Rubriky
Haftarot

Haftarat Mikec

Melachim Alef (1. Královská) 3:15-4:1

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Berešit (1. Mojžíšovy) 41:1-44:17. Název „Mikec“, jenž se dá přeložit souslovím „Po uplynutí“,1 je zároveň slovem, které se nachází v hebrejském zápise paraši jako 2. v pořadí. Pokud čtení této paraši připadne na svátek Chanuka (Zasvěcení), je místo haftarat Mikec čtena jedna ze dvou haftarot le-Šabat šel Chanuka (haftar pro chanukový Šabat).

Výše uvedená haftara se čte proto, že začíná tím, jak se Šlomo (Šalomoun) probudil poté, co obdržel prorocký sen, což se podobá zkušenosti faraona,2 jež je popsaná v paraši těmito slovy: „faraon procitl a byl to jen sen“.3

3:15 „Šlomo procitl, a byl to sen. Přišel do Jerušalajim a stanul před schránkou Hospodinovy smlouvy a obětoval celooběti a udělal dobrovolné oběti a uspořádal hostinu pro své služebníky.“ Místo, kde se Šlomovi zdál zmíněný sen, bylo v Givonu (Gibeónu), kde v té době stál Miškan (Svatostánek). „Po většinu doby před postavením Chrámu stál Miškan v Šílu (celkem 369 let). Když Šílo zničili Pelištínci, byl Miškan přemístěn do města Nov a poté, co i to bylo zpustošeno, stál Miškan až do doby Šlomovy vlády v Givonu. Proto také právě tam zamířil Šlomo, aby na velkém návrší (BAMA GDOLA, čímž se myslí oltář zbudovaný na poušti Becalelem, na rozdíl od mnoha malých, v té době ještě legálních návrší) obětoval tisíc kusů dobytka. Miškanu v Givonu ale něco chybělo – jeho ústřední bod, Archu úmluvy (ARON HABRIT), totiž nechal již David přenést do Jeruzaléma. A tím se dostáváme k rozdílu mezi otcem a synem. Oba dva tradice pevně pojí se stavbou Chrámu (MIKDAŠ), ale každý z nich na Chrám nahlížel z jiného úhlu. Čím má být Chrám? Místem spočinutí Boží přítomnosti (ŠCHINA), nebo místem lidské služby Bohu? Pokud se v Chrámu protínají světy, je důležitější směr shora dolů (spočinutí Boží přítomnosti) nebo zdola nahoru (lidská bohoslužba)? David, zdá se, měl o věci jasno. Jakmile dobyl Jeruzalém, nechal do něj, v přítomnosti veškerého lidu, slavnostně přenést Archu úmluvy. O zbytek Miškanu se nestaral. Nikde se nedočteme, že by sám kdy zamířil do Givonu, obětoval oběti, účastnil se hromadných bohoslužeb. A naopak právě pro Archu úmluvy, symbol Božího sepětí s lidem Izraele, plánoval vystavět trvalý příbytek (BEJT OLAMIM) – Chrám. Šlomův přístup byl přesně opačný. Krátce po své korunovaci zamířil se „vším lidem“ k oltáři do Givonu, aby na něm obětoval oběti. A když hovoří o Chrámu, říká (2L 2:3): „Postavím dům svému Bohu, aby bylo Jeho jméno posvěceno a aby mu bylo páleno vonné koření a obětovány pravidelné ranní a večerní oběti.“ A když dokončil celou velkou stavbu, nazval Chrám domem modlitby (BEJT TEFILA). Samozřejmě, i Šlomo počítal s tím, že lidská akce vyprovokuje odezvu a Boží přítomnost naplní Chrám. Vždyť to byl právě on, kdo znásobil počet cherubínů (KRUVIM), nad jejichž křídly Šchina spočívá. Ale lidský krok byl první a podstatnější. Je možné, že právě oné noci v Givonu Šlomo plně pochopil možnost propojení obou konceptů Chrámu. Proti otcově citlivosti a náruživosti stavěl svou moudrost, rozvážnost a důslednost. Ale Chrám vyžaduje oltář i Archu, rozum i cit. A tak, právě po četných obětech na oltáři, se mu zjevil Bůh a kruh se uzavřel. Stavbě Chrámu již nestálo nic v cestě. Chceme-li jít ještě o kousek dál, připomeňme si, že Šlomo získal té noci v Givonu více, než si přál. Přál si získat moudrost, ale jeho moudrost mohla být vždy jen moudrostí lidskou. Bůh mu ale dal víc – nabídl mu díl božské, nebeské moudrosti, kterou pak král ohromoval své okolí. V midraši se přou dva učenci, rabi Eliezer a rabi Jehošua, kdeže sídlí moudrost. Podle prvního z nich v hlavě, podle druhého v srdci. Božská moudrost ale má ve světě své jasné místo – v Arše úmluvy, v níž je umístěna Tóra i Desky desatera. A tak vedla cesta nejmoudřejšího z králů zpět do Jeruzaléma, čímž se spojil givonský kult s duchovností Jeruzaléma, oltář s Archou a otcovy představy se synovými.“4

3:16 „Tehdy ke králi přišly dvě lehké ženy a stanuly před jeho tváří.“ Dříve, než se pokusíme odhalit totožnost oněch dvou žen, bude dobré, když si připomeneme, jakou pravomoc měl v soudních sporech židovský král. „Chceme-li porozumět pravidlům „královského soudu“, podívejme se nejprve na pravomoci dnešních prezidentů. Ti mohou, v některých zemích, prominout rozhodnutí řádného soudu, a pokud zůstaneme v prostředí svobodného a demokratického světa, bývá primárním motivem snaha zmírnit nebo zrušit trest v případě, kdy by spravedlnost byla již více než slepá. Svým způsobem jde o nepřirozený a nestandardní zásah do běžícího soukolí hledání spravedlnosti. Vždy ale jde o akt pasivní v tom smyslu, že nic nerozhoduje, jen rozhodnutí soudu promíjí. V případě židovských králů však šlo o právo aktivní. Král mohl soudit i ty případy, na něž byla „světská spravedlnost“ krátká. Případy, v nichž se nedostávalo svědků, zločiny, které se nedařilo potrestat, jak uvádí Rambam ve své knize Mišné Tora (Hilchot Mlachim): „Každého, kdo se králi protiví (MORED BEMELECH), a každý, kdo krále zlehčí (MEVAZE), může dát král popravit. Může koho chce uvěznit a nechat zabít, ale nesmí nikomu brát majetek. A pokud by kdokoliv zabil svého bližního bez jasného důkazu, bez dvou svědků, bez varování (HATRAA) či neúmyslně, smí ho dát král popravit, aby tak napravil svět (LETAKEN HAOLAM).““5 Ohledně totožnosti oněch zmíněných dvou žen nám midraš Šir haširim Raba předkládá dva názory: „Podle jednoho názoru šlo o dvě prostitutky (ZONOT), což králi ještě více komplikovalo soud, protože prostitutky obvykle o děti nestojí a naopak se jich často pokoušejí zbavit. Podle druhého názoru šlo o dvě jevamot (jevama, množné číslo jevamot, je žena s povinností levirátního sňatku, tedy s povinností vzít si bratra či jiného blízkého příbuzného svého zesnulého manžela, pokud s ním neměla žádné děti; ekvivalent u mužů – javam). Konkrétně prý šlo v Šlomově případu o tchyni a snachu. Každá z nich toužila po dítěti, ale obě z velmi egocentrických pohnutek. Pokud by byly bezdětné, musely by se oženit se svým javamem. A byl-li by tchýnin syn jediným bratrem ovdovělé snachy, musela by snacha čekat v osamění dlouhá léta, dokud by její právě narozený javam nedospěl. To může do jisté míry omlouvat snahu nepravé matky, ale jinak to nesnižuje bystrost Šlomova úsudku. A pak je zde ještě názor Ravův. Podle něj před králem nestály skutečné ženy, ale dva démoni (RUCHOT, duchové). Tuto verzi posiluje nadosobní charakter příběhu, protože vynesení rozsudku nebylo jen ukončením jednoho soukromého sporu dvou osob, ale dalekosáhlým aktem, který se stal ústředním symbolem moudrosti nejmoudřejšího z lidí, nejslavnějším soudem izraelského krále.“6

3:28 „A když se celý Jisrael doslechl o rozsudku, který král vynesl, pojala je před králem bázeň, jelikož viděli, že je v jeho nitru božská moudrost vynášet soud.“ „Máme-li vnímat soud dvou prostitutek, padlých žen z okraje společnosti, jako nástroj odhalení Šlomovy moudrosti, můžeme v něm hledat nadčasové motivy. Téma záměny (CHILUFIN) synů, často v podobě syn krále – syn služky, je starý jako lidstvo samo. V případě Izraele je to věčný spor o prvorozenství mezi Jaakovem a Esavem (Ezauem). Ve Šlomově případě ale nešlo ani tak o záměnu synů jako o záměnu matek, stejně jako v obrazné podobě nebylo za Šlomovy vlády pochyb o „prvorozenství Izraele“. Otázkou však zůstávalo, kdo je „pravou matkou“ izraelského úspěchu? A kdo je „matkou falešnou“? Byl nástup izraelského království a jeho proměna v lokální velmoc výsledkem shody náhod, souhrou okolností, stejně jako tomu je v případě jiných říší, jejichž osudem je postupně růst, dostat se na vrchol moci a nevyhnutelně a nezadržitelně upadnout do propadliště dějin? Nebo je vznešenost Izraele (TIFERET JISRAEL) odrazem svaté síly Božího království a není ničím jiným než odhalením (GILUJ) Boží přítomnosti ve světě?“7

Naposledy změněno: 17. 12. 2023

Poznámky

  1. PAVLÍK, M. Bible, Pavlíkův studijní překlad. Kroměříž: Kvartus media, 2014. ISBN 978-80-88039-00-6. [↩]
  2. PECARIC, S. Chamisza Chumsze Tora. Chumasz Pardes Lauder. Księga Pierwsza Bereszit. Przekład Pięcioksięgu z języka hebrajskiego z uwzględnieniem Tory Ustnej opatrzony wyborem komentarzy Rabinów oraz hebrajski tekst komentarza Rasziego i Haftary z błogosławieństwami. Kraków: Stowarzyszenie Pardes, 2019. ISBN 978-83-923858-5-3 (tomy I-V). Str. 354. [↩]
  3. Berešit (1. Mojžíšova) 41:7; znění podle: SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. [↩]
  4. DIVECKÝ, J. Králové Izraele. Příběhy biblických hrdinů. Praha: P3K, 2010. ISBN 978-80-87186-07-7. Str. 27-28. [↩]
  5. Králové Izraele, str. 28-29. [↩]
  6. Králové Izraele, str. 30. [↩]
  7. Králové Izraele, str. 30-31. [↩]