Psaná a ústní Tóra. Jak rozumět slovům Tanachu?
Článek pochází z knihy „Co je judaismus? O významu judaismu a židovského národa v dějinách lidstva“, kterou napsal rabi Uri Šerki. Na překladu stále pracujeme.
Do jaké míry lze dnes rozumět slovům Tanachu?
Co je to psaná Tóra? Psaná Tóra se skládá z tzv. pěti knih Mojžíšových: Berešit [Genesis], Šemot [Exodus], Vajikra [Leviticus], Bemidbar [Numeri] a Devarim [Deuteronomium]. Jedná se o první část obecného souboru [biblických] knih zvaných „Tanach“, což je zvláštní hebrejská zkratka tří slov: „Tóra, Neviim a Ketuvim“ (v překladu „Tóra, Proroci a Spisy“). Co psanou Tóru nejvíc vystihuje? Předně to, že jí [dnes] dost dobře nelze [správně] porozumět [jen] za pomoci současného způsobu uvažování.
Je tomu tak proto, že psaná Tóra patří do období dějin, kdy se [ještě] mezi lidmi [běžně] vyskytovalo proroctví. Ve světě, ve kterém je Boží přítomnost jasně patrná všem (imanentní), jsou totiž úplně jiné životní podmínky. Např. můžeme [s údivem] sledovat, že Proroci Izraele nesváděli ty nejobtížnější boje s bezvěrectvím (ateismem), ale [naopak je sváděli] s nejrůznějšími pohanskými představami [o Bohu] na poli mytologií. Proč? Vysvětlení je nasnadě: Ve světě, ve kterém je Boží přítomnost zřetelná, je totiž zhola nemožné, aby se z někoho stal přesvědčený ateista. Místo toho takový člověk může spíše upadnout do tzv. modloslužby či uctívání nejrůznějších božstev v protikladu s tím, jak Boha chápe Izrael, což také bylo hlavním předmětem sporů [v biblických dobách].
Je dobré si uvědomit, že za časů proroctví byly určité věci považovány za nábožensky naprosto zásadní, ačkoliv z dnešního pohledu se nemusejí vůbec jevit jako natolik významné a opačně. Uvedeme si jen pár příkladů: Hospodářský blahobyt, úspěch království a to, že Bůh přijímá přinášené oběti, v porovnání s tím, na co je kladen hlavní důraz dnes – posmrtný život a modlitba. V biblických dobách se lidé upínali na Boží přítomnost především v tomto světě a mnohem méně pak na život v olam ha-ba (budoucím světě).
Další rozdíl spočívá v tom, že v dobách Tanachu byla středobodem lidského uvažování sounáležitost k celku. Klíčovým nebyl jedinec, ale to, že člověk patří k nějaké skupině lidí. V dnešní době je tomu naopak. V době, kdy Boží přítomnost není ve světě zcela zřejmá, dochází k upozaďování významu a svatosti společenství, což vysvětluje, proč je dnes kladen takový důraz především na jednotlivce (individualitu).
Chceme-li tedy lépe porozumět slovům Tanachu, musíme mít na paměti následující: Jedná se o sbírku knih, které vznikly v dobách, kdy [ještě] lidé vnímali Boží přítomnost jako všudypřítomnou a jasně patrnou. Dnešní doba se však vyznačuje tím, že Boží přítomnost je [pro naprostou většinu lidí] spíše skrytá a zastřená. V dnešním světě je proto Bůh [nejčastěji] vnímán buďto prostřednictvím rozumového uvažování (intelektu), podobně jako u filozofů, anebo prociťování (emocemi), jak je to k vidění v [nejrůznějších] náboženstvích. Toť klíč k lepšímu porozumění.
Když pavědy zkoumají judaismus
Co je pravým záměrem biblické kritiky jako vědního oboru? Ve skutečnosti bychom zde mohli hovořit spíše o jistém druhu pavědy (pseudovědy), která se za vědní obor jen vydává. Biblická kritika totiž vznikla zhruba před 200 lety v Evropě s jediným záměrem, totiž aby podlomila věrohodnost Tanachu tím, že se pokusí zpochybnit některé skutečnosti, o kterých nás zpravuje jak psaná Tóra, tak židovská tradice. Zejména jde o nalézání způsobů, jak popřít východ židovského národa z Egypta, darování Tóry a vůbec proroctví jako takové.
Biblická kritika v lidech zasévá pochybnost tak, že si během svých rozborů Tanachu pokládá jednostranné otázky. Jakékoliv rozpory ve výpovědích Tanachu jsou totiž samovolně považovány za nesporné důkazy toho, že se nevyhnutelně jedná o pouhopouhé výplody lidské mysli [a nikoliv o proroctví].
V čem tedy tkví zásadní nevědeckost tohoto přístupu? Právě v onom nevyřčeném [a nikdy neověřeném] předpokladu, že Tóra v žádném případě nemůže pocházet od Boha a že to, co nazýváme proroctvím, nemůže být ničím víc než jen pouhým přeludem (halucinací). Ale neměli bychom se snad nejprve zamyslet [a položit si tuto otázku]: Jak vůbec víme, že je tento předpoklad správný?
Přijmeme-li [bezmyšlenkovitě] předpoklad, že Bůh s lidmi nehovoří, pak to skutečně plodí nekonečnou řadu otázek: „Tak kdo to tedy napsal?“ „Co tím sledoval?“ „Čeho se tím snažil dosáhnout?“ Ovšem připustíme-li, že je zde rovněž druhá možnost, že se třeba Bůh ve skutečnosti nechal lidem poznat, a to jak v dějinách, tak vědecky ověřitelným způsobem, pak tyto zdánlivé rozpory v Tóře rázem mizí. Je dobré si uvědomit, že tyto rádoby důkazy, které biblická kritika s oblibou přináší na základě rozboru obsahu písemných záznamů (textové analýzy) a archeologických vykopávek, jsou nejčastěji založeny právě na tom, že se pro něco nenašlo dostatek důkazů. Ovšem naši rabíni měli jedno základní pravidlo: To, že pro něco chybí důkazy, ještě nedokazuje, že daná věc nemůže být.
Proto bychom se tedy měli mít před biblickou kritikou na pozoru. Je sice pravda, že nám tito akademici současně přinesli i docela užitečné nástroje, ať už na poli textové analýzy či archeologie, ale zároveň je zapotřebí, abychom si uvědomili, že onen základní kámen úrazu v podobě jednostranného předpokladu, že Tóra nemůže být Božského původu, nemá s vědou nic společného.
Tóra žije uprostřed národa
Co je to ústní Tóra? Jedná se o tradici, která se v rámci [židovského] národa předává z pokolení na pokolení. Tato tradice je velmi starobylá a je dokonce mnohem starší než okamžik, kdy vznikla [psaná] Tóra. Moše (Mojžíš) totiž zapsal Tóru až čtyřicet let po vyjití Izraelitů z Egypta. Čtyřicet let tedy Moše učil ústně. Národ si ovšem své zvyklosti předával a žije podle nich přinejmenším již od dob svých praotců Avrahama (Abrahama), Jicchaka (Izáka) a Jaakova (Jákoba). Některé z těchto pradávných zvyklostí se pak staly součástí psané Tóry, některé ztratily svůj význam, některé byly pozměněny a jiné zapomenuty.
Co je však nejdůležitější, alespoň tedy z židovského úhlu pohledu, je skutečnost, že židovský národ má nejen své [psané] dějiny, ale že si po celou dobu své existence souběžně udržuje také živou [ústní] tradici, která se díky tomu stala dokonce mnohem významnější než slova, která byla v průběhu dějin zapsána jednotlivými proroky. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, zjistíme, že psaná Tóra je [svým obsahem] ve skutečnosti určena spíše národům světa, tedy celému lidstvu, zatímco ústní Tóra je tím, co skutečně odlišuje Izrael od národů. Ústní Tóra totiž představuje židovský způsob života – tedy způsob, jakým židé žijí Tóru uvnitř svého národa. Z téhož důvodu též talmudičtí učenci upozorňují, že když Bůh uzavíral smlouvu s Izraelem, předmětem této smlouvy byla ve skutečnosti především Tóra ústní, a nikoliv ta psaná.
Ostatně tuto myšlenku podtrhuje i překvapivé zjištění, že Tanach jako takový se těší mnohem větší oblibě právě mezi nežidy než u židů, kteří se ve svých náboženských školách zaobírají studiem Tóry. Ovšem ve skutečnosti se není příliš čemu divit, jelikož židé 1) velmi dobře vědí, co se o nich píše v jejich vlastních knihách, a 2) jsou si také velmi dobře vědomi toho, že smlouva mezi Bohem a Izraelem spočívá předně v životě v souladu s ústní Tórou tak, jak je vyučovaná v tradičních židovských učebnách.
Halacha se nerozhoduje na základě hlasů z nebes
Ponořme se nyní hlouběji do tzv. ústní Tóry. Rád bych zde zmínil příběh, který je zaznamenán v Talmudu v traktátu Bava mecia1. Je to již starší příběh, ale výborně vystihuje, o čem je ústní Tóra. Vypráví nám o tom, jak spolu vedli výměnu názorů dva významní učenci Mišny – rabi Eliezer a rabi Jehošua – v souvislosti se zákonem ohledně čistoty jistého druhu pece, které se říká „tanur šel Achnaj“ (Achnajova pec). V Tóře se totiž uvádí, že pokud se [obřadně] znečistí pec, musí být nejprve rozbita, aby se mohla stát opět čistou. Ovšem co v případě zvláštního druhu pece, která se skládá z několika oddělených částí, které k sobě nejsou ničím přilepeny: Může se taková pec vůbec stát nečistou?
Rabi Jehošua, jeden z předních Tanaim (tanaitů) zastával stanovisko, že rozhodně ano, kdežto rabi Eliezer, rovněž jeden z předních tanaitů dospěl k opačnému stanovisku, že nikoliv. Říká se, že rabi Eliezer přednesl mnoho důkazů, proč se tzv. Achnajova pec nemůže stát nečistou, nicméně žádný z nich nebyl ostatními Moudrými přijat. Nakonec tedy rabi Eliezer zvolal: „Je-li můj názor správná halacha (židovské právo), ať se ten rohovník, co je před studovnou, sám přesadí o 50 metrů.“ A Talmud dodává, že se ten rohovník skutečně zázračně přesunul. Ostatní Moudří ho ale upozornili, že „důkazy od rohovníků nejsou přípustné“.
Rabi Eliezer tedy zvolal: „Je-li můj názor správná halacha, ať voda v akvaduktu (vodovodu) teče opačným směrem!“ A i toto se stalo. Moudří ho ovšem opět upozornili, že „ani akvadukt není přípustným důkazem“. Rabi Eliezer tedy pokračoval: „Je-li můj názor správná halacha, ať to dokáží stěny této místnosti!“ A stalo se, že se stěny studovny začaly pomalu naklánět dovnitř, takže hrozilo, že se na učence zbortí. Moudří zvolali: „Co teď?“ Rabi Jehošua vstal a stěnám pohrozil: „Zde vedou spor rabíni. Co je vám stěnám do toho?“ Zde již Talmud pouze žertovně dodává, že stěny zůstaly stát jako zmrazené – z úcty k rabímu Eliezerovi se nikdy nenavrátily do svého původního stavu a z úcty k rabímu Jehošuovi se nikdy ani zcela nezbortily a tak tam zůstaly takto nakloněné dodnes.
Nakonec rabi Eliezer řekl: „Je-li můj názor správná halacha (židovské právo), ať to potvrdí nebesa.“ A tak se z nebes ozval hlas, který řekl: „Rabi Eliezer má vždycky pravdu.“ Rabi Jehošua se však postavil a přednesl slova z knihy Devarim (Deuteronomium):2 „Není v nebesích!“ Halacha se nerozhoduje na základě hlasů z nebes, ale způsobem, jaký předepisuje Tóra: „Následuj většinu!“3
Z čehož tedy vyplývá, že halacha se rozhoduje na základě většinového názoru rabínů. Tento [zvláštní] příběh se tak snaží upozornit na [zarážející] skutečnost, že Bůh vlastně čeká, jak rozhodnou rabíni, než Sám učiní Své rozhodnutí. Halacha se ovšem v tomto případě řídí podle názoru rabího Jehošuy, jelikož názor rabího Eliezera byl odmítnut většinou. Ústní Tóra tak má jedinečnou sílu. Jedná se o živé vyjádření Boží Vůle zjevené prostřednictvím židovského národa.
Roztříštěná halacha?
Kdo má tedy pravomoc rozhodovat halachu? V židovském světě přece nacházíme rozdílné názory na každém kroku. Někteří dovolují, jiní zakazují, jedni říkají „čisté“, druzí „nečisté“, tihle shledávají vinným, ostatní nevinným. Odkud tedy víme, co je v daném případě správná halacha?
Původně to bylo velmi jednoduché. Měli jsme totiž na tyto záležitosti ústředí, kterému se říká Sanhedrin. Sanhedrin vznikl v době druhého Chrámu.4 To je to, co má Tóra na mysli, když v případě sporů či nejasností vybízí: „vstaň a vystup k tomu místu, jež vyvolil Hospodin, tvůj Bůh.“5 Na Chrámové hoře bylo místo zvané liškat ha-gazit (tzv. „síň tesaných kamenů“), kde se scházeli Moudří Izraele, aby rozhodovali o složitých a sporných věcech. Kdykoliv před ně byla přednesena jakákoliv nesnadná záležitost či spor a daná záležitost byla řádně projednána, měli ve zvyku hlasovat a rozhodnout podle většinového názoru Moudrých v Sanhedrinu. Tímto způsobem se rozhodovala halacha pro celý Izrael a dělo se tak po celou dobu, dokud bylo Sanhedrinu umožňováno pravidelně se scházet.
Talmud zaznamenává, že čtyřicet let před zbořením Chrámu se Sanhedrin z této síně přesunul a začal zasedat na jiném místě na Chrámové hoře. A zhruba v této době rovněž začalo působení Sanhedrinu upadat. Již jim například nebylo dovoleno rozhodovat ve věcech hrdelních zločinů. Po zboření Chrámu se pak Sanhedrin přesunul z Jeruzaléma do Javne. A právě zde nakonec jeho působení postupem času zcela ustalo.
Nicméně stále platí základní pravidlo, že rozhodnutí, jež na sebe Izrael přijal jako celý národ, jsou pro všechny závazná. I proto tedy rabi Jehuda ha-Nasi, který byl vnukem posledního představeného Sanhedrinu, který ještě zasedal na Chrámové hoře, sesbíral ty nejdůležitější tradice ústní Tóry do jednoho celku. O několik pokolení později byl zhotoven Talmud ve dvou souběžných podobách – jeden vznikl přímo v erec Jisrael (Zemi Izrael), odtud tedy název „Talmud jerušalmi“ („Jeruzalémský Talmud“), a ten druhý v Mezopotámii, odtud tedy „Talmud bavli“ („Babylónský Talmud“).
Rambam (Maimonides) vysvětluje, že Talmud se stal závazným pro všechny židy, jelikož byl takto přijat celým národem. Od tohoto okamžiku není žádnému učenci dovoleno odchylovat se od talmudických rozhodnutí. Smí si však vybrat mezi rozdílnými přístupy, které jsou zaznamenány v Talmudu, a vycházet z nich ve svém pohledu na danou věc.
Ale proč bych se měl řídit rozhodnutími toho či onoho učence? Halacha má ještě jedno důležité pravidlo, kterému se říká mara de-atra (z aramejštiny doslova „pán daného místa“ neboli „místní autorita“). Každý, kdo je obcí dosazen za rabína, zodpovídá za halachu na daném místě. Chodím-li pravidelně do určité synagógy a jsem také členem této obce, pak se musím řídit rozhodnutími rabína, kterého si tato obec zvolila, a to i kdyby tento rabín rozhodoval jinak než všichni ostatní rabíni v okolí. Pokud však později změním místo svého bydliště, budu se muset začít řídit rozhodnutími rabína, který je zodpovědný za tuto obec v místě mého nového bydliště, jestliže mi tento rabín neumožní řídit se názorem jiného učence.
Ačkoliv tedy k jistému roztříštění halachy skutečně došlo, dodnes máme řádný způsob, jak získávat závazná halachická rozhodnutí v každé věci. Tedy alespoň prozatím, dokud se nám s Boží pomocí nenavrátí Sanhedrin, kdy budeme mít opět ústřední halachickou autoritu pro celý národ.
Skrytá Tóra
Co je to kabala? Čím se vyznačuje tzv. skrytá či zastřená Tóra judaismu? Není žádným tajemstvím, že judaismus oplývá bohatým duchovním dědictvím, které je studováno za velmi přísných podmínek v malých skupinkách věřících. Čas od času se hlásí i nežidé, kteří by se rádi připojili. Je-li ale našim skutečným záměrem něco víc než jen jakési cvičení na vysokoškolské úrovni, pak je zapotřebí vědět, že k základním předpokladům pro studium kabaly patří nemalá míra svatosti, čistoty a otevřenosti k tomuto ne zrovna snadno pochopitelnému poselství. Bez patřičné přípravy lze sice dosáhnout encyklopedických znalostí, ale člověk se tím ochudí o vnitřní prožitek, o který ve skryté Tóře jde především.
Kde se tato skrytá Tóra vzala? Jedná se o pozůstatek z dob proroctví, který se zachoval uvnitř židovského národa. V těchto dobách totiž bylo Boží slovo slýcháno skrze Jeho věrné posly, Proroky, a celý svět tak zakoušel Boží slovo napřímo. Avšak od dob, kdy proroctví ustalo, nám zůstaly jen střípky, jakási vůně po proroctví, a právě tato vůně je tím, co se zachovalo v tzv. skryté Tóře, neboli Kabale, která se předává z pokolení na pokolení.
Co je tedy hlavním obsahem skryté Tóry? Hebrejské slovo sod, které nejčastěji překládáme jako „tajemství“, se většinou chápe jako něco, co se zkrátka nemá nikomu prozrazovat. V Tanachu ovšem toto slovo původně představuje spíše „uskupení“, „shromáždění“ či „soukromou poradu“. A právě tato soukromá porada je tím, co skvěle doplňuje zjevenou Tóru.
Zjevená Tóra se zabývá tím, co je dobré a co špatné, co je dovoleno a co zakázáno. Žijeme v rozděleném světě, který lze nazvat „stromem poznání dobra a zla“. Současně víme, že ha-Šem (doslova „to Jméno“, Hospodin) je jen jeden, a že je to pouze on, kdo dává život všem věcem. Kde ovšem hledat spojení a jednotu v oblastech, které zjevená Tóra tolik rozděluje? Přesně k tomu v judaismu slouží skrytá Tóra. Zde je ovšem zapotřebí, abychom se měli na pozoru, jelikož až příliš snadno dochází k vážným nedorozuměním. Často se totiž stává, že lidé začnou nazývat dobrým i to, co je ve skutečnosti zlé, a naopak. Musíme proto dobře rozlišovat mezi tím, kdy se nám někdo snaží vysvětlit, jak je to možné, že Boží světlo dává život všemu ve světě, a tím, kdy nás někdo učí správnému jednání, abychom volili dobro a odolávali zlu.
Zejména lidé z národů totiž často dostatečně nerozlišují mezi halachou a tím, co židovství nazývá jako agada neboli „vyprávění“, tedy židovskou literaturou, která úzce souvisí právě se skrytou Tórou. Uvedu příklad: Z pohledu halachy se křesťanská teologie jednoznačně řadí k modlářství a tudíž je noachidům zakázána. A to i přes to, že v agadě nalezneme texty, které nijak nepopírají ani nezmenšují význam křesťanství v dějinách lidstva. Pochopení důvodů vzniku křesťanství ovšem patří do skryté Tóry. A mezi záležitostmi skryté a zjevené Tóry musíme vždy důsledně rozlišovat [a nesmíme je tedy bezmyšlenkovitě směšovat dohromady]. A přesně v důsledném rozlišování mezi jednotlivými oblastmi židovské moudrosti spočívá klíč k správnému spojení [zdánlivě nespojitelných] věcí dohromady.
Naposledy změněno: 23. 1. 2023
Poznámky
- Talmud bavli, Bava mecia 59ab. [↩]
- Devarim [5. Mojžíšova] 30:12 [↩]
- Šemot [2. Mojžíšova] 23:2. Poznámka překladatele: Věta z Tóry zní: „Nedej se většinou strhnout ke špatnosti a při výpovědi o sporné věci se neřiď většinou!“ (Sidon) – Tóra zde důrazně zakazuje následovat většinu v případě páchání zla, jinak ovšem platí obecné pravidlo, že se ve skutečnosti musíme řídit právě většinovým názorem, což je rovněž smyslem oné věty. [↩]
- Poznámka překladatele: to ovšem neznamená, že by podobné ústředí nebylo již předtím, ale neříkalo se mu Sanhedrin. [↩]
- Devarim [5. Mojžíšova] 17:8, Sidon. [↩]