Rubriky
Haftarot

Haftarat Vajechi

Melachim Alef (1. Královská) 2:1-12

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Berešit (1. Mojžíšovy) 47:28-50:26. Název „Vajechi“, jenž se dá přeložit souslovím „(A) žil“,1 je zároveň slovem, které se nachází v hebrejském zápise paraši jako 1. v pořadí.

Výše uvedená haftara se čte proto, že stejně jako paraša pojednává o tom, jak otec před svou smrtí předává pokyny svému synu.

„Druhá kapitola knihy královské se nese ve znamení Davidova odkazu a Šlomových prvních kroků na izraelském trůnu. Jsme příliš vzdáleni oněm časům a jsme možná více než zdrávo odkojeni pohádkami, v nichž na trůn ve finále usedá hloupý Honza, když se zlo samo vytrestalo a dobro s neodmyslitelnou pomocí štěstí zvítězilo. Proto nás možná překvapí Davidův odkaz. Tedy hlavně jeho druhá část. Poté, kdy zapřísáhne Šloma, aby kráčel v Božích cestách upřímně, celým svým srdcem a celou svou duší, ho totiž upozorní na několik nepřátel, s nimiž se mladý král musí vypořádat.“2

2:5 „Již ses dozvěděl, co mi udělal Joav, syn Ceruji, …“ Joav (Jóab) byl vrchním velitelem Davidova vojska. Zároveň to byl Davidův synovec.3 Talmud zdůrazňuje důležitost spojenectví mezi Joavem a králem Davidem takto: „Bez Davidova studia Tóry by nevyhrál žádnou bitvu. Bez něj by ale David nemohl studovat.“4 Ačkoliv Joav stál vždy na straně svého strýce a krále, přesto se dopustil několika činů, jež Davida hluboce ranila. Jedna z věcí, která se dotkla Davida v osobní rovině nejcitelněji, byla smrt jeho syna Avšaloma (Abšalóma), který se vzbouřil a prohlásil za krále. Když mělo dojít k rozhodující bitvě mezi těmi, kdo následovali Davida, a těmi, kdo následovali Avšaloma, prosil David své vojevůdce, aby v případě vítězství nevztáhli ruku na Avšalomův život. Joav se však v této věci nepodřídil Davidově vůli. Když nalezl svého bratrance Avšaloma zapleteného do větví stromu, probodl ho svými oštěpy a svým zbrojnošům přikázal, aby jej ubili k smrti.5

„… co udělal dvěma knížatům vojsk Jisraele, Avnerovi, synu Nerovu, a Amásovi, synu Jeterovu, …“ Mezi další Joavovy činy, jež Davida hluboce zarmoutily, patřilo zabití Avnera (Abnéra) a Amasy (Amásy).

Avner svého času působil jako vrchní velitel Šaulova vojska. Poté, kdy král Šaul (Saul) padl v boji s Pelištejci, stál Avner i nadále na straně Šaulových potomků a podporoval Iš Bošeta (Íš-bóšeta), Saulova syna, v královském úřadě.6 Mezitím byl ale v Judeji za krále uznán David a nějakou dobu docházelo mezi podporovateli obou králů k vojenským potyčkám. Při jedné z potyček Avner probodl kopím Asahela (Asáela),7 Joavova bratra. Poté, co celý Jisrael (Izrael) uznal Davida za krále, skončil v Jisraeli vojenský stav a nikdo neměl uplatňovat krevní mstu za činy, jež byly spáchány v době války. Joav však na to nedbal a Avnera zabil.8 Když se to David dověděl, pronesl nad Joavem kletbu,9 o níž moudří říkají: „Všechna prokletí, která David uvalil na Joava, padla na jeho vlastní děti: Rechovam trpěl výtokem, Uzijahu malomocenstvím, Asa kulhal, Jošijahu padl mečem a Jehojachin trpěl hlady.“10

Amasa sice nebyl tak význačný voják jako Avner, přesto i on působil jako vojevůdce, a sice ve vojsku Avšaloma,11 který se vzbouřil proti svému otci Davidovi a místo něj se prohlásil za krále. Amasa byl zároveň bratrancem Avšaloma a Joava12 a tím pádem též synovcem Davida. Po znovuzískání vlády ponechal král David synovce Amasu ve svých službách,13 ale i jeho Joav zabil.14 Talmud uvádí, že později, „když byl Joav souzen, ptali se ho: „Proč jsi zabil Avnera?“ „Byla to krevní msta za mého bratra Asaela.“ „A proč jsi zabil Amasu?“ „Byl to buřič proti králi.““15

2:6 „Učiň tedy dle své moudrosti, ať jeho šediny nesejdou do hrobu v míru.“ Davidova rada ohledně Joava nesměrovala k tomu, aby Šlomo (Šalomoun) vykonal za svého otce špinavou práci, kterou nestihl učinit za svého života, ale měla posloužit především k tomu, aby Šlomo moudře upevnil svou moc. Joav se totiž ke konci Davidova života nepostavil na stranu Šloma, ale na stranu Davidova syna Adonijaha (Adonijáše),16 a byl mezi těmi,17 kteří za Davidovými zády provolávali: „Ať žije král Adonijáš!“ 18 Davidova rada zkrátka směřovala k tomu, aby si Šlomo byl vědom svých královských pravomocí: Židovský král totiž „mohl soudit i ty případy, na něž byla „světská spravedlnost“ krátká. Případy, v nichž se nedostávalo svědků, zločiny, které se nedařilo potrestat, jak uvádí Rambam ve své knize Mišné Tora (Hilchot Mlachim): „Každého, kdo se králi protiví (MORED BEMELECH), a každý, kdo krále zlehčí (MEVAZE), může dát král popravit. Může koho chce uvěznit a nechat zabít, ale nesmí nikomu brát majetek. A pokud by kdokoliv zabil svého bližního bez jasného důkazu, bez dvou svědků, bez varování (HATRAA) či neúmyslně, smí ho dát král popravit, aby tak napravil svět (LETAKEN HAOLAM).““19

Naposledy změněno: 2. 1. 2023

Poznámky

  1. SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. [↩]
  2. DIVECKÝ, J. Králové Izraele. Příběhy biblických hrdinů. Praha: P3K, 2010. ISBN 978-80-87186-07-7. Str. 20-21. [↩]
  3. Divrej hajamim Alef (1. Paralipomenon) 2:13-16. [↩]
  4. Sanhedrin 49a, viz Králové Izraele, str. 24. [↩]
  5. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 18:14-15. [↩]
  6. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 2:8-9. [↩]
  7. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 2:18-23. [↩]
  8. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 3:27. [↩]
  9. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 3:29. [↩]
  10. DIVECKÝ, J. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 978-80-90358-44-7. Str. 127. [↩]
  11. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 17:25. [↩]
  12. Divrej hajamim Alef (1. Paralipomenon) 2:16-17. [↩]
  13. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 20:4-5. [↩]
  14. Šmuel Bejt (2. Samuelova) 20:8-10. [↩]
  15. Sanhedrin 48b, viz Králové Izraele, str. 24. [↩]
  16. Melachim Alef (1. Královská) 2:28. [↩]
  17. Melachim Alef (1. Královská) 1:19. [↩]
  18. Melachim Alef (1. Královská) 1:25, Český ekumenický překlad. [↩]
  19. Králové Izraele, str. 28-29. [↩]