Rubriky
Haftarot

Haftarat Ki tisa

Melachim Alef (1. Královská) 18:1-39

Haftara (oddíl čtení z Proroků) ke stejnojmenné parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) z Šemot (2. Mojžíšovy) 30:11-34:35. Název „Ki tisa“, jenž je překládán jako „Budeš-li zvedat“,1 je tvořen dvěma slovy, která se nacházejí v hebrejském zápise paraši na 5. a 6. místě v pořadí.

Výše uvedená haftara se čte proto, že popisuje událost, kdy prorok Elijahu (Elijáš) vyzývá Jisrael (Izrael), aby opustili modlářské uctívání Baala a přimkli se k ha-Šem (doslova „tomu Jménu“, Hospodinu). Událost se do jisté míry podobá popisu v paraši, kdy Moše (Mojžíš) promlouvá k synům Jisraele poté, co si ulili zlatého býčka.2

18:1 „… Jdi, ukaž se Achavovi …“ Achav (doslova „Bratr-otec“, Achab) byl králem Severního Jisraele (Izraele) a na královský stolec nastoupil ve 38. roce vlády judského krále Asy.3 Ačkoliv svým synům dal jména, která vyznávají Boha Jisraele, a sám zřejmě usiloval o celkový rozkvět svého království, přesto se stal hlavní příčinou toho, proč po tři roky v Jisraeli nepršelo a nakonec vypukl hladomor. Jeho největší slabinou byly totiž city, které choval ke své cizozemské ženě Izevel (Jezábel). Spisovatel Elie Wiesel to popsal takto: „V životě tohoto páru má hlavní slovo ona. Jezábel ovládá krále, tedy i celé království. Krutá rozhodnutí dělá ona. To ona nechává vraždit proroky Izraele, propaguje Baala, dává stavět Aštařiny oltáře, to ona odvádí Izrael od jeho Boha a proměňuje židovské království v království cizinců. Zamilovaný Achab ji poslouchá na slovo. Biblické texty i talmudská literatura ji ukazuje jako smyslnou a sexuálně frustrovanou ženu, která se s oblibou zúčastňuje svateb a pohřbů. Některé zdroje mluví o tom, že v manželovi probouzela tak silnou erotickou vášeň, že ji neodmítl nic – předával jí dokonce i otěže vlády. Politika, léčky, spiknutí, za vším stojí Jezábel. Achab je schopen bojovat jen tehdy, pokud ji nemá po boku.“4 Prorok Elijahu (Elijáš) měl využít právě tu příležitost, kdy Achav zrovna nebyl v bezprostředním dosahu své ženy, k tomu, aby se mu ukázal a pokusil se ho přimět k TŠUVĚ (doslova „návratu“, pokání) skrze navrženou soutěž s baalovými proroky.

18:3 „… a Ovadja byl velice bohabojný muž.“ Zmíněný Ovadja (Obadjáš) je židovskými učenci ztotožňován s prorokem, jenž sepsal jeden spis hebrejské Bible, který je pojmenován po něm, tedy spis s názvem Ovadja (Abdijáš). I když oba jména nejsou hebrejsky úplně stejně zapisována, přesto mají tentýž význam, a sice doslova „Služebník ha-Šem“. Z toho všeho vyplývá, že Ovadja, coby navenek úředník krále Achava, byl zároveň tajným žákem proroka Elijahu (Elijáše) a jeho následníka v prorockém úřadu Eliši (Elíši). Podle moudrých Eliša později vystupuje jako obránce Ovadjovy ovdovělé manželky,5 která po smrti svého manžela byla nucena splácet dluhy, do nichž se s manželem dostali proto, že zaopatřovali jídlem proroky, jež ukrývali před pronásledováním.

18:17 „A jakmile Achav Elijaha spatřil, řekl mu Achav: „Ty jsi to, škůdce Jisraele?““ „… střetnutí krále a proroka přesně a výstižně vystihuje rozdílnost názorů obou mužů. Pro Achava je Elijahu ostudou Izraele, zrádcem, který svou kletbou odebral zemi životodárnou vodu, zatímco Elijahu za skutečnou hanbu Izraele vnímá krále, který opustil Boží příkazy, svou hříšnou politikou svedl lid ze správné cesty a vědomě do země zavlekl mor modloslužby.“6

18:18 „… nýbrž ty a dům tvého otce, když jste opustili Hospodina, svého Boha, a vydali se za Baaly.“ Právě tato Elijahova slova zasáhla krále „jako přesně vystřelené šípy. Achav si, jak už to u lidí v jeho postavení bývá, zřejmě vůbec nepřipouštěl vlastní díl viny. A tak bez nejmenších průtahů vyplnil prorokův rozkaz a nařídil „všemu lidu“, aby se shromáždil na hoře Karmel. (I zde, mimochodem, vidíme, jakou roli tanachičtí králové hrají. Elijahu mohl svolat své stoupence, bohabojné lidi, ale jen král dokázal oslovit národ jako celek, protože sám byl jeho srdcem.)“7

18:22 „Elijahu tedy lidu řekl: „Já jediný jsem zůstal Hospodinu prorokem, …“ „To však není přesné, jsou i jiní, ale skrývají se. A lid o tom ví. Ví, ale nezradí je. Odtud překvapivý talmudský výrok: „Achabovo pokolení se vyrovná pokolení Davidovu, neboť v něm nebylo udavačů.“ Elijáš se tudíž na přítomné obrací s důvěrou. Apeluje na jejich rozum. Kdy se konečně budou schopni rozhodnout? Nelze být zároveň věrný Baalovi i Hospodinovi, osobovat si židovskou čest i čest ostatních. Je třeba se rozhodnout.“8

18:23 „Ať nám dají dva býky …“ Midraš upřesňuje, že se jednalo o býky-dvojčata, přičemž býk, kterého měl obětovat Elijahu, se svému osudu beze všeho podvolil, kdežto ten, který měl být obětován Baalovi, se pokusil svému osudu vzepřít. „Nejen, že nenásledoval Baalovy proroky, ale stál, jako by ho zarazil do země, a nebylo možno jím pohnout. Všichni falešní proroci ho prosili, ale marně. Výjev by mohl působit komicky, kdyby býk neměl potřebu Elijášovi všechno vysvětlit: „Můj bratr a já jsme dvojčata, pocházíme ze stejné matky; žili jsme spolu, vyrostli a pracovali spolu – čím si zasloužím méně záviděníhodný osud než on? Proč může on světit Hospodinovo jméno, zatímco já se mu mám vysmát?“ Elijáš se ho snažil uklidnit: „Jen klidně běž s falešnými proroky, tím, že je budeš následovat, posvětíš Hospodinovo jméno i ty; i ty svým způsobem ukážeš Hospodinovu moc a slávu.“ Býk se však takovými teologickými argumenty nenechal přesvědčit: „Chápu, co chceš říci, já se však Baalovi dobrovolně obětovat nenechám. Pokud na tom trváš, musíš mě falešným prorokům vydat sám.“ A Elijášovi nezbylo než se podvolit.“9

18:26 „… Poskakovali však kolem oltáře bez odezvy a bez odpovídajícího.“ „Midraš říká, že ve skutečnosti nebylo nic, bylo jen ticho – podobné tomu, jež zavládlo, když Bůh diktoval svůj Zákon na Sínaji. Ptáci přestali štěbetat, býci bučet, andělé létat, oceán se ztišil a příroda oněměla. Bůh přikázal svým tvorům mlčení, protože kdyby někdo z nich promluvil, modloslužebníci by se ihned dali do křiku: „Baal nám odpověděl!““10

18:31 „Elijahu vzal dvanáct kamenů …“ Elijahu postavil„oltář z dvanácti kamenů. Ač žije v severním království, odmítá ignorovat jednotu celku Izraele (KLAL JISRAEL). Dovolává se při tom obou podob jména otce dvanácti kmenů – Jákova i Jisraele. Dovolává se i Mošeho, učitele národa a největšího z proroků, když stejně jako on staví oltář na úpatí hory. A i načasováním oběti se dotýká významného neuralgického bodu, když ji přináší v čase odpolední chrámové oběti (MINCHA), čímž propojuje horu Karmel s Chrámovou horou v Jeruzalémě. (Od té doby je čas odpolední modlitby považován za zvlášť příhodný k prosbám o milost.) A když nic nepomáhá, sklání hlavu do klína a připomíná smlouvu obřízky (BRIT MILA), uzavíranou osmý den života každého židovského chlapce, tedy v době, kdy ještě není schopen porozumět hloubce spojení mezi ním, národem a Bohem.“11

18:39„… Hospodin je Bůh! Hospodin je Bůh!“ „Zpětně se ukázalo, že ne náhodou lid klíčovou větu (Jediný Bůh je Bohem) opakoval dvakrát. Kdo si je skutečně jistý, nemá potřebu svá slova opakovat. Velká vzedmutí vedou ke stejně hlubokým pádům. Tím spíš, že judaismus nechápe zázraky jako hodnověrné důkazy.“12

Naposledy změněno: 2. 11. 2022

Poznámky

  1. SIDON, E. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot s českým překladem. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. [↩]
  2. PECARIC, S. Chamisza Chumsze Tora. Chumasz Pardes Lauder. Księga Druga Szemot. Przekład Pięcioksięgu z języka hebrajskiego z uwzględnieniem Tory Ustnej opatrzony wyborem komentarzy Rabinów oraz hebrajski tekst komentarza Rasziego i Haftary z błogosławieństwami. Kraków: Stowarzyszenie Pardes, 2019. ISBN 978-83-923858-5-3 (tomy I-V). Str. 482. [↩]
  3. Melachim Alef (1. Královská) 16:29. [↩]
  4. WIESEL, E. Příběhy o naději. Eseje o velkých postavách židovské tradice. Praha: P3K, 2020. ISBN 978-80-7667-015-0. Str. 17. [↩]
  5. Melachim Bejt (2. Královská) 4:1-7. [↩]
  6. DIVECKÝ, J. Králové Izraele. Příběhy biblických hrdinů. Praha: P3K, 2010. ISBN 978-80-87186-07-7. Str. 60. [↩]
  7. Králové Izraele, str. 61. [↩]
  8. Příběhy o naději, str. 14-15. [↩]
  9. Příběhy o naději, str. 16. [↩]
  10. Příběhy o naději, str. 15. [↩]
  11. Králové Izraele, str. 61-62. [↩]
  12. Králové Izraele, str. 63. [↩]