Rubriky
Haftarot

Haftarat Matot

Jirmejahu (Jeremjáš) 1:1-2:3

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Bemidbar (4. Mojžíšovy) 30:2-32:42. Název „Matot“, jenž lze přeložit slovem „Kmeny“ či „Pokolení“, je zároveň součástí slova, které se nachází v hebrejském zápise paraši jako 4. v pořadí.

Výše uvedená haftara námětově přímo nesouvisí s parašat Matot. Námětově totiž souvisí především s obdobím, kdy je čtena, a povětšinou je čtena už k parašat Pinchas, protože čtení této paraši obvykle připadá na Šabat po 17. tamuzu, od něhož je čteno o třech Šabatech po sobě z „gimel depuranuta“ (tři o trestech) neboli třech haftar, které připomínají pohromy a neštěstí, jež postihly Jisrael, což je mimo jiné i případ tří týdnů od 21. 7. do 10. 8. 2024. Tyto haftary se čtou vždy o Šabatech, které připadnou na některý den mezi 17. tamuzem a 9. avem,1 což jsou postní dny, kdy si židé připomínají prolomení hradeb Jeruzaléma, tzv. „Šiva asar be-tamuz“ neboli „Půst čtvrtého měsíce“, a zničení Chrámu, tzv. „Tiša be-av“ neboli „Půst pátého měsíce“.2

1:1 „Slova Jirmejaha, syna Chilkijahova, …“3 Jméno Jirmejah (Jeremjáš) je vykládáno jako „Vyvyšuje Hospodin“.4 Ve spise Sefer juchasin, který napsal židovský rabín a učenec Abraham Zacuto (1452–1515), se uvádí, že Jirmejahu převzal ústní Tóru od proroka Cefanja (Sofonjáše), což bylo 16. převzetí učiněné mezi proroky a celkové 20. převzetí učiněné mezi největšími židovskými náboženskými učenci od předání Tóry na Sinaji.5

„… z kněží, kteří jsou v Anatot v zemi Binjamin,“ Židovský spisovatel Elie Wiesel k těmto slovům uvádí: „Každý, kdo je obeznámený s biblickým zeměpisem, okamžitě chápe význam těchto prvních vět. Jsou neblahé. V domácnostech kmene Benjamín vládne chudoba a melancholie, na jeho příslušníky padl při Jozuově dělení země ten nejhorší los – dlouhé, úzké a vyprahlé území, sužované pouštními větry a vlnami veder. Ještě méně záviděníhodný byl osud vesnice Anatótu, která dodnes existuje několik desítek kilometrů od Jeruzaléma. Její obyvatelé byli kněží, ale zvláštního druhu – byli to prokletí kněží, tak jako existují prokletí básníci. Ulpěl na nich temný trest. Po čtyři sta let se nesměli zúčastňovat bohoslužeb v Chrámu, aniž by vlastně věděli proč. Příčinou jejich vyloučení byl bezpochyby nějaký dávný rodinný spor, příběh žárlivosti. Není důležité, zda bylo tehdy toto rozhodnutí spravedlivé, či nikoliv – v Jeremjášově době už bylo určitě nespravedlivé. Židovská etika je neslučitelná s koncepcí dědičného hříchu a trestů. Nebyl žádný důvod držet celou jednu rodinu stranou, na okraji, pod záminkou sporů mezi příslušníky zapomenutých generací. Byla to však skutečnost, z níž nebylo úniku. A Jeremjáš byl od narození, nebo už před narozením, obětí této nevysvětlitelné nespravedlnosti, která je spojena pouze s jeho původem.“6 K onomu vyčlenění kněží z Anatot došlo na počátku vlády krále Šloma (Šalomouna).7 Upřesnění, že se Anatot nachází „v zemi Binjamin“, naznačuje, že se stejným názvem označovalo i jiné místo, v němž sídlili bnej Jisrael (synové Izraele).8

1:2 „k němuž bylo Hospodinovo slovo za dnů Jošijaha, syna Amonova, krále Judeje, třináctého roku jeho panování.“ Toto časové upřesnění, kdy začal Jirmejahu prorokovat, se podle dějepisce Davida Ganse vztahuje na rok 3298 po stvoření světa, což odpovídá rokům 464–463 před občanským letopočtem, a do zničení Chrámu mělo ještě uplynout 40 let.5 Ve skutečnosti to byla mimořádně příznivá doba pro to, aby slova proroctví dopadla na úrodnou půdu, neboť o králi Jošijahovi (Jóšijášovi) se píše: „Nebyl mu podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou svou duší a činil vše podle zákona Mojžíšova. A ani po něm nepovstal žádný jemu podobný.“9 Vše se zašmodrchalo až na samém koci Jošijahovy vlády. Jan Divecký to popsal takto: „V posledním roce jeho vlády vytáhl faraon Necho proti Babyloňanům, kteří vyvrátili asyrskou říši a začali se rozpínat směrem na západ. Král Jošijahu se rozhodl Egypťany, táhnoucí po izraelském pobřeží, vojensky zastavit, ale byl poražen a v bitvě smrtelně raněn. Rabíni se v Talmudu (Taanit 22b) ptají: „Co přivedlo Jošijaha na nešťastnou myšlenku postavit se mocné armádě, když ho sám faraon opakovaně ujistil, že chce zemí pouze projít?“ A odpovídají si: „Nešťastný výklad věty (3M 26:6): ‚Meč nepotáhne vaší zemí.‘“ Talmud králi vyčítá, že se neporadil s prorokem Jirmejahem. Raši ale viní lid Izraele, který nebyl Boží pomoci (v bitvě) hoden, a králi vyčítá pouze to, že si špatný stav své země neuvědomoval.“10

2:2 „Procházej a volej do uší Jerušalajim: Tak pravil Hospodin. …“ V Talmudu je psáno: „Za těch časů přinášela lidu Boží slovo trojice proroků, dva muži a jedna žena. Sofonjáš navštěvoval učebny, Chulda se scházela s ženami a Jeremjáš chodil na trhy.“11

Naposledy změněno: 22. 7. 2024

Poznámky

  1. PECARIC, S. Chamisza Chumsze Tora. Chumasz Pardes Lauder. Księga Czwarta Bemidbar. Przekład Pięcioksięgu z języka hebrajskiego z uwzględnieniem Tory Ustnej opatrzony wyborem komentarzy Rabinów oraz hebrajski tekst komentarza Rasziego i Haftary z błogosławieństwami. Kraków: Stowarzyszenie Pardes, 2019. ISBN 978-83-923858-5-3 (tomy I-V). Str. 426. [↩]
  2. NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů. Praha: Sefer, 1998. ISBN 80-900895-3-4. Heslo: POSTNÍ DNY, str. 146 [↩]
  3. SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. [↩]
  4. HELLER, J. Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion/Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7172-865-9/80-7021-725-1. Str. 245. [↩]
  5. GANS, D. Ratolest Davidova. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2535-7. Str. 86. [↩] [↩]
  6. WIESEL, E. Příběhy o naději. Eseje o velkých postavách židovské tradice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-469-9. Str. 78. [↩]
  7. Melachim Alef (1. Královská) 2:26-27. [↩]
  8. CYLKOW, I. Księga Jeremiasza. Kraków: Austeria, 2009. ISBN 978-83-89129-63-5. Str. 5. [↩]
  9. Melachim Bejt (2. Královská) 23:25, Český ekumenický překlad. [↩]
  10. DIVECKÝ, J. Králové Izraele. Příběhy biblických hrdinů. Praha: P3K, 2010. ISBN 978-80-87186-07-7. Str. 134-135. [↩]
  11. Příběhy o naději, str. 82. [↩]