Rubriky
Haftarot

Haftara le-Šabat Škalim

Melachim Bejt (2. Královská) 12:1-17

Tato haftara (oddíl čtení z Proroků) je čtena o Šabatu, který předchází či přímo připadne na Roš chodeš (Novoluní) měsíce „adar“, v případě přestupného roku na Roš chodeš měsíce „adar šeni“ neboli „druhého adaru“. V takovém případě se k parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) čte navíc zvláštní maftir (uzavírající čtená část z Tóry) z Šemot (2. Mojžíšovy) 30:11-16, který pojednává o vybírání škalim neboli daní v podobě stříbra vážícího půl šekelu. Tuto daň určenou pro zajištění ustavičných obětí přinášených na nádvoří přenosného svatostánku či později jeruzalémského Chrámu byli povinni každoročně odevzdávat všichni izraelští muži, kteří dosáhli 20 let věku. Ve starověku byla povinnost odevzdat tuto daň vyhlašována vždy prvního dne měsíce adar. Výše uvedená haftara se čte proto, že se zmiňuje o vybírání prostředků pro údržbu Chrámu, a tím podtrhuje význam vybírání půlšekelové daně, což připomíná Židům jejich zodpovědnost ke společenství a národu i v době, kdy tato daň není vybírána.1

12:1 „Když se stal králem, byl Jehoaš sedmiletý.“ Židovský dějepisec David Gans uvádí rok 3061 od stvoření světa, tj. 701-700 př. n. l., jako počátek vlády Jehoaše (Jóaše) a vysvětluje, že „Atalja, dcera krále Achaba, manželka krále Jórama, syna Jóšafatova, a matka Achazjáše, se pozvedla po smrti svého syna krále Achazjáše roku 3056 a vyhubila všechny královské potomky, takže z celého domu Davidova zůstal jen jediný, Achazjášův syn Jóaš. Toho, tehdy jednoroční děcko, ukryla Jóšeba, dcera krále Jórama a manželka Jójady, a skrývala jej šest let. Atalja šest let vládla a pak byla zabita. A můj vážený učitel rabi Moše Isserles blahé paměti napsal v poznámce k Seder olam zuta, že těch šest let, kdy Atalja vládla, bylo neúplných a skončilo roku 3061, kdy začal panovat Jóaš.“2

12:3 „A Jehoaš činil po všechny své dny, co je přímé v očích Hospodina, jak jej učil kněz Jehojada.“ Na základě Divrej ha-jamim Bejt (2. Paralipomenon) 24:17 židovští učenci vysvětlují, že Jehoaš činil, co je přímé v očích ha-Šem (doslova „toho Jména“, Hospodina), pouze po dobu, co žil jeho strýc Jehojada (Jójada), který ho učil Tóře.

12:5 „… „Všechny zasvěcené peníze, přinesené do domu Hospodinova, …“ Jedná se o „polovinu šekelu, šekelu svatyně, šekelu o hodnotě dvaceti gera,“3 neboli o obnos ve stříbře, který byl povinen každý muž nad 20 let přinášet každoročně do Chrámu v měsíci adar. Peníze byly určeny pro zajištění stálé zápalné oběti, kterou přinášeli kohanim (kněží) dvakrát denně, ráno a v poledne, ve jménu všech synů Jisraele (Izraele). Oběť byla úplně spálená na měděném obětišti, jenž se nacházel na nádvoří Chrámu. Z povinnosti odevzdávat tento obnos nebyli vyňati ani Levité ani kohanim.4

„… obnos odevzdaný každým dle kněžského ocenění jeho osoby, …“ Jedná se o obnos, který byl povinen odevzdat v Chrámu ten, kdo složil slib, že přinese ha-Šem dar ve výši ocenění osoby, ať už své nebo jiné, např. dítěte.5 Peníze byly určeny na chrámové opravy.6

12:16 „A ty muže, kteří byli pověřeni tou službou a dostávali na ni peníze, už nekontrolovali, protože na ně bylo spolehnutí.“ Z těchto slov „Josef Karo vyvozoval, že od lidí nezpochybnitelně poctivých nebylo třeba vyžadovat formální vyúčtování. Rabi Moše Isserles naopak tvrdil, že i v takových případech je třeba účty předložit, aby bylo učiněno zadost zásadě „budete bez viny u Hospodina i u Izraele“.7“8

12:17 „Peníze na oběť provinění a na oběti hříchů však do Hospodinova domu nebyly přinášeny, ty byly pro kněží.“ Kniha Vajikra (3. Mojžíšova) upřesňuje předpisy jak ohledně použití KESEF AŠAM (peněz na oběť provinění), tak KESEF CHATAOT (peněz na oběti hříchů).9 Peníze na oběť provinění byly určeny například k pořízení tzv. OLE VEJORED (proměnné oběti)10 či tzv. AŠAM VADAJ VETALUJ (oběti za vinu a skutečný nebo možný hřích).11

Naposledy změněno: 4. 3. 2024

Poznámky

  1. NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů. Praha: Sefer, 1998. ISBN 80-900895-3-4. Str. 104-105, 200. [↩]
  2. GANS, D. Ratolest Davidova. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2535-7. Str. 71-72. [↩]
  3. Šemot (2. Mojžíšova) 30:13. [↩]
  4. GORDON, E. 613 przykazań judaizmu. Kraków: Austeria, 2013. ISBN 978-83-7866-024-8. Str. 55. [↩]
  5. Viz Vajikra (3. Mojžíšova) 27:1-8. [↩]
  6. 613 przykazań judaizmu, str. 140-141. [↩]
  7. Bemidbar (4. Mojžíšova) 32:22. [↩]
  8. SACKS, J. Týdenní čtení z Tóry. Kniha Exodus. Praha: P3K, 2020. ISBN 978-80-7667-015-0. Str. 269. [↩]
  9. Viz Vajikra (3. Mojžíšova) 4:2 a 6:18. [↩]
  10. Viz hebrejsko-český Sidur Zichron David Jisrael, str. 521; Vajikra (3. Mojžíšova) 5:6-7. [↩]
  11. Viz hebrejsko-český Sidur Zichron David Jisrael, str. 521; Vajikra (3. Mojžíšova) 5:15-17, 25; 7:1. [↩]