Rubriky
Haftarot

Haftarat Šelach lecha

Jehošua (Jozue) 2:1-24

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Bemidbar (4. Mojžíšovy) 13:1-15:41 (v Bibli kralické 13:2-15:41). Název „Šelach lecha“, jenž je překládán slovy „Vyšli si“,1 je zároveň slovem, které se nachází v hebrejském zápise paraši jako 5. v pořadí.

Výše uvedená haftara se čte proto, že popisuje, jak Jehošua (Jozue) předtím, než s bnej Jisrael (syny Izraele) překročil řeku Jarden (Jordán), poslal zvědy do zaslíbené země, což připomíná události s vysláním zvědů, jež jsou zaznamenány v paraši.2

2:1 „Jehošua, Nunův syn, vyslal ze Šitim dva muže jako tajné zvědy, řka: …“ Jehošua bin Nun (Jozue, syn Núnův) byl knížetem kmene Efrajim, jenž se stal po smrti Mošeho (Mojžíše) jeho nástupcem, a tedy lidským představitelem tehdejšího am Jisrael (izraelského lidu). V Talmudu čteme: „Pokud byla Mošeho tvář Sluncem, je ta Jehošuova Měsícem“, což židovský spisovatel a učitel Jan Divecký vykládá takto: „Jehošua bin Nun byl věrným žákem, lpěl na svém učiteli a nikdy ho neopouštěl. Tak jako Měsíc přijímá své světlo od Slunce, tak Jehošua přijal Tóru od Mošeho. Měsíc se Slunci podobá, ale stejný není. Tak jako se měsíční světlo nevyrovná slunečnímu, tak se ani Jehošua nemohl rovnat svému učiteli. Na druhou stranu – Slunce vše ostatní na nebi zastíní, Měsíc dává prostor i menším hvězdám. Možná to je důvod, proč se proti Mošemu reptalo, zatímco Jehošua nemusel nikdy čelit ani té nejmenší vzpouře. Mimochodem, Jehošuovo vyvolení z nebes (Mošeho proroctví) a uznání lidem (přesněji Sanhedrinem, J 1:16) vytvořilo do budoucna precedent volby židovského krále.“3 Židovský dějepisec David Gans ohledně Jehošuy uvádí, že „údaj o době, po kterou trvalo jeho vůdcovství, nenacházíme v Písmu, zato v Seder olam, kapitola 12, je psáno, že soudil Izrael 28 let, totiž od roku 2488, ihned po smrti Mojžíše, do roku 2516“4, což by znamenalo, že k vyslání dvou zvědů ze Šitim došlo v roce 2489 od stvoření světa, neboli v roce 1272 př. n. l. Zeměpisný název Šitim se týká posledního tábořiště bnej Jisrael v zajordání, které se nacházelo na moavském (moábském) území.5 Jedná se o údolí, které bylo porostlé ŠITIM (שִׁטִּים, akáciemi), a právě od toho druhu stromů byl odvozen i jeho název. Co se týče jmen oněch dvou zvědů, Písmo mlčí, nicméně z midraše víme, že jimi byli zkušený6 Kalev (Káleb) a horlivý7 Pinchas.8 Hebrejské slovo CHEREŠ (חֶרֶשׁ), jež je přeloženo jako „tajné“, má být podle rabína Izaaka Cylkowa chápáno tak, že zvědové byli vyslání „tajně“, tzn. bez vědomí lidu, aby lid v případě neúspěchu či vyslechnutí nepříznivých zpráv nepropadl zděšení.9

„… „Jděte, rozhlédněte se po té zemi a v Jerichu,“ …“ „Před branami Jericha šli Izraelci do bitvy, ve které je Bůh ujistil o úspěchu. Není v takovém případě snaha poznat rozmístění nepřátelských sil projevem nedůvěry v Boží ujištění? Jehošua nás učí, že ne. Evidentně se poučil z Mošeho neúspěchu, odmítl pompézní agitační akci, nechtěl přesvědčovat lid o krásách země. Ví, co musí učinit, a doufá, že Bůh bude s ním. V tichosti posílá do Jericha dva muže a dává jim čistě výzvědný úkol. … A ještě pár slov k samotnému Jerichu. Jericho je nejstarším městem v Izraeli (a podle mnohých i na světě), založeným na úsvitu dějin. Důvodem vzniku byla jednoznačně potřeba chráněného místa, protože v okolí Jericha se zrodilo závlahové zemědělství spojené s intenzivním pěstováním obilí. Obyvatelé nechtěli utíkat jinam a před nájezdníky se skrývali ve městě. Nálezy prvního zemědělského osídlení jsou datované do let mladší doby kamenné. Druhé období prosperity města začíná kolem roku 1900 př. n. l. Město bylo několikrát zničeno, například při vyhnání Hyksósů z Egypta. Při dělení země mezi izraelské kmeny připadla jerišská oblast Binjaminovcům. Město dlouho nebylo obnoveno, protože to Jehošua zakázal, ale již v rané době soudců vyrostlo v jeho sousedství Palmové město (což je dnes synonymem pro Jericho).“10

„… a oni šli a přišli do domu ženštiny jménem Rachav a přespali tam.“ Jméno Rachav (Rachab) se vykládá jako „Široká“.11 Podle některých výkladů byla Rachav majitelkou běžné hospody, podle jiných majitelkou nevěstince. V Talmudu čteme, že patřila ke čtyřem výjimečně krásným ženám, které kdy žily na zemi – vedle Sáry, Avigail (Abígajil) a Ester to byla právě ona. Také tam čteme, že na zemi té doby nebyl vladař, který by ji kvůli pověsti, která se o ní šířila, nenavštívil. Podle některých výkladů „byli průzkumníci taženi k Rachav, majitelce nevěstince, protože se jí mělo dostat odměny a záchrany. Vzhledem k tomu, jak nevojensky město padlo, jediným reálným výsledkem průzkumu byla nakonec právě záchrana Rachav, která pak podle tradice konvertovala a stala se Jehošuovou manželkou. … Talmud uvádí, že z ní vzešlo osm proroků a kněží,“12 jako např. Jirmejahu (Jeremjáš) či Jechezkel (Ezechiel).13

2:2 „Někdo však králi Jericha řekl: „Podívej, dva muži ze synů Jisraele sem v noci přišli, aby prozkoumali zemi.““ Jan Divecký vysvětluje okolnosti, které vedly k tomu, že jakýkoliv pohyb podezřelých osob byl králi Jericha okamžitě hlášen, takto: „Ještě pod Mošeho vedením obsadili Izraelci území dvou zajordánských království a na jedenatřicet kenaánských státečků padla hrůza. Z pouště přicházející Židé se utábořili v jejich těsném sousedství na východním břehu Jordánu a nijak se netajili svými úmysly dobýt celý Kenaán. Jehošua rozeslal všem králům na západ od Jordánu dopis, ve kterém jim oznamoval, že se buď podrobí (což znamená, že přijmou izraelskou vládu a vzdají se modloslužby), nebo musí ze země odejít. S oznámením přišlo i varování, že neuposlechnutí znamená boj na život a na smrt. Kenaánští králové si vybrali boj, byť podle tradice jeden z národů, Girgašim, vzal varování vážně a opustil zemi. Ostatní panovníci se z obav před silným nepřítelem spojili v mohutnou obrannou koalici a každý vyslal část svých vojsk do Jericha, které bylo považováno za klíčovou pevnost a jakousi vstupní bránu do země. … V egyptských královských archivech (el Amarna) z doby faraonů Amenhotepa III. a Amenhotepa IV./Achnatona (přibližně 1391–1334 př. o. l.) se našlo na tři sta dopisů zaslaných vazalskými kenaánskými králi, ve kterých se zmiňují o nebezpečí, které jim hrozí od národa „Chabiru“, což by měl být akadský překlad slova Hebrejci. V dopisech je zaznamenán pokorný dík Egyptu za poskytnutou ochranu i různá udání na sousední krále, kteří se s „Chabiru“ tajně paktují. V dopisech jsou zmiňována města, která uvádí i kniha Jehošua (Jerušalajim, Šchem, Lachiš, Megido, Bejt Šean) a například jeruzalémský král si stěžuje na šchemského, že uzavřel s „Chabiru“ smlouvu. Kniha Jehošua se skutečně nikde nezmiňuje o válce proti Šchemu (Nábulusu), jen ho vypočítává mezi ovládnutými městy. Nesmíme také zapomínat, že střety s kenaánci pokračovaly až hluboko do doby soudců a poslední velkou válkou byl střet Baraka s Javinem a Sisrou u hory Tavor (Tábor).“14

2:11 „… protože Hospodin, váš Bůh, je Bohem nebes nahoře a na zemi pod nimi.“ Tato slova Rachavy jsou důkazem toho, že se vzdala jakékoli podoby modloslužby a uznala opodstatněnost požadavků, jež rozeslal Jehošua všem kenaánským králům, neboť před zvědy vyznala, že ha-Šem (doslova „to Jméno“, Hospodin), který je Bohem Jisraele, je zároveň Bohem nebe a země, a ne pouze určitého území, jak bylo zvykem vnímat božstva národů.15

Naposledy změněno: 23. 6. 2024

Poznámky

  1. SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. [↩]
  2. PECARIC, S. Chamisza Chumsze Tora. Chumasz Pardes Lauder. Księga Czwarta Bemidbar. Przekład Pięcioksięgu z języka hebrajskiego z uwzględnieniem Tory Ustnej opatrzony wyborem komentarzy Rabinów oraz hebrajski tekst komentarza Rasziego i Haftary z błogosławieństwami. Kraków: Stowarzyszenie Pardes, 2019. ISBN 978-83-923858-5-3 (tomy I-V). Str. 406. [↩]
  3. DIVECKÝ, J. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 978-80-90358-44-7. Str. 14-15. [↩]
  4. GANS, D. Ratolest Davidova. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2535-7. Str. 48-49. [↩]
  5. Bemidbar (4. Mojžíšova) 25:1 [↩]
  6. Bemidbar (4. Mojžíšova) 14:6-38 [↩]
  7. Bemidbar (4. Mojžíšova) 25:7-13 [↩]
  8. FRIEDMAN, M. Ze skarbnicy midraszy. Wrocław: Astrum, 2020. ISBN 978-83-66382-95-4. Str. 86. [↩]
  9. CYLKOW, I. Księga Jozuego. Kraków: Austeria, 2012. ISBN 978-83-61978-94-7. Str. 24. [↩]
  10. Izrael soudců a králů, str. 16, 18-19. [↩]
  11. HELLER, J. Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion/Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7172-865-9/80-7021-725-1. Str. 421 [↩]
  12. Izrael soudců a králů, str. 17. [↩]
  13. Ze skarbnicy midraszy, str. 86-87. [↩]
  14. Izrael soudců a králů, str. 17 a 18. [↩]
  15. Księga Jozuego, str. 27, poznámka k 9. verši. [↩]