Rubriky
Haftarot

Haftarat Vajechi

Melachim Alef (1. Královská) 2:1-12

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Berešit (1. Mojžíšovy) 47:28-50:26. Název „Vajechi“, jenž se dá přeložit souslovím „(A) žil“,1 je zároveň slovem, které se nachází v hebrejském zápise paraši jako 1. v pořadí.

Výše uvedená haftara se čte proto, že stejně jako paraša pojednává o tom, jak otec před svou smrtí předává pokyny svému synu.

„Druhá kapitola knihy královské se nese ve znamení Davidova odkazu a Šlomových prvních kroků na izraelském trůnu. Jsme příliš vzdáleni oněm časům a jsme možná více než zdrávo odkojeni pohádkami, v nichž na trůn ve finále usedá hloupý Honza, když se zlo samo vytrestalo a dobro s neodmyslitelnou pomocí štěstí zvítězilo. Proto nás možná překvapí Davidův odkaz. Tedy hlavně jeho druhá část. Poté, kdy zapřísáhne Šloma, aby kráčel v Božích cestách upřímně, celým svým srdcem a celou svou duší, ho totiž upozorní na několik nepřátel, s nimiž se mladý král musí vypořádat.“2

2:5 Již ses dozvěděl, co mi udělal Joav, syn Ceruji, Joav (Jóab) byl vrchním velitelem Davidova vojska. Zároveň to byl Davidův synovec.3 Talmud zdůrazňuje důležitost spojenectví mezi Joavem a králem Davidem takto: „Bez Davidova studia Tóry by nevyhrál žádnou bitvu. Bez něj by ale David nemohl studovat.“4 Ačkoliv Joav stál vždy na straně svého strýce a krále, přesto se dopustil několika činů, jež Davida hluboce ranila. Jedna z věcí, která se dotkla Davida v osobní rovině nejcitelněji, byla smrt jeho syna Avšaloma (Abšalóma), který se vzbouřil a prohlásil za krále. Když mělo dojít k rozhodující bitvě mezi těmi, kdo následovali Davida, a těmi, kdo následovali Avšaloma, prosil David své vojevůdce, aby v případě vítězství nevztáhli ruku na Avšalomův život. Joav se však v této věci nepodřídil Davidově vůli. Když nalezl svého bratrance Avšaloma zapleteného do větví stromu, probodl ho svými oštěpy a svým zbrojnošům přikázal, aby jej ubili k smrti.5

„… co udělal dvěma knížatům vojsk Jisraele, Avnerovi, synu Nerovu, a Amásovi, synu Jeterovu, …“ Mezi další Joavovy činy, jež Davida hluboce zarmoutily, patřilo zabití Avnera (Abnéra) a Amasy (Amásy).

Avner svého času působil jako vrchní velitel Šaulova vojska. Poté, kdy král Šaul (Saul) padl v boji s Pelištejci, stál Avner i nadále na straně Šaulových potomků a podporoval Iš Bošeta (Íš-bóšeta), Saulova syna, v královském úřadě.6 Mezitím byl ale v Judeji za krále uznán David a nějakou dobu docházelo mezi podporovateli obou králů k vojenským potyčkám. Při jedné z potyček Avner probodl kopím Asahela (Asáela),7 Joavova bratra. Poté, co celý Jisrael (Izrael) uznal Davida za krále, skončil v Jisraeli vojenský stav a nikdo neměl uplatňovat krevní mstu za činy, jež byly spáchány v době války. Joav však na to nedbal a Avnera zabil.8 Když se to David dověděl, pronesl nad Joavem kletbu,9 o níž moudří říkají: „Všechna prokletí, která David uvalil na Joava, padla na jeho vlastní děti: Rechovam trpěl výtokem, Uzijahu malomocenstvím, Asa kulhal, Jošijahu padl mečem a Jehojachin trpěl hlady.“10

Amasa sice nebyl tak význačný voják jako Avner, přesto i on působil jako vojevůdce, a sice ve vojsku Avšaloma,11 který se vzbouřil proti svému otci Davidovi a místo něj se prohlásil za krále. Amasa byl zároveň bratrancem Avšaloma a Joava12 a tím pádem též synovcem Davida. Po znovuzískání vlády ponechal král David synovce Amasu ve svých službách,13 ale i jeho Joav zabil.14 Talmud uvádí, že později, „když byl Joav souzen, ptali se ho: „Proč jsi zabil Avnera?“ „Byla to krevní msta za mého bratra Asaela.“ „A proč jsi zabil Amasu?“ „Byl to buřič proti králi.““15

2:6 „Učiň tedy dle své moudrosti, ať jeho šediny nesejdou do hrobu v míru.“ Davidova rada ohledně Joava nesměrovala k tomu, aby Šlomo (Šalomoun) vykonal za svého otce špinavou práci, kterou nestihl učinit za svého života, ale měla posloužit především k tomu, aby Šlomo moudře upevnil svou moc. Joav se totiž ke konci Davidova života nepostavil na stranu Šloma, ale na stranu Davidova syna Adonijaha (Adonijáše),16 a byl mezi těmi,17 kteří za Davidovými zády provolávali: „Ať žije král Adonijáš!“ 18 Davidova rada zkrátka směřovala k tomu, aby si Šlomo byl vědom svých královských pravomocí: Židovský král totiž „mohl soudit i ty případy, na něž byla „světská spravedlnost“ krátká. Případy, v nichž se nedostávalo svědků, zločiny, které se nedařilo potrestat, jak uvádí Rambam ve své knize Mišné Tora (Hilchot Mlachim): „Každého, kdo se králi protiví (MORED BEMELECH), a každý, kdo krále zlehčí (MEVAZE), může dát král popravit. Může koho chce uvěznit a nechat zabít, ale nesmí nikomu brát majetek. A pokud by kdokoliv zabil svého bližního bez jasného důkazu, bez dvou svědků, bez varování (HATRAA) či neúmyslně, smí ho dát král popravit, aby tak napravil svět (LETAKEN HAOLAM).““19

Poznámky

  1. SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. []
  2. DIVECKÝ, J. Králové Izraele. Příběhy biblických hrdinů. Praha: P3K, 2010. ISBN 978-80-87186-07-7. Str. 20-21. []
  3. Divrej hajamim Alef (1. Paralipomenon) 2:13-16. []
  4. Sanhedrin 49a, viz Králové Izraele, str. 24. []
  5. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 18:14-15. []
  6. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 2:8-9. []
  7. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 2:18-23. []
  8. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 3:27. []
  9. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 3:29. []
  10. DIVECKÝ, J. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 978-80-90358-44-7. Str. 127. []
  11. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 17:25. []
  12. Divrej hajamim Alef (1. Paralipomenon) 2:16-17. []
  13. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 20:4-5. []
  14. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 20:8-10. []
  15. Sanhedrin 48b, viz Králové Izraele, str. 24. []
  16. Melachim Alef (1. Královská) 2:28. []
  17. Melachim Alef (1. Královská) 1:19. []
  18. Melachim Alef (1. Královská) 1:25, Český ekumenický překlad. []
  19. Králové Izraele, str. 28-29. []