Rubriky
Nezařazené

Pirkej avot – studijní poznámky

Studijní poznámky k našemu online kurzu se zaměřením na traktát Pirkej avot neboli Výroky otců: Kalendář akcí – Pirkej avot

Obsah článku zobrazit

Článek stále rozšiřujeme.
Naposledy změněno: 28. 3. 2024

Základní prameny (české překlady)

  • NOSEK, Bedřich. Pirkej avot – Výroky otců. Traktát Mišny s paralelním českým překladem a komentářem. Praha: Jiří Blažek/P3K, 2020. ISBN 978-80-906510-4-3/978-80-7667-010-5.
  • BLAŽEK, Jiří. Sidur Zichron David Jisra’el. Modlitební kniha pro všední dny, šabat a svátky s paralelním českým překladem a komentářem. Praha: Jiří Blažek, 2021. ISBN 978-80-906510-7-4. Pirkej avot na str. 318-363.
  • HAIDLER, Jaroslav Achab. Projekt Kešet s odkazy nejen na český překlad Pirkej avot, viz Chewra.com.
  • NOSEK, Bedřich, HAVELKA, Miloš. Rabiho Moše ben Majmona Osm kapitol o lidské duši a mravním konání. Praha: Sefer, 2001. ISBN 80-85924-31-5.
  • DIVECKÝ, Jan. Maharal (Rabi Löw). Cesta života – Derech chajim (2. perek). Praha: P3K, 2009. ISBN 978-80-87186-02-2.

Dějepisné pozadí

Doporučujeme důkladně se seznámit např. s Rambamovou předmluvou k Mišne Tora: Rambamova předmluva k Mišne Tora (částečný překlad).

Dále pak můžeme doporučit také Rambamův úvod k Pirkej avot, který vešel ve známost jako Šemona perakim neboli „Osm kapitol“ (v češtině vyšel opět v překladu Bedřicha Noska, viz výše).

K Pirkej avot ve skutečnosti vyšlo mnoho nejrůznějších komentářů (jako např. Maharalova Derech chajim), nicméně v češtině jsme zatím omezeni jen na výše uvedené zdroje.

Časová osa

(Řazeno přibližně podle pokolení, ve kterých měli uvedení učenci největší vliv; pro potřeby studia 1. kapitoly Pirkej avot.)

Období tzv. tanaitů:1
7. pokolení před churbanem (zbořením druhého Chrámu):
Šimon Spravedlivý – poslední z tzv. anšej kneset ha-gedola (mužů velkého shromáždění); v jeho časech začal významně posilovat vliv helenismu v důsledku tažení Alexandra Velikého a jeho generála Ptolemaiose I., který po smrti Alexandra zabral i území Egypta a erec Jisrael.2
6. pokolení před churbanem:
Antigonos ze Socho – v jeho době vznikla tzv. Septuaginta, ovšem židovskými učenci tehdy byla do řečtiny přeložena pouze Tóra a nic víc, tzv. targum ha-šivim, nicméně tato původní židovská septuaginta se nám nedochovala a není totožná s tou, kterou uchovalo křesťanství;3 po jeho smrti se za rostoucího vlivu helenismu rozmohli tzv. cadokim (saduceové) a bajtosim, kteří představují počátek i všech pozdějších odštěpků, např. tzv. karaitů v období tzv. gaonim.
5. pokolení před churbanem:
Jose ben Joezer z Credy a Jose ben Jochanan z Jeruzaléma – první z tzv. zugot (párů); vinou rostoucího útlaku ze strany helenistů se objevuje i první halachicky sporná otázka;4 v jejich době vyvrcholily boje Hašmonejců proti helenistům vedeným Antiochem Epifanem, který se pokoušel judaismus zcela vykořenit a dokonce znesvětil i Chrám, který ovšem následně Hašmonejci pod vedením Matitjaha a Jehudy Makabejských osvobodili a znovu zasvětili, odtud svátek Chanuka.5 V této době nejspíš také započal zvyk číst haftarot.
4. pokolení před churbanem:
Jehošua ben Perachja a Nitaj z Arbely – za jejich časů se odehrály události okolo Jochanana Hyrkána, kterého se saduceům podařilo strhnout na svou stranu proti tzv. farizeům neboli perušim. Do té doby Hašmonejci jednali více méně věrně v souladu s učením našich Moudrých, až na to, že se po vítězném odboji zdráhali vrátit královskou korunu do rukou kmene Jehudy.6
3. pokolení před churbanem:
Jehuda ben Tabaj a Šimon ben Šetach – za jejich časů se prostřednictvím krále Janaje podařilo saduceům na čas zcela ovládnout sanhedrin. Elazar ben Poera tehdy popudil krále Janaje proti našim Moudrým tím, že ho přesvědčil, aby si v rozporu s Tórou přisvojil také velekněžství. Když proti tomu naši Moudří protestovali, dal povraždit většinu nejvlivnějších perušim – přežil tehdy jen Šimon ben Šetach, který se pak musel skrývat, dokud se jeho sestře Šlomit (či Šlomcion), která byla královnou, nepovedlo Janaje přesvědčit, aby od pronásledování upustil a Šimon ben Šetach tak mohl znovu navrátít Tóře její slávu. Jehuda ben Tabaj se spolu s dalšími učenci skrývali v egyptské Alexandrii, ale vrátili se, jakmile byli saduceové ze sanhedrinu vypuzeni. Šimon spolu s veleknězem Jehošuou ben Gamla znovu obnovili toraickou učenost tím, že v každém městě zavedli školní docházku od šesti let. Nicméně, ke sklonku svého života začal král Janaj opět pod vlivem saduceů krvavě pronásledovat naše Moudré. Situace se zase uklidnila až po jeho smrti nástupem Šlomit na trůn, která zůstávala věrná perušim.7
Šemaja a Avtaljon – za jejich časů, po smrti královny Šlomit a Šimona ben Šetacha, vypukl krvavý boj mezi bratry o trůn. Naši Moudří se tehdy stáhli do ústraní, aby nepřispívali k prolévání krve židovského národa. Do politického popředí se tehdy opět dostali saduceové, kteří podporovali horkokrevného Aristobula proti staršímu Hyrkánovi. Hyrkanos se zase spolčil s edomským Antipaterem, který byl rovněž nepřítelem židovského národa. Válka mezi bratry nakonec zapříčinila i vstup řimských vojsk na území erec Jisrael, když se oba bratři pokoušeli získat si u nich přizeň. Řimský generál Pompeius tehdy dokonce obsadil Chrám. Zemřelo tehdy 12 000 kohanim. Nicméně, Chrám tehdy ještě nebyl znesvěcen a po odchodu římských vojsk dále probíhaly bohoslužby. Židé však tímto ztratili skutečnou vládu nad svým územím. Pomepeius svěřil vládu slabšímu Hyrkánovi a Aristobula spolu s rodinou odvedl jako kořist do Říma.8 Artistobulus se později společně se svým synem pokoušeli získat vládu zpět do svých rukou, ale neuspěli. Hyrkános však byl jen loutka, kterou na pozadí ovládal Antipater s pomocí Říma. Antipater společně s Hyrkánem využili těchto nepokojů a prostřednictvím římského prokonzula Gabiniuse zrušili sanhedrin a moc svěřili opět do rukou saduceů.9
2. pokolení před churbanem:
Hilel a Šamaj – za jejich časů se k moci dostává Herodes, syn edomského Antipatera, který byl pověstný svou krutostí. Herodes byl natolik krutý, že i samotný Hyrkános, ač s velkou nelibostí, byl lidmi donucen nechat Herodese stanout před soudem skládajícím se z významných osobností té doby. Herodes však všechny soudce zastrašil, takže jediný, kdo proti němu nakonec veřejně vystoupil, byl samotný Šamaj. Herodes tak lstí unikl trestu a později se pomstil všem svým nepřátelům (přežil to jen Šamaj). Herodes si vzal za manželku Mirjam, která byla vnučkou Hyrkána, aby tím odvedl pozornost od svého nelichotivého původu. Lid si na jeho krutovládu opakovaně v Řimě stěžoval, ovšem vždy neúspěšně. Na krátký čas se podařilo převzít moc Antigonovi, synu Aristobula, který dokonce vykonal pomstu nad Hyrkánem, když mu uřezal obě uši, aby se už nikdy nemohl stát veleknězem. Nakonec byl však i Antigonos krvavě poražen římskou armádou a Herodes se tak vrátil k moci. Herodes byl natolik žárlivý, že dokonce nechal zabít i svou vlastní manželku a některé své syny (jelikož uvěřil pomluvám, že ho chtějí připravit o trůn). Protože za svého života nechal povraždit mnoho učenců, jako výraz lítosti nad svým jednáním, dal opravit Chrám. Nebyl to však výraz upřímné lítosti, jelikož ihned po přestavbě nechal také v bráně Chrámu vztyčit římskou orlici. Po smrti Herodese se k moci dostal jeho syn Archelaus, který pokračoval v jeho šlépějích. Proti jeho usednutí na trůn byla jak Salome, sestra Herodese, tak i židovský lid. Nicméně až se stížnostmi také od Samařanů byl Řím ochoten Archelause sesadit. Během těchto časů se naši Moudří drželi stranou od politiky a zabývali se uchováváním židovského duchovního dědictví. Vedení židovského národa tehdy spočívalo na zbožné rodině benej Betira, jelikož Řím si dosazoval do sanhedrinu dle svého uvážení. Později přešla vedoucí úloha do rodiny Hilela, který pocházel z Davidova rodu. Hilelův rod vedl židovský národ po mnoho pokolení.10
poslední pokolení před churbanem:
Raban Gamliel (též zvaný „starší“ či „I.“) – byl synem rabana Šimona, který byl synem Hilela. Za jeho časů vládli v erec Jisrael římští prokurátoři, kteří nastoupili po Archelausovi. Rovněž byl na čas obnoven i sanhedrin, ovšem saduceové jeho vliv významně potlačovali např. tím, že si za peníze vydržovali velekněžský úřad, který tehdy Řím prodával vždy nejvyšší nabídce, takže se někdy velekněz neudržel v úřadu ani plný rok. Saduceům se povedlo vybudovat silnou třídu, která židům i Moudrým ztrpčovala život na každém kroku a zapříčinila i zboření Chrámu: „Řekl Aba Šaul ben Botnis jménem Aba Josef ben Chaniny – běda mi kvůli domu Baitose, běda mi kvůli domu Chaniny, běda mi pro jejich našeptávání [pomluv vůči židovskému národu před římským dvorem], běda mi kvůli domu Kasrose, běda mi pro jejich péra [kterými píši nenávistné vzkazy vůči židovskému národu], běda mi kvůli domu Jišmala ben Piabi, běda mi pro jejich pěsti. Jelikož jsou velekněží a jejich synové jsou chrámoví pokladníci a jejich zeťové jsou chrámovými dozorci a jejich služebníci ubíjejí lid holemi.“(Pesachim 57a) Jedním z nejhorších prokurátorů byl Pontius Pilát, který s oblibou provokoval židovský národ, aby mohl prolévat jejich krev, např. tím, že úmyslně vystavoval na odiv prapory s obrazem císaře nebo tím, že chtěl zneužít chrámovou pokladnici na výstavbu akvaduktu apod., což vedlo ke krvavým potyčkám. Sanhedrin si však zachoval chladnou hlavu a rabanu Gamlielovi se nakonec prostřednictvím stížností podařilo nechat Piláta Římem odvolat.11
Pokolení churbanu:
Raban Šimon ben Gamliel I. – v jeho dnech došlo k vyhrocení napětí mezi židovským národem a Římskou mocí, které vyústilo v krvavé ozbrojené vzpoury. Židé již měli dost Saduceů, helenistů a přátel Říma, kteří lid bezostyšně vykořisťovali a začali se proti nim hromadně bouřit. Skupina horlivých kohanim tehdy dokonce na čas přestala přijímat oběti přinášené nežidy jako výraz vzdoru, ačkoliv naši Moudří s tímto počínáním nesouhlasili, jelikož odporuje Tóře. Talmud uvádí příběh o tzv. Bar Kamcovi, který byl zjevně saducej a šel tedy donášet na židovský lid před císaře Nera a poradil mu, aby nechal přinést oběť do Chrámu jako důkaz toho, že židé se hodlají proti němu vzbouřit. Aby si Bar Kamca pojistil, že kohanim skutečně odmítnou zvíře obětovat, sám mu způsobil lehkou vadu (podle jiných vybral úmyslně takové zvíře s vadou, jaká římanům v obětování nebrání, ale je v rozporu s židovským právem), která podle Tóry zvíře vylučuje z možnosti přinést ho jako oběť. V těchto dnech spravoval židovskou oblast Agripa II. a Florus. Židům se na čas dokonce povedlo, za cenu nemalých ztrát na životech, vydobýt si od Říma dočasnou nezávislost. Ta však netrvala příliš dlouho, jelikož Řím za pár let přišel s větší armádou, která zničila Chrám.12
1. pokolení po churbanu:
Raban Gamliel z Javne (též zvaný „II.“).
2. pokolení po churbanu:
Rabi Chananja ben Teradjon.
3. pokolení po churbanu:
Raban Šimon ben Gamliel II.
4. pokolení po churbanu:
Rabi Jehuda ha-Nasi (též zvaný jen „rebi“ či „rabejnu ha-kadoš“).

Úvod

Celý Izrael má podíl na budoucím světě, neboť je řečeno: „A lid Tvůj, všichni jsou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi, oni jsou výhonek mé setby, dílo mých rukou k mé oslavě.“

Překlad Bedřicha Noska z Pirkej avot, str. 12.

Výraz „celý Izrael“ zde však rozhodně není použit ve vylučovacím slova smyslu, jak na to upozorňuje např. Rambam:

Kdo [z nežidů] na sebe přijme dodržování [sedmi noachidských přikázání] a je důsledný v jejich zachovávání, ten je považován za jednoho ze „zbožných mezi nežidy“ a zaslouží si mít podíl na budoucím světě.

Rambam, Mišne Tora, Hilchot melachim, 8:11, náš volný překlad.

Rambam dále ve svém úvodu k Šemona Perakim poznamenává: „Naši Moudří, pokoj s nimi, učí: Kdo se chce stát zbožným, měl by jednat podle učení v Avot. Není lepší vlastnosti než zbožnosti vyjma proroctví. A vskutku zbožnost vede k proroctví, jak učí naši Moudří: Zbožnost vede k Duchu Svatému. Z toho tedy můžeme usuzovat, že kdo jedná v souladu s mravním učením tohoto traktátu má nakročeno k dosažení proroctví.“13

Učitel Tóry je ve vztahu ke svým žákům často přirovnáván k otci (Sanhedrin 99b).14

Moudří učí: דֶּרֶךְ אֶרֶץ קָדְמָה לְתּוֹרָה „Správné vychování a zdokonalení povahových vlastností musí předcházet [studiu] Tóry.“15

Na světě je dnes více než sedm miliard duší, což je počet, jaký v dějinách lidstva nemá obdoby. Tvořivé síly, jaké skýtá tento obrovský počet lidí, jsou nesmírně mocné, ale stejně tak mocné mohou být i v něm ukryté ničivé síly.

Brit šalom, Úvod, rabi Uri Šerki

Traktát Avot byl zamýšlen jako ochrana (prevence) před tím, aby se lidstvo zvrhlo v ničivou sílu.16

A lid tvůj – všichni „jsou“, nebo teprve „budou“ spravedliví?

Otázka, jež je ve výše uvedeném nadpise, vyvstala při výměně postřehů účastníků společného online studia.

Ačkoliv jsou slova, jež pocházejí z Ješajahu (Izajáše) 60:21, nejčastěji chápána v budoucím slova smyslu – viz např. Český ekumenický překlad: „Tvůj lid, všichni budou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi, oni, výhonek z mé sadby, dílo mých rukou k mé oslavě“, přičemž podobný způsob překladu téhož místa lze nalézt též běžně i v židovských překladech (např. v anglickém překladu nakladatelství Artscroll) – větu lze překvapivě chápat rovněž v přítomném slova smyslu tak, jak to překládá např. Bedřich Nosek v Pirkej avot: „A lid Tvůj, všichni jsou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi, oni jsou výhonek mé setby, dílo mých rukou k mé oslavě.“

Původní hebrejská předloha na tomto místě totiž skutečně umožňuje obojí, když hovoří o spravedlivých, jelikož na tomto místě zcela vypouští sloveso „být“ (což je v hebrejštině celkem běžný jev), čímž připouští oba významy současně. Proto je možné toto sloveso vypustit i při překladu, jako to činí rabín Efraim Sidon, když celou větu překládá do češtiny takto: „A lid tvůj, samí spravedliví, co výhonky mé sadby, dílo rukou mých, jímž se budu pyšnit, navěky zdědí zemi.“

Daat Sofrim k tomuto poznamenává: „Ačkoliv je pravdou, že Ješajahu svá proroctví obvykle odkazuje k budoucnosti, v tomto případě jsou jeho slova platná také v přítomnosti! Kdykoliv totiž srovnáváme židovský národ s okolními národy, zjistíme, že v porovnání s nimi jsou židé [v Božích očích] stále považováni za „spravedlivé“. Bůh však na židovský národ klade mnohem větší nároky než na zbytek světa a proto je také v Písmu o to přísněji napomínán.“17

Perek rišon (první kapitola)

א

Bedřich Nosek ve svém komentáři k 1. mišně uvádí: „Velké shromáždění se skládalo podle talmudického traktátu Megila (17b) ze 120 mužů, zatímco týž traktát v Jeruzalémském talmudu uvádí pouze 85 mužů.“18 Při bližším ohledání je však zřejmé, že pokud je tímto odkazem na Jeruzalémský Talmud opravdu míněna Megila 8a (1:5), tak tradiční vysvětlení k tomuto místu se týká případu, kdy Mordochaj (Mordokaj) a Ester žádali Moudré o začlenění svitku týkajícího se Purim do Písma, přičemž rozhodnutí padlo z hlasování menšího počtu než všech 120 členů Velkého shromáždění, jelikož např. samotný Mordochaj, který byl rovněž členem tohoto shromáždění, žádost předkládal a tudíž se na samotném rozhodování z pochopitelných důvodů nepodílel. Navíc na jiném místě v Jeruzalémském Talmudu nalezneme opět počet 120 (viz Berachot 2:4 či 25a). Jedná se tedy jen o zdánlivý rozpor, který lze snadno vysvětlit.19

Noskův komentář: „Vychovejte mnoho žáků – a nebuďte [tedy] jako raban Gamliel … [nebo] Šamajova škola,“,20 je sice zcela oprávněný, lze jej však vyložit i smířlivěji v tomto smyslu: Přijímejme každého žáka, ale nezapomínejme také od všech vyžadovat, aby z našich učeben odcházeli vždy moudřejší, skromnější a se ctí v těle, a nikdo už pak nebude pochybovat, z jakého jsou rodu. Když byl totiž raban Gamaliel ve své době [těsně po zboření druhého Chrámu] představeným Sanhedrinu, od každého, kdo se chtěl stát učencem, přísně vyžadoval, aby jeho chování a postoje odrážely, co učí Tóra, a kdo tyto podmínky nesplňoval, nebyl do učebny vůbec vpuštěn. Když byl místo něho do úřadu dosazen rabi Elazar ben Azarja, všichni hlídači před učebnami byli propuštěni a dovnitř byl vpuštěn, kdokoliv měl zájem. Když raban Gamaliel viděl, jak počty žáků stoupají, vyčítal si, že možná Izraeli bránil ve studiu Tóry skutečně neprávem. Aby se tím ale přestal trápit, byly mu ve snu ukázány bílé džbány plné popelu, jenž měl znázorňovat mnoho povalečů, kteří sedí v učebnách, [ačkoliv gemara dodává, že ve skutečnosti tomu tak nebylo; Nebesa si jednoduše nepřála, aby se tím raban Gamaliel nadále trápil].21

ב

„Svět spočívá … na Tóře [studiu], na [chrámové] bohoslužbě a na konání skutků milosrdenství“ – Rambam učil, že neustálá náprava světa v té nejúčinnější možné podobě spočívá v snoubení těchto tří [základních] způsobů [dohromady]: studium Tóry představuje růst v rozumovém22 poznání [Boha], skutky milosrdenství poukazují na nutnost vést přitom mravní způsob života a služba se týká zachovávání micvot (přikázání), zejména pak těch, které úzce souvisejí s Chrámem.23

Smlouva „se dnem a nocí“ nebo nepřetržitá „dnem i nocí“?

Otázka, jež je ve výše uvedeném nadpise, vyvstala při výměně postřehů účastníků společného online studia.

Ačkoliv jsou slova, jež pocházejí z Jirmejahu (Jeremijáše) 33:25, nejčastěji chápána ve významu smlouvy uzavřené „se dnem a nocí“ – viz např. Český ekumenický překlad: „Toto praví Hospodin: Jakože jsem ustanovil svou smlouvu se dnem a nocí jako směrnici pro nebe i zemi,“ hebrejská mluvnice ve skutečnosti umožňuje větě rozumět také ve významu smlouvy, která trvá nepřetržitě „dnem i nocí“ – viz např. překlad rabína Efraima Sidona: „Tak pravil Hospodin: „Nebýt ve dne a v noci mé smlouvy, neuložil bych zákon nebesům a zemi.“ A tak i překlad Bedřicha Noska: „Kdyby ve dne v noci netrvala má smlouva, nestanovil bych ani zákony nebes a země“, je tudíž zcela vyhovující a naprosto správný. Hebrejský obrat „jomam valajla“ je totiž nejednoznačný již v původní předloze a lze jej tak vyložit vícero způsoby. Srovnej např. se slovy v Jehošua (Jozue) 1:8, jež podle ekumenického překladu znějí takto: „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci [jomam valajla]“. V židovství se tudíž ohledně smlouvy „se dnem a nocí“ traduje, že se má na mysli hned několik trvalých smluv: 1) smlouva o střídání dne a noci, což je pešat (základní význam) – viz Raši, 2) smlouva o nepřetržitém studium Tóry, či 3) smlouva o obřízce, jelikož i ta se k židům mužského pohlaví vztahuje nepřetržitě – poslední dva významy jsou však považovány za tzv. midraš (hlubší význam), viz Talmud, Nedarim 32a. Žádné z vysvětlení tak ve skutečnosti nijak neodporuje původní předloze, ale navzájem se doplňují.24

ג

„A mějte v bázni Nebesa“ – Rambam poznamenává, že Antigonos neučil jen o službě Bohu z čisté lásky, tedy bez nároku na odměnu, ale nezapomínal ani na bázeň před Nebesy. Kdo miluje Boha, nezanedbává jeho příkazy. Kdo se Boha bojí, nepřestupuje ani jeho zákazy nebo tzv. chukim (micvot jejichž důvody často nejsme schopni rozumově pochopit). Antigonos měl dva žáky – Cadoka a Bajtose. Ti svého učitele špatně pochopili, odstřihli se od něj a založili si svá vlastní hnutí, která naši Moudří nazývají obecně jako saduceové a bajtosiáni. Zpočátku tito dva rozkolníci měli v úmyslu popřít celou Tóru, ale když viděli, že lidi nepřesvědčí, změnili své učení tak, aby to navenek působilo, že pro ně stále zůstává platná Psaná Tóra a že se tedy jen vymezují vůčí Ústní Tóře a nařízením rabínů, jelikož nebyli schopni před lidmi popřít celé naše dědictví. V pozdějších dobách na ně navázala další podobná hnutí, např. tzv. karaité. Naši Moudří však mezi nimi nerozlišují a nazývají je souhrnně jako saduceové a bajtosiáni. To jsou ti, kteří popírají Ústní Tóru a vykládají si Písmo, jak chtějí, aniž by se drželi toho, co před nimi učili naši Moudří, zanedbávajíce tak slova Tóry:25 „A ty učiň podle toho, co ti řeknou z tohoto místa, které Hospodin vyvolil, a hleď konat, jak tě poučí. Jednej podle nauky, již tě naučili, a podle zákona, který ti řekli, a od slova, které ti povědí, neuhni vpravo ani vlevo.“26

Rambamových třináct článků víry, které dle jeho názoru tvoří podstatu židovského duchovního dědictví:27

  1. Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, stvořil a řídí všechna Svá stvoření a že On Sám činil, činí a bude činit vše.
  2. Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, je jedinečný, a nikdo není jedinečný jako On v žádném ohledu, neboť On jediný je náš Bůh, který byl, který je a který vždy bude.
  3. Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, není fyzické podstaty, není způsoben žádným fyzikálním jevem a nic nemůže být s Ním porovnáváno.
  4. Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, je první a poslední.
  5. Věřím celou svou vírou, že jen ke Stvořiteli, nechť je požehnáno Jeho Jméno, náleží se modlit a k nikomu jinému, kromě Něho, se modlit nenáleží.
  6. Věřím celou svou vírou, že slova proroků jsou pravdivá.
  7. Věřím celou svou vírou, že proroctví Mošeho, učitele našeho, mír s ním, je pravdivé a že on byl otcem všech proroků – těch, kteří přišli před ním i těch, kteří přišli po něm.
  8. Věřím celou svou vírou, že Tóra, kterou chováme ve svých rukou, je tatáž, která byla dána Mošemu, našemu učiteli, mír s ním.
  9. Věřím celou svou vírou, že Tóra nebude nikdy změněna ani nebude jiná Tóra od Stvořitele, nechť je požehnáno Jeho Jméno.
  10. Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, zná všechny činy a myšlenky lidského bytí, jak je řečeno: „Stvořil srdce každého jednoho z nich, rozumí všem jejich činům.“
  11. Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, odmění dobrem všechny, kteří jsou poslušni Jeho příkazů a zahladí všechny, kteří je porušují.
  12. Věřím celou svou vírou v příchod Mesiáše, a i kdyby prodléval, budu každý den očekávat jeho příchod.
  13. Věřím celou svou vírou, že bude vzkříšení mrtvých, kdykoliv vyvstane Stvořitelova vůle, nechť je požehnáno Jeho Jméno, budiž vyvýšena Jeho památka, navěky a věčně.
Sidur Zichron David Jisrael, str. 111.

ד

„Nechť se tvůj dům stane shromaždištěm učenců“ – Rambam zdůrazňuje, že se musíme přičinit, aby v místě našeho bydliště vždy byly prostory, kam se Moudří mohou pravidelně scházet ke studiu. A to tak, že když se jeden učenec zeptá druhého: „Kde budeme studovat dnes?“ ten druhý odpoví: „u těch a těch.“28

Lnout k Bohu – co to znamená?

V Tóře se píše: „Hospodina, svého Boha, se boj a jemu služ, jen k němu lni [uvo tidbak] a v jeho jménu přísahej!“29 Rambam vysvětluje:

Máme příkaz (tzv. micvat ase) lnout k Moudrým a jejich žákům, abychom se tak učili z jejich skutků, jak je psáno: „jen k Němu lni“ [uvo tidbak]. Naši Moudří se totiž nad těmito slovy pozastavovali: Copak je možné, aby člověk přilnul k Boží Přítomnosti (tzv. Šechině) [v doslovném slova smyslu]? Proto této větě musíme rozumět tak, že se tím myslí, abychom [ve skutečnosti] lnuli k Moudrým a jejich žákům. Je tedy nanejvýš vhodné, aby se každý např. nejprve poohlédl po dceři některého z učenců nebo aby svou dceru provdal některému učenci nebo aby s učenci Tóry usedal k jídlu a pití, pomáhal jim s obchody a byl s nimi ve spojení jakýmkoliv jiným způsobem v souladu s tím, jak se píše: „jen k Němu lni“. Podobně nám také Moudří radí: „ať tě pokryje prach z jejich nohou a s žízní pij jejich slova.“ (Avot 1:4)

Mišne Tora, Rambam, Hichot deot 6:2.

V podobném významu nalezneme také výklad těchto slov Tóry: „A ať mi udělají svatyni a usadím se v jejich nitru!“30 Větě lze totiž rozumět i tak, že tedy ani ne tak v té svatyni jako takové, ale skutečně uprostřed nich – tedy v každodenních životech samotného židovského národa.31

ה

„Chudí ať jsou jako členové tvé rodiny“ – Rambam poukazuje na to, že se zde nabádá k tomu, aby ve společnosti nebyly upřednostňovány zájmy cizinců na úkor vlastního lidu, jelikož Moudří těmito slovy vlastně chválili ty, kdo místo pořizování si otroků z ciziny, zaměstnávali zchudlé svého vlastního lidu.28

„Neveď plané hovory se ženou“ – Ačkoliv „zlí jazykové“ mohou pravý význam těchto slov záměrně překrucovat, Moudří se nás zde ve skutečnosti snaží povzbudit: Muž, který si váží své ženy, má ve zvyku radit se s ní předně o důležitých věcech a neomezuje se tedy jen na plané řeči s ní (rabi Samson Rafael Hirsch).32

ו

„Opatři si učitele“ – Rambam vysvětluje, že tento učitel ve skutečnosti nemusí mít o mnoho víc znalostí než my. Hlavním smyslem této zásady totiž je, abychom si nezvykli studovat jen o samotě. Jedině s druhými může mít naše studium naději na úspěch.33

ז

„Drž se dále od špatného souseda“ – aneb vyhněte se saduceům:

Helenisté, saduceové, farizeové, amej ha-arec, esejci, křesťané

Za časů vlády judského krále Jochanana Hyrkána se do popředí dostalo hnutí popíračů Tóry. Ponejvíce se jednalo o potomky helénistů, kteří kráčeli ve stopách svého učitele Cadoka, jehož žáci byli označováni jako cadokim neboli saduceové.

Odlišovali se něčím saduceové od helénistů? Obě skupiny odmítaly uznat, že by Ústní Tóra pocházela od Boha a obě skupiny měly ve zvyku shazovat ze sebe „jho přikázání“ při každé příležitosti. Lišili se však v politických názorech. Helénisté prosazovali myšlenku úplného smíšení národů a proto neviděli žádný přínos v tom, aby Židé i nadále tvořili samostatný národ. Jednoduše chtěli se svým okolím splynout a skoncovat tak s židovskou nezávislostí. Saduceové ovšem byli zásadně proti. Byli si totiž až moc dobře vědomi všech duchovních i politických výdobytků, kterých se podařilo dosáhnout za časů Hašmonejců. Rovněž byli mnohem prozíravější v tom, že nezapomínali na skutečnost, že většina národa nebude ochotna vzdát se svého Boha a židovské národní hrdosti, obzvlášť když sami byli očitými svědky zázraků a toho, jak Bůh opět viditelně zasáhl do dějin židovského národa. Proto se na lid snažili působit dojmem hrdých vlastenců, kteří bojují za nezávislost svého národa.

Moudří je ale od počátku prohlédli a proto dělali vše, co jen bylo v jejich silách, aby vliv saduceů na židovský národ byl co nejmenší. Saduceové na tyto snahy odpovídali otevřeným bojem: Hlásali, že k tomu, abychom správně rozuměli Tóře, Moudré vůbec nepotřebujeme. Bohatě prý postačí, když se Židé budou řídit pouze Psanou Tórou a budou dělat přesně tak, jak je v ní psáno. Tóra je údajně snadno srozumitelná kniha, že ji jsou všichni schopní porozumět. Bylo to však válečné tažení, které mělo otřást samotnými základy židovské víry. Šlo o snahu popřít tu skutečnost, že Ústní Tóra pochází od Boha a že se nepřerušeně předává z pokolení na pokolení od jednoho učitele k druhému již od dob, kdy Moše obdržel Tóru na hoře Sinaj. Saduceové rovněž ostře odmítali, že by kdy Moudrým byla dána pravomoc vydávat vyhlášky a nařízení.

Nutno však poznamenat, že ačkoliv saduceové tvrdili, že se drží Psané Tóry, ve skutečnosti přistupovali ledabyle i k přikázáním, u kterých ani oni sami nepochybovali o jejich pravém smyslu. Nicméně, aby ani v těchto případech nedali našim Moudrým v ničem za pravdu, raději dané přikázání přesto záměrně přestupovali, jen aby se v něčem náhodou neshodovali se správným postupem podle halachy, jak to učí naši Moudří.

Některé z jejich závažných odchylek, které máme dodnes uchovány v živé paměti:

  • Běžně zanedbávali obřad s vyléváním vody na oltář během svátku Sukot (Stánků), tzv. nisuch ha-majim, se zdůvodněním, že o něm není nikde v Psané Tóře výslovná zmínka.
  • V protikladu s vysvětlením, jak to učí Ústní Tóra, měli velekněží z řad saduceů ve zvyku o Jom kipur (Dni smíření) zapalovat kadidlo ještě před vstupem do nejsvětější svatyně, ačkoliv správně se tak má dít až po vstupu.
  • Místo, aby počítali svátek Šavuot (Týdnů) jako padesátý den od druhého dne svátku Pesach (Přeskočení), saduceové začínali své počítání od první neděle po zahájení Pesachu.
  • Saducejské soudy byly známy jako obzvlášť kruté. Ústní Tóra totiž vykládá „oko za oko“ pouze v tom smyslu, že provinilec musí vyplatit poškozenému odpovídající peněžní náhradu za újmu na zdraví. Saduceové ovšem měli ve zvyku tato místa vykládat doslova. Pokud někdo druhého oslepil, byl za trest oslepen také. Zlomil-li druhému nohu, saduceové zlomili nohu i provinilci.

Po vzoru svého učitele Cadoka, saduceové nevěřili ve svět budoucí a tedy ani v odměnu a trest v příštím životě. Nebylo tedy nic, co by je nějak zvlášť odrazovalo od hříchu. Zabývali se hlavně tím, jak si tento svět co nejlépe užít, jelikož po smrti je už nic nečeká. Jednu dobu se jim dokonce podařilo natolik nabýt na síle, že měli dostatečnou moc násilně pronásledovat židy, kteří zůstávali věrní Tóře. V těchto rozepřích mezi věrnými z řad lidu vedenými našimi Moudrými a saduceji bylo prolito mnoho krve.

Saduceům a jejich důrazu na blahobyt přišlo vhod i to, že Judea tehdy hospodářsky vzkvétala. Dokonce se jim nakonec povedlo stáhnout na svou stranu také samotného Jochanana Hyrkána, který byl politickým vůdcem lidu a zároveň veleknězem. Tehdy saduceové získali navrch, co se týče politického vlivu.

Jochanan Hyrkános byl přitom valnou většinu svého života věrný Tóře. Zavedl sice některá opatření, se kterými naši Moudří nesouhlasili, ale celkově měl ve zvyku držet se toho, co učili Moudří. Ke sklonku jeho života se ovšem saduceům podařilo strhnout ho na svou stranu. Částečně v tom mohlo sehrát svou úlohu i to, že naši Moudří některá jeho nařízení zcela odmítli. Ať už ho k saducejství přivedlo cokoliv, Moudří od té doby radí: „nedůvěřuj si až do dne své smrti“ (Avot 2:4[5]). Jochanan vládl nad Judeou celkem 31 let (3626-3657 neboli 135-104 před o. l.).

History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 90-91, volný překlad.

Jedna z věcí, se kterou naši Moudří s Jochananem nesouhlasili, bylo to, že v rozporu s halachou násilně přinutil Edomity ke konverzi k judaismu z obav, aby se později nespolčili s nepřáteli Izraele. Výsledkem ovšem bylo, že z těchto Edomitů později vzešel nechvalně proslulý Herodes.34

Skutečnými vůdci židovského národa napříč staletími vždy byli a budou učenci Tóry a jejich Moudří. A nebylo tomu jinak ani za časů Jochanana [Hyrkána], který vládl v období tzv. zugot [dvojic], kdy se na duchovním vedení národa podíleli vždy dva učenci. Za časů Jochanana to byli Jehošua ben Perachja a Nitaj z Arbely, kteří sami byli žáky předchozí dvojice – Jose ben Joezera a Jose ben Jochanana. Ti stáli v čele během obtížných let plných násilných potyček mezi Hašmonejci a helénisty.

V Mišně se můžeme dočíst, co zdůrazňovali: Jehošua ben Parachja řekl: „Opatři si učitele, získej si druha a posuzuj každého z jeho lepší stránky.“ Nitaj z Arbely řekl: „Drž se dále od špatného souseda a nespolčuj se s bezbožníkem. A nemysli si, že je možno vyhnout se trestu.“ (Avot 1:6-7)

Právě v Nitajových slovech se asi nejvíce odráží duch doby, ve které žili: V jeho době totiž pořekadlo: „drž se dále od špatného souseda“, představovalo především výzvu k tomu, aby se člověk vyhýbal vlivu saduceů. A kdykoliv se některý žid pozastavoval nad tím, jak je možné, že se zlovolníkům a saduceům tolik daří, měl Nitaj ve zvyku každého ubezpečovat: „nemysli si, že je možno vyhnout se trestu“, a věz, že každý zlovolník nakonec bude potrestán a že učení a víra těchto zlovolníků neobsahují ani špetku pravdy.

V těchto časech mezi učenci ještě nebylo žádného sporu, co se zákonů Tóry týče, vše bylo jasné a mezi předními učenci nepanovaly rozdílné názory. Kdykoliv totiž vyvstane na nějakém místě pochybnost a je nutno rozhodnout v nějaké důležité věci, Tóra přikazuje: „Bylo-li by rozhodnutí mezi krví a krví, mezi soudem a soudem a mezi ranou a ranou při sporu ve tvých branách nad tvé síly, vstaň a vystup k tomu místu, jež vyvolil Hospodin, tvůj Bůh. A přijď ke kněžím, Levitům, a k soudci, jenž bude v oněch dnech, požádej a oni ti povědí slovo práva.“35 Tím „místem“ se myslí Jeruzalém a oním „soudcem“ se myslí Sanhedrin. Ještě v dobách Jehošuy a Nitaje víme o pouze jedné jediné sporné otázce, která se týkala pokládání rukou na oběť během svátků. Nasi a Av bejt din tehdy vůbec poprvé v Sanhedrinu dospěli k rozdílnému závěru.

Nicméně s přibývajícím časem a vlivem rostoucích hořkých potyček se saduceji se některé zákony začaly zapomínat a jiné se ne vždy předávaly v úplnosti. Ovšem v každé generaci se nakonec vždy objevil učenec, který dokázal „obnovit korunu Tóry do její původní slávy“ a byl tedy schopen veškeré rozpory znovu uvést do souladu s halachou – byli to velikáni jako Šimon ben Šetach, Šemaja, Avtaljon či Hilel.

Navzdory úsilí saduceů, většina lidu přesto stále následovala Moudré a zůstávala věrna zákonům Tóry. Moudrým se v této době obecně říkalo perušim neboli farizeové ve významu „ti, co se oddělují“. Bylo tomu tak proto, že úzkostlivě dbali i na ta nejpřísnější pravidla ohledně obřadní čistoty – tzv. tuma vatahara. Dodržování všech těchto předpisů ovšem bylo příčinou i toho, že se často vyhýbali činnostem, místům, lidem a věcem, které by jinak halacha běžně připouštěla.

Chaverim se tehdy říkalo lidem, kteří byli v těchto věcech zběhlí a učení a byli známí jako ti, co halachu dodržují úzkostlivě a přesně, a to obzvlášť co se týče zákonů o obřadní čistotě a desátků.

Běžným židům se zase říkalo amej ha-arec, tedy něco jako „lidé země“. Ti totiž měli ve zvyku očišťovat se od obřadní nečistoty v zásadě jen tehdy, když vstupovali na Chrámovou horu – např. během poutních svátků nebo když chtěli přinést oběť. Ačkoliv se tedy většinou jednalo o židy ne příliš učené, o nichž bylo známo, že v některých halachických otázkách často chybují, přesto i tito většinově následovali naše Moudré.

Zatímco saduceové vedli proti Tóře otevřenou vzpouru, na jevišti dějin se v těchto dobách objevila ještě jedna skupina, která se odchýlila od přímé stezky Tóry a našich Moudrých. Ti sice nebyli tak drzí jako saduceové, ale rovněž se odchýlili od pevných základů, na kterých stojí tradice Tóry.

Této skupině nejčastěji říkáme tzv. esejci. Jedná se o odvozeninu z aramejštiny, která by se nejlépe dala přeložit asi jako „léčitelé“, jelikož mnoho z nich se skutečně lékařstvím hojně zabývalo. Nejčastěji měli ve zvyku uchylovat se na odlehlá místa, kde se drželi co nejdál od běžných lidí. Žili uzavřeným komunitním způsobem života a uvalovali na sebe nejrůznější pravidla, která halachicky nebyla vůbec vyžadována. Jejich stolování se vyznačovalo dodatečnými obřady, které nepocházejí z Tóry, často žili v naprosté odloučenosti od svých rodin a rovněž se nijak nepodíleli na chrámové službě.

Někteří se domnívají, že pravě z jejich učení později vzešlo křesťanství, které v průběhu staletí přineslo židovskému národu nevýslovné trápení.

Počínaje rokem 1947 se začaly objevovat svitky nalezené v kumránských jeskyních blízko Mrtvého moře. Svitky pocházejí od sekty, která zjevně rozlišovala mezi tzv. syny světla a tmy. Někteří badatelé mají za to, že se pravděpodobně mohlo jednat právě o esejce.

History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 91-93, volný překlad.

Po smrti Jochanana Hyrkána, usedl na trůn jeho syn Aristobulos, který byl vůči našim Moudrým velmi nepřátelský. Následně usedl na trůn král Janaj, který rovněž většinu svého života krvavě pronásledoval naše Moudré. Až na smrtelné posteli si Janaj uvědomil, kam ho následování saduceů přivedlo, a dal za pravdu své ženě, královně Šlomit, které nakonec sám poručil: „Neboj se farizeů ani nefarizeů, ale jen pokrytců, kteří se za farizejce vydávají. Protože jejich činy jsou jako činy Zimriho, ale dožadují se stejné odměny, jakou si zasloužil Pinchas.“36

ח

„Nechovej se jako obhájci“ – jeden ze způsobů, jak lze utvořit přípustný soud, je, že každá ze stran si vybere po jednom soudci, kteří budou spor soudit, a tito soudcové následně společně zvolí třetího soudce, který je doplní. Mišna tedy těmto soudcům zakazuje, aby se snažili jednat jako obhájci ve prospěch té strany, která si je zvolila. Tím nám klade na srdce, že úkolem soudu má být především to, aby se dobral pravdy.37

ט

„Dávej si pozor na to, co říkáš“ – Rabi Jaakov Emden učil: Když vynášíš rozsudek, neuváděj více, než je skutečně třeba k pochopení souvislostí, které vedly k vynesení rozsudku, aby tvá slova nikdo nezneužíval k tomu, jak v budoucnu oklamat soud.38

י

„Měj v oblibě práci“ – Rambam tento požadavek zdůvodňuje takto: Když je člověk dlouho bez práce, postupně zchudne tak, až nakonec začne krást a obelhávat ostatní. „Oškliv si moc“ – protože baží-li člověk po vysokém postavení, začne žárlit na ostatní a do cesty se mu pak staví mnoho překážek. „Nevyhledávej přátelství s vrchností“ – abys nedopadl jako Doeg (Dóeg), který králi Šaulovi (Saulovi) prozradil, že kněží z města Nov (Nób) ukryli Davida,39 což mělo za následek smrt všech těchto kněží, a to i přesto, že Šaul je v Písmu označován jako „Boží pomazaný“ nebo řazen „mezi proroky“. Porušení všech těchto tří doporučení vede k odpadnutí od víry.40

יא

„Buďte opatrní na svá slova“ – nezasvěcení je totiž budou chápat po svém a budou je druhým vykládat z pohledu svých bludných nauk, jež jsou označovány jako „špatné vody“, a tví žáci by pak mohli nabýt mylného dojmu, že s těmito bludaři v něčem souhlasíš, což může mít za následek znesvěcení Božího Jména, jak se to přihodilo Antigonovi ze Socho (Rambam).41

יב

„Buď jedním z žáků Aharona“ – na Aharonově pohřbu bylo přítomno celkem 80 000 dalších Aharonů (Kala rabati 3), jelikož páry, které se Aharonovi za jeho života podařilo opět usmířit, měly ve zvyku pojmenovávat svého dalšího syna právě po něm jako výraz vděčnosti.42

Bejt Hilel a bejt Šamaj

Většina učenců se soustřeďovala kolem Hilela a společně tak založili novou ješivu v Jeruzalémě, která vešla ve známost jako bejt Hilel neboli Hilelova škola (akademie). Současně s Hilelovou školou působila také Šamajova ješiva, které se říkalo bejt Šamaj neboli Šamajova škola (akademie). Obě školy se prostřednictvím svých největších učenců snažily prohlubovat znalost halachy. Jistě by dávalo smysl obě školy spojit a společnými silami utvořit jedno velké ústředí, ale naši Moudří to viděli jinak, a to hned ze dvou důvodů: 1) z úcty k Šamajovi, 2) aby tím nezavdali zbytečný podnět Herodesovi. Ten by to totiž mohl považovat za spiknutí proti jeho vládě a mohl by se za to začít židům mstít.

Co se týče základů, na kterých stojí Ústní Tóra, panovala mezi oběma školami naprostá shoda. Ještě za života Hilela a Šamaje byly mezi těmito učenci známy jen tři sporné halachické otázky. Po jejich smrti docházelo k výměnám názorů ohledně některých podrobností, které se týkaly halachy a otázek ustanovení, jež předchozí pokolení učenců zavedla jako oplocení Tóry „plotem“, jenž chrání před pošlapáváním zákonů Tóry. Tyto odlišné názory jsou zaznamenány na stovkách míst v Talmudu, a to jak v Mišně, tak v Gemaře.

…

Jelikož velký sanhedrin byl rozpuštěn, scházelo v těchto dobách ústředí, které by mělo pravomoc rozhodnout tyto halachické spory mezi předními učenci z celého národa. Mnoho těchto sporných otázek tak bylo rozhodnuto až mnohem později po zboření Chrámu. Tehdy raban Jochanan ben Zakaj ustanovil ústřední ješivu v Jevne, kde bylo přijato pravidlo, že ve většině případů je halacha podle názoru bejt Hilel. Do té doby se někteří řídili názorem bejt Šamaj, jiní názorem bejt Hilel. Ačkoliv obě školy měly na mnoho halachických otázek rozdílné názory, vždy mezi nimi panovalo přátelství a jednota. Oběma školám šlo čistě o hledání pravdy, nebylo v tom nic osobního.

History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 145-146, volný překlad.

יג

„Kdo se snaží proslavit své jméno, ztrácí je“ – Bůh je zdrojem veškerého života a zaopatření. Kdo je pokorný a uvědomuje si, že zavísí na Bohu, je patřičně naladěn na neustálý příjem života. Lidé na výsluní ovšem mohou snadno podlehnout tomu, že se časem sami začnou považovat za „zaopatřovatele“ světa, a tímto svým nesprávným naladěním se postupně čím dál více vzdálí skutečnému zdroji života, až nakonec v důsledku svého odloučení mohou zemřít předčasně (Maharal).43

יד

Ruach ha-chajim píše: Lidé nejčastěji tápou v tom, co má kdy přednost. Většina z nás si sice uvědomuje, že je důležité pracovat na svém vztahu s Bohem a prohlubovat si své znalosti Tóry, ale když na nás v životě dolehnou naše každodenní starosti o živobytí a zaopatření těch nejbližších, z našeho zaměstnání se přirozeně stává náš jediný plný úvazek na světě. Tóra nás však napomíná, že o našem výdělku bylo ve skutečnosti už dávno rozhodnuto (o roš ha-šana), takže veškerá naše dodatečná námaha navíc už tomu příliš nepomůže. Nicméně, co se našeho duchovního poslání týče, to skutečně závisí čistě jen od toho, jak velké úsilí k tomu kdy vynaložíme. Proto, co se týče duchovních záležitostí, měli bychom si neustále připomínat, že vlastně jen tuto oblast máme plně ve svých rukou, jak říká Mišna: „Jestliže já nejsem pro sebe, kdo je pro mě?“ Kdežto co se našeho živobytí týče, Mišna říká: „A když jsem jenom pro sebe, co jsem?“ Jelikož naše živobytí má ve skutečnosti plně ve svých rukou pouze ha-Šem.44

טו

„Tóru studuj pravidelně“ – V Tiferet Jisrael nalezneme pár základních rad, jak nejlépe studovat Tóru: 1) Není dobré studovat Tóru vleže či ve velmi vyhřátém pokoji. Je vhodné vyhnout se během studia jezení či jiným souběžným činnostem. 2) Vyplatí se číst si nahlas. 3) V místnosti je vždy nutno mít dostatek světla i vzduchu a číst jen z dobře čitelného zápisu. 4) Nepravidelné studium nepřináší příliš velký užitek. Rovněž se nedoporučuje mít toho rozečteno mnoho (obzvlášť pokud to spolu nijak nesouvisí). 5) Pravidelné opakování probrané látky příspívá k lepšímu pochopení a celkovému zapamatování. Mladým velmi prospívá, když si navyknou učit se i nazpaměť.45

טז

„A neodváděj příliš často desátek jen podle odhadu“ – Raši tuto mišnu vysvětloval šířeji ve smyslu, že je zde řeč o člověku, který se nikdy neradí s žádným učitelem. Takový člověk bude věčně na pochybách a jeho život bude připomínat jeden omyl za druhým, jelikož spoléhá jen na vlastní rozum, což není dovoleno.46

Další odštěpky od judaismu na konci období druhého Chrámu

Útrapy, které dopadaly na židovský národ ke konci období druhého Chrámu, zapříčinily vznik odštěpeneckých židovských skupin, jež se stranily běžného života. Před dennodenním útlakem se jejich členové uchylovali do ústraní, kde se v malých skupinách usazovali v judské poušti poblíž Mrtvého moře, ve vesnicích okolo Jeruzaléma a také v Galileji.

Esejci patřili k jedné takové odštěpenecké skupině. V nedávné době se však objevily útržky svitků, které byly nalezené beduínskými pastevci a dobrodruhy, kteří prozkoumávali jeskyně v Kumránu poblíž Mrtvého moře. Tyto svitky jsou svědectvím toho, že zde působila další odštěpenecká skupina, tzv. kumránská pouštní sekta či sekta od Mrtvého moře. Sucho a hliněné nádoby dokázaly uchovat jejich svitky po několik dlouhých staletí neporušené. Ze svitků se tak dovídáme, že žili odloučeným způsobem života s velkým důrazem na sebe očišťování a vzdaní se požitků tohoto světa.

Členové těchto sekt vybočovali z Tórou předepsaného způsobu života v mnoha ohledech a dokonce často odmítali i některé základní myšlenky a požadavky židovské víry. Stále stupňující se útlak židovského národa v tomto období navíc vyvolával mezi některými očekávání brzkého příchodu Mesiáše. Mnoho lidí se tehdy nechalo strhnout podvodníky a snílky, kteří se vydávali za Mesiáše. V letech, kdy sanhedrinu bylo umožněno scházet se, se učenci soustřeďovali na to, aby se tyto bludy mezi lidmi šířily co nejméně. Římská vláda totiž tyto „mesiáše“ nemilosrdně trestala smrtí, jelikož měla za to, že jejich myšlenky podkopávaly vliv ústřední římské moci.

Z těchto nově vzniklých odštěpků mělo dlouhodobý úspěch jen křesťanství, jehož název je odvozen z řeckého slova „christos“, které je překladem hebrejského slova „mašiach“, přičemž oba výrazy znamenají „pomazaný“. Nabídlo totiž naplnění touhy po „mesiáši“ a také duchovní život bez nutnosti úzkostlivě dodržovat přikázání Tóry. Obzvlášť v dobách, kdy židé, kteří byli věrní Tóře, zažívali největší pronásledování, nabízelo křesťanství poměrně snadnou cestu k uspokojení náboženských potřeb bez toho, že by takovou věrnost požadovalo. Ješu Nazaretský, který křesťanství založil, byl jedním z mnoha vůdců mesiánských sekt, které se tou dobou vynořily. Talmud se ke vzniku této jmenovité odštěpenecké skupiny nijak nevyjadřuje. Přesto středověcí křesťanští cenzoři odstraňovali z Talmudu příběh, o kterém se domnívali, že jejich zakladatele znevažuje, ačkoliv tak tomu být nemohlo obzvlášť v případě, že křesťané popisuji život svého zakladatele pravdivě. Talmudický záznam totiž sice hovoří o událostech v souvislosti s odpadlíkem téhož jména, který se dopustil nepatřičného chování, ovšem tento byl žákem rabího Jehošuy ben Parachji, což by odpovídalo době, kdy docházelo k útlaku ze strany krále Janaje, případně podle některých dokonce ještě za vlády Jochanana Hyrkána, což by odpovídalo období 120–140 let před nástupem římského konzula Pontiuse Piláta, o němž křesťanství tvrdí, že nechal Ješu popravit.

Rané křesťanství spolu s dalšími podobnými sektami působilo židům věrným Tóře velké utrpení, jelikož je stoupenci těchto sekt často očerňovali před římskou mocí. Toto měl na mysli tana Šmuel ha-Katan (pokorný), když složil a přidal devatenácté požehnání do Šemone esre jako modlitbu proti pomlouvačům a rouhačům.

…

Posledních čtyřicet let před zbořením Svatého Chrámu bylo obzvášť obtížných pro náš národ v erec Jisrael. Na počátku tohoto období se odehrály hned dvě významné události, které nasvědčovaly tomu, že pokud se lid nezačne kát a činit dobré skutky, stane se neštěstí a tento zlý výnos již nepůjde zvrátit:

  1. Rabi Cadok se začal postit a modlit za to, aby nemuselo dojít ke zboření Chrámu. Tak činil až do doby těsně před zničením Chrámu, kdy jej raban Jochanan ben Zakaj vyvedl z obležení města a požádal římského císaře Vespesiana o lékařskou pomoc, aby se rabi Cadok zotavil.
  2. Velký sanhedrin tehdy opustil tzv. síň tesaných kamenů (liškat ha-gazit) a uchýlil se do vyhnanství v okruhu Chrámové hory na místo zvané chanujot, které stálo mimo Chrám. To mělo posloužit tomu, aby byl odebrán nižším soudům skládajícím se z dvaceti tří soudců pravomoc vynášet trest smrti. Nižší soudy totiž mají tuto pravomoc jen tehdy, když sanhedrin zasedá v těsné blízkosti Chrámu.

Sanhedrin se k tomuto kroku uchýlil z důvodu všeobecného mravního úpadku mezi lidmi. Zhruba čtyřicet let před zničením Chrámu totiž bohatá a neméně výbojná třída odrodilců, včetně některých velekněží, se začala spolčovat s nejrůznějšími zločineckými uskupeními a vrahy a společně násilně utlačovali lid, aby se ještě více obohatili na úkor nemajetných a slabých. Tito zločinci si navíc obstarali římské občanství a těšili se ochraně římských prokurátorů. Židovské soudy tak nebyly schopny sjednávat spravedlnost. V těchto podmínkách, kdy nebylo možné uplatňovat zákon, sanhedrin prohlásil: „Bude tedy lépe je vůbec nesoudit, než nad nimi vynášet spravedlivý rozsudek a nemít možnost sjednat lidem spravedlnost.“

Tyto dvě zásadní události popsané výše se odehrály ještě za Pontia Piláta na konci doby tzv. prvních římských vysokých hodnostářů. S nástupem pozdějších vysokých hodnostářů se věci ještě více zhoršily.

History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 151-154, volný překlad.

Bylo zboření Chrámu velkým překvapením pro Moudré?

Moudří učili: Za časů Šimona ha-Cadika padal los pro Boha, vždy do pravé ruky velekněze, po jeho smrti se tak dělo jen ojediněle, ale během posledních čtyřiceti let před zničením druhého Chrámu nepadl tento los pro Boha do pravé ruky velekněze ani jednou. Karmínový proužek vlny, který se uvazoval na hlavu kozla, který měl být poslán k Azazelovi, nezbělal a nejzápadnější lampa svícnu nehořela bez ustání. A dveře do Svatyně se samovolně otevřely na znamení toho, že do nich brzy vtrhne nepřítel, dokud je raban Jochanan ben Zakaj nenapomenul slovy: Svatyně, Svatyně, proč ses těmito znameními vylekala? Vím přece, že budeš nakonec zničena, vždyť o tobě prorokoval už Zecharja ben Ido: „Otevři svá vrata, Libanóne, ať tvé cedry pozře oheň.“ (Zecharja 11:1)

Koren Talmud Bavli, The Noé Edition, traktát Joma 39a, str. 191-192.

יז

„nic lepšího než mlčení“ – to se však týká jen tělesných a přízemních věcí, co se duchovních věcí a poučení týče, platí pravý opak (Maharal)! Někteří Moudří učili, že každému na světě je přisouzen jen určitý počet slov, jakmile si ho člověk v životě vyčerpe, umírá. Rav Avigdor Miller dodává, že člověk, který si navykne být netečný, když ho někdo uráží, se vyhne mnoha nemocem, které si člověk obvykle přivodí tím, že v sobě hromadí napětí.47

Naposledy změněno: 28. 3. 2024

Poznámky

  1. Podle Introduction to the Talmud, Artscroll, str. 488. [↩]
  2. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, The Land of Israel under the Ptolemies, str. 53-60. [↩]
  3. Viz Koren Talmud Bavli, Megila 9a, str. 244 a History of the Jewish People, Second Temple Era, str. 58. [↩]
  4. Zda se má provádět tzv. smicha (pokládání rukou) u oběti, která je přinášena o tzv. jom tov (svátku) – Jose ben Joezer zastával názor, že nikoliv, Jose ben Jochanan byl opačného názoru. Otázka byla vyřešena až v době Hilela a Šamaje a bylo rozhodnuto, že se smicha provádět má. Viz History of the Jewish People, Second Temple Era, Artscroll, str. 58. [↩]
  5. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 78, 91. [↩]
  6. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 89-93. [↩]
  7. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 94-99. [↩]
  8. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 100-107. [↩]
  9. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 122-125. [↩]
  10. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 125-145. [↩]
  11. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 148-151. [↩]
  12. History of the Jewish People, The Second Temple Era, Artscroll, str. 166-171. [↩]
  13. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 13. [↩]
  14. Avos DeRabbi Nassan, Artscroll, str. 162. [↩]
  15. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. xxi; Vajikra raba 19. [↩]
  16. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. xxii. [↩]
  17. Da’ath Sofrim, The Book of Yeshayahu, Vagshal, str. 519. [↩]
  18. NOSEK, B. Pirkej avot …, str. 12. [↩]
  19. The Schottenstein Edition Talmud Yerushalmi, Artscroll, Tractate Megillah 8a (1:5), výkladová poznámka č. 13. [↩]
  20. NOSEK, B. Pirkej avot …, str. 13; Avot de-rabi Natan 2:9. [↩]
  21. Koren Talmud Bavli, Berachot 28a, str. 182. [↩]
  22. Intelektuálním. [↩]
  23. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 62-63. [↩]
  24. The Milstein Edition Jeremiah, Artscroll, str. 299-300; The Noé Edition Koren Talmud Bavli, Nedarim, str. 126. [↩]
  25. Devarim (5. Mojžíšova) 17:10-11, Sidon. [↩]
  26. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 63-65. [↩]
  27. Třináct článků víry se původně nachází v Rambamově úvodu k 10. kapitole traktátu Sanhedrin zvané Perek Chelek, ale v upravené formě bývá součástí také většiny sidurů včetně těch českých. [↩]
  28. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 65. [↩] [↩]
  29. Devarim (5. Mojžíšova) 10:20, Sidon. [↩]
  30. Šemot (2. Mojžíšova) 25:8, Sidon. [↩]
  31. Rabi Uri Šerki v jednom ze svých výkladů pro noachidy k paraši Teruma, viz https://noahideworldcenter.org/cs/blogs/weekly-portion-of-torah/sanctuary?_pos=1&_sid=ce46ae03f&_ss=r . [↩]
  32. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 23. [↩]
  33. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 66. [↩]
  34. History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 89. [↩]
  35. Devarim (5. Mojžíšova) 17:8-9, Sidon. [↩]
  36. History of the Jewish People, The second temple era, Artscroll, str. 99, Bavli Sota 22b. [↩]
  37. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 31. [↩]
  38. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 33. [↩]
  39. Šemuel Alef (1. Samuelova) 22. kapitola. [↩]
  40. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 68-69. [↩]
  41. Pirkei Avot with the Rambam’s Commentary, Rabbi Eliyahu Touger, Moznayim, Jerusalem, str. 69. [↩]
  42. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 38 [↩]
  43. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 40 [↩]
  44. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 42 [↩]
  45. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 44 [↩]
  46. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 49 [↩]
  47. The Pirkei Avos Treasury, Artscroll, str. 50 [↩]