Rubriky
Haftarot

Haftarat Vajigaš

Jechezkel (Ezechiel) 37:15-28

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Berešit (1. Mojžíšovy) 44:18-47:27. Název „Vajigaš“, jenž je překládán jako „Tu přistoupil“,1 je zároveň slovem, které se nachází v hebrejském zápise paraši jako 1. v pořadí.

Výše uvedená haftara se čte proto, že v ní prorok pojednává o tom, že v čase Vykoupení sehrají důležitou úlohu dvě větve izraelského národa – Jehuda (Juda) a Josef. To se podobá událostem, jež popisuje paraša v souvislosti s příchodem izraelských synů do Egypta, kdy obdobnou úlohu sehrál taktéž Jehuda a Josef.2

„V roce 2964 – tj. v roce 797 př. o. l. po smrti krále Šloma (Šalomouna), byl národ rozdělen mezi Rechavama, potomka Šlomova, a Jeravama syna Nevata. Rechavamovi připadlo území Jehudy a Binjamina, Jeravamovi zbývajících 10 kmenů. Rechavam byl přímý potomek krále Davida, zatímco Jeravam byl potomek Efrajimův. V této týdenní haftaře Jechezkel Hanavi (prorok Ezechiel) prorokoval okamžik, kdy rozdělené království Jehudy (jižní) a Jisraele (severní) se sjednotí pod vládou potomka krále Davida. Spojitost mezi naši týdenní paraší je zřejmá. Naše paraša začíná konfrontací mezi Jehudou a Josefem. Oba byli určeni pro to, aby vládli židovskému národu. Zatímco Josefovo vládnutí bylo omezené na nezbytné okolnosti, tak Jehudovo je věčné jako židovský národ.

Je důležité všimnout si blízkého vztahu mezi Jehudou a Binjaminem, třebaže oni neměli společnou matku. Ten byl udržovaný po celou historii. To dává dodatečný význam k Rašimu výkladu (Berešit/Geneze 45,15), kde vysvětluje souvislosti Josefova a Binjaminova opětného sjednocení. Raši popisuje, že slzy byly pro zničení miškanu (přenosného svatostánku) a Bejt Ha mikdaše (jeruzalémského chrámu).

Vpravdě, odejmutí H-spodinovy přítomnosti z našeho středu nastává vždy, kdy zavládne nenávist a rozdělení. Kmen Binjaminův měl být nejblíže k Efrajimovi a Manašemu. Místo toho se při rozdělení země Binjamin umístil nejblíže Jehudovi a umožnil jednotu mezi oběma kmeny, kdy společně sdíleli území Bejt Ha mikdaše. Příchod Mesiáše může nastat jen tehdy, kdy se rozdělený národ opět sjednotí. Proto je tato týdenní haftara věnována budoucímu židovskému národnímu sjednocení, jak to názorně ukázal H-spodin proroku Jechezkelovi.“3

37:16 „… a napiš na ni: … a napiš na ni: …“ Prorok „měl vzít dva kusy dřeva a nadepsat je jmény izraelských království, Jehudy a Josefa.“4

37:17 „A přilož je k sobě jednu k druhé, aby v tvé ruce byly sjednoceny jako jedna hůl.“ Ha-Šem (doslova „to Jméno“, Hospodin) přikázal proroku Jechezkelovi (Ezechielovi), aby dvě hole uchopil do jedné ruky tak, jako by držel jednu hůl. „Radak to vysvětluje, že to znamená, že Jechezkel by měl držet oba kusy bok po boku a ony pak jako zázrakem se spojit do jednoho kusu dřeva. Vysvětluje, že toto odkazuje na budoucí zázračné sjednocení židovského království. Jednotlivé kusy dřeva představují jednotlivá království Izraele. Ačkoli H-spodin nepodmíněně udělil králi Davidovi dynastii království Izraele, Davidovi potomci nedokázali zamezit rozštěpení. Ve skutečnosti brzy potom, co zemřel král Šlomo, království nešlo udržet v celistvosti. Jeravam, potomek Nevatův z kmene Josefova, vedl silnou vzpouru proti Judejské dynastii a získal kontrolu nad většinou izraelského národa. Rozštěpení bylo tak intenzivní, že oddělené kmeny Josefovy se již nikdy nevrátily zpět. Jechezkel prorokoval, že se tato království nakonec opět shledají a vytvoří jednu nerozlučnou jednotu. Sjednocení bude tak dokonalé, že nezanechá žádné stopy nějaké předchozí rozluky. Celá národní jednota bude tak dokonalá, že bude přirovnána k jednomu kusu dřeva – bez toho, že by bylo znát, že jde o dvě slepené části.“4

37:22 „… jeden král bude králem pro všechny …“ Ačkoli Moudří Jisraele věří, že nakonec bude vládnout jeden mesiášský král, přesto „rabíni Talmudu rozdělili osobu mesiáše na dvě osoby: mesiáš ben Josef a mesiáš ben David (potomek kmene Jehuda). První má připravit cestu pro druhého, ale oba jsou součástí skrytého mesiášského procesu vykoupení, jež závisí ve stejné míře na obou a naplní se jen tehdy, budou-li oba na procesu plně účastní.

Josef si uchoval své židovství i v prostředí zkažené egyptské kultury. Byl součástí egyptského dvora a egyptského života, ale zůstal svůj a netoužil „přináležet“ k světu, který ho obklopoval. Josef je příkladem Žida, který je úspěšný ve světě, ale neochvějně zůstává věrný vlastnímu nitru, tradici a životu syna Jakovova.

Jehuda je mnohem opatrnější a uvážlivější. Vidí vnější svět a společnost a obává se být její součástí. Jehuda ztratil syny, prožil zklamání a utrpení, hřešil a očistil se od hříchu a je ochotný obětovat všechno, aby zůstal Židem a zachránil ostatní Židy. Jehuda pohlíží na Josefovu cestu jako na příliš nebezpečnou, příliš riskantní pro masy Izraele. Naopak Josef si nedokáže představit budoucnost Izraele jako absolutní odloučení od většinové společnosti, uprostřed níž národ žije. Josef podstupuje rizika a dokáže si uchovat své židovství, vychovat své děti a vnuky k židovství i v samém středu egyptské zkaženosti. Avšak i Jehuda jde vytrvale a pevně po své cestě. Oba dva procházejí židovskými dějinami. Zůstávají soupeři a občas – o sobě navzájem a o cestě toho druhého – hovoří drsně. Ale oba jsou sloupy židovského života i společenství. Doplňují se vzájemně, jsou rovnocennými partnery mesiášského procesu vykoupení a naplnění dějin. A oba jsou jednotní v osobním i národním zápase o budování národa Tóry a dokonalého světa.“5

37:24 „Jejich králem bude můj služebník David a budou mít všichni jednoho pastýře, řídíce se mým soudem a zachovávajíce a plníce můj zákon.“ Ohledně tohoto krále z rodu krále Davida říká rabín Sidon: „Mesiáš, když přijde, tak jednou z věcí, kterou předvede, je schopnost určit, z kterého kmene kdo z nás je. On by měl mít tuhle paměť nezdeformovanou. Nebo ozřejmí některé halachy, židovské zákony, jejichž smysl nechápeme. … Pojem Halacha le-Moše mi-Sinai, čili Mojžíšova halacha ze Sinaje, označuje právě takové halachy, pro které nenalezneme nějaký opěrný bod v Tóře samé, a přesto jsou tradovány jako nutné, i když zdůvodnění není dokonalé. Třeba když se někdo zeptá, proč jsou modlitební krabičky krychlové a černé. Proč písmeno šin je psané normálně a pak ještě s jednou nožičkou navíc. Nebo na tfilin, modlitebních řemínkách, jsou určité uzly, a když se mě zeptáte, proč jsou udělané takhle, a ne jinak, taky nevím. Je to opět tradice. Podobně je to s plněním určitých micvot, příkazů: něco třeba můžete jíst jen o velikosti oliv, ale proč, taky nevíme. Snad až přijde Mesiáš, dojde k pochopení nám nesrozumitelných příkazů.“6

37:28 „A národy budou vědět, že já, Hospodin, jehož svatostánek je navěky v jejich nitru, posvěcuji Jisrael.“ „Tento pasuk7 předpovídá poslední stadium sjednocování H-spodina a ujednocení s Jeho lidem. V mesiášské éře budou dosaženy všechny aspekty jednoty. Celý židovský národ se spojí v jednu nerozlučnou entitu a H-spodin se opět shledá se svým lidem. Toto sjednocení se bude týkat židovského národa, bude věčné a nerozlučné. Je důležité všimnout si znaků této jednoty. První fází bude naše národní sjednocení a pak vzniknou předpoklady, aby se H-spodin vrátil mezi svůj lid. Sefer Charedim si všímá dalších detailů tohoto vývoje. Uvažuje o tom, jak by mohla vzniknout zjevná kvalita jednoty a vysvětluje, že to může jen skrze národní harmonickou interakci. H-spodinova laskavost vyzařuje z jeho ideálu jednoty a odhaluje tuto kvalitu v plném rozsahu. Když židovský národ pracuje jako harmonický organismus, zaslouží si H-spodinovu laskavost a přízeň. Oni zjevují a odrážejí H-spodinouvu dobrotu a vyjadřují jeho jednotu a přináší opravdovou slávu Jeho Jménu.

Jestliže židovský národ je rozštěpen a rozdělen, samo Nebe brání spustit mechanismus tohoto sjednocení. Jeho rozvratnické chování navíc může u někoho nabýt dojmu, že H-spodinovy zaslíbení jsou podmíněny a není možno dosáhnout tohoto konečného cíle. V tom bodě H-spodin odnímá Svoji Přítomnost od svého lidu a neztotožňuje Sám Sebe s jejich způsobem jednání. Židovský národní nedostatek spočívá v tom, že si nedostatečně uvědomují kontinuitu se svými dávnými předky, se svými patriarchy a proroky. Pro ně byl B-h základní hodnotou jejich životního poslání. My nyní rozumíme tomu, že židovská národní jednota je základní podmínkou pro H-spodinův návrat mezi Jeho lid. … Vpravdě, základ pro tuto jednotu byl položen v této naší týdenní sidře. Josef vyvinul důmyslný plán vyvrátit veškerá podezření svých bratrů a přesvědčit je o tom, že pohnutka jejich činů byla zcela scestná. On úspěšně odstranil jejich hluboce zakořeněnou žárlivost a nenávist a způsobil upřímné ujednocení domu Jakova. Josef a Jehuda – dvě síly vzájemně se doplňující ukázaly opravdový smysl židovského příbuzenství. Tato naše týdenní sidra zaznamenává okamžitý výsledek sjednocení domu Jakovova.

Poté, co Jakov Avinu shledal, že Josef žije, tak duch obnovoval život Jakovovi (Berešit/Geneze 45:27). Raši vysvětluje tato slova, že poukazují na návrat H-spodinova B-žího Ducha do Jakova. Josefova nepřítomnost v Jakovově domě zapříčinila odchod H-spodinova B-žího Ducha, který předtím spočíval na Jakovovi. Nyní po dvaceti a dvou temných letech byl Jakovův dům opětovně sjednocen a H-spodin se navrátil v podobě Šechiny (Boží Přítomnosti) na Jakova. Tento vývoj naznačuje budoucí židovské národní zkušenosti. Deset ztracených kmenů představující království Josefa bylo odděleno od Judského království na víc jak dva tisíce let. Toto mělo za následek, že H-spodin odejmul Svoji B-ží Přítomnost z prostředku Svého lidu a skrze jejich dlouhý temný exil neměl žádný přímý kontakt s nimi. Ale nakonec přijde „onen den“ pro židovský národ, kdy se opět shledají a spojí v jeden nerozlučný celek. Tato zázračná jednota ihned povede ke druhému sjednocení, a to H-spodina a jeho lidu. Jako odpověď na jejich celkové sjednocení bude návrat H-spodinovy Šechiny (B-ží přítomnost) mezi Jeho lid a oživí je. Duch Jakova-Izraele jej oživí. Tento výklad je aktuální již pro dobu, ve které žijeme a kde již možnosti tohoto sjednocení latentně existují.“4

Naposledy změněno: 26. 12. 2022

Poznámky

  1. SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. [↩]
  2. PECARIC, S. Chamisza Chumsze Tora. Chumasz Pardes Lauder. Księga Pierwsza Bereszit. Przekład Pięcioksięgu z języka hebrajskiego z uwzględnieniem Tory Ustnej opatrzony wyborem komentarzy Rabinów oraz hebrajski tekst komentarza Rasziego i Haftary z błogosławieństwami. Kraków: Stowarzyszenie Pardes, 2019. ISBN 978-83-923858-5-3 (tomy I-V). Str. 356. [↩]
  3. Šavua tov č. 11/5767, str. 8-9, http://www.olam.cz/aktuality/sidry/5767/beresit/vajigas.pdf. [↩]
  4. Šavua tov č. 11/5767, str. 9. [↩] [↩] [↩]
  5. Šavua tov č. 111/5769, str. 2-3, http://olam.cz/aktuality/sidry/5769/bereshit/vajigas.pdf. [↩]
  6. SIDON, K. E. Červená kráva. Rozhovory s Karlem Hvížďalou. Praha: Dokořán, 2002. ISBN 80-86569-30-6. Str. 16-17. [↩]
  7. Doslova „věta“, verš. [↩]