspokojení náboženských potřeb bez toho, že by takovou věrnost požadovalo. Ješu Nazaretský, který křesťanství založil, byl jedním z mnoha vůdců mesiánských sekt, které se tou dobou vynořily. Talmud se ke vzniku této jmenovité odštěpenecké skupiny nijak nevyjadřuje. Přesto středověcí křesťanští cenzoři odstraňovali z Talmudu příběh, o kterém se domnívali, že jejich zakladatele znevažuje, ačkoliv tak tomu být nemohlo obzvlášť v případě, že křesťané popisuji život svého zakladatele pravdivě. Talmudický záznam totiž sice hovoří o událostech v souvislosti s odpadlíkem téhož jména, který se dopustil nepatřičného chování, ovšem tento byl žákem rabího Jehošuy ben Parachji, což by odpovídalo době, kdy docházelo k útlaku ze strany krále Janaje, případně podle některých dokonce ještě za vlády Jochanana Hyrkána, což by odpovídalo období 120–140 let před nástupem římského konzula Pontia Piláta, o němž křesťanství tvrdí, že nechal Ješu popravit.
Rané křesťanství spolu s dalšími podobnými sektami působilo židům věrným Tóře velké utrpení, jelikož je stoupenci těchto sekt často očerňovali před římskou mocí. Toto měl na mysli tana Šmuel ha-Katan (pokorný), když složil a přidal devatenácté požehnání do Šemone esre jako modlitbu proti pomlouvačům a rouhačům.
…
Posledních čtyřicet let před zbořením Svatého Chrámu bylo obzvlášť obtížných pro náš národ v erec Jisrael. Na počátku tohoto období se odehrály hned dvě významné události, které nasvědčovaly tomu, že pokud se lid nezačne kát a činit dobré skutky, stane se neštěstí a tento zlý výnos již nepůjde zvrátit:
- Rabi Cadok se začal postit a modlit za to, aby nemuselo dojít ke zboření Chrámu. Tak činil až do doby těsně před zničením Chrámu, kdy jej raban Jochanan ben Zakaj vyvedl z obležení města a požádal římského císaře Vespesiana o lékařskou pomoc, aby se rabi Cadok zotavil.
- Velký sanhedrin tehdy opustil tzv. síň tesaných kamenů (liškat ha-gazit) a uchýlil se do vyhnanství v okruhu Chrámové hory na místo zvané chanujot, které stálo mimo Chrám. To mělo posloužit tomu, aby byl odebrán nižším soudům skládajícím se z dvaceti tří soudců pravomoc vynášet trest smrti. Nižší soudy totiž mají tuto pravomoc jen tehdy, když sanhedrin zasedá v těsné blízkosti Chrámu.
Sanhedrin se k tomuto kroku uchýlil z důvodu všeobecného mravního úpadku mezi lidmi. Zhruba čtyřicet let před zničením Chrámu totiž bohatá a neméně výbojná třída odrodilců, včetně některých velekněží, se začala spolčovat s nejrůznějšími zločineckými uskupeními a vrahy a společně násilně utlačovali lid, aby se ještě více obohatili na úkor nemajetných a slabých. Tito zločinci si navíc obstarali římské občanství a těšili se ochraně římských prokurátorů. Židovské soudy tak nebyly schopny sjednávat spravedlnost. V těchto podmínkách, kdy nebylo možné uplatňovat zákon, sanhedrin prohlásil: „Bude tedy lépe je vůbec nesoudit, než nad nimi vynášet spravedlivý rozsudek a nemít možnost sjednat lidem spravedlnost.“
Tyto dvě zásadní události popsané výše se odehrály ještě za Pontia Piláta na konci doby tzv. prvních římských vysokých hodnostářů. S nástupem pozdějších vysokých hodnostářů se věci ještě více zhoršily.
(Artscroll, Dějiny židovského národa – volný překlad7)
Naposledy změněno: 21. 8. 2024
Poznámky
- Což rovněž zapříčinilo i jistou míru autocensury ze strany židů. [↩]
- Nazaretský mohl být ukřižován Pontiem Pilátem někdy mezi lety 26–36 o. l. Má se za to, že Josefus Flavius žil v letech 37–96 o. l. [↩]
- The Jewish Annotated New Testament, The Historical Jesus [↩]
- galut Edom [↩]
- Let’s Get Biblical, rabi Tovia Singer, 2. díl, str. 235. [↩]
- Proč židé zavrhli Ježíše, David Klinghoffer, Rybka Publishers, str. 77. [↩]
- History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 90-93, 151-154, volný překlad. [↩]