Rubriky
Haftarot

Haftara le-Šabat Zachor

Šmuel Alef (1. Samuelova) 15:1-34

Tato haftara (oddíl čtení z Proroků) je čtena o Šabatu, který předchází svátku Purim (Losů),1 kdy si Židé připomínají, jak byli ve starověké perské říši Boží prozřetelností zachráněni před úplným vyhlazením, které tehdy zosnoval místokrál Haman, jenž byl potomkem Amaleka. O takovém Šabatu se k parašat ha-šavua (týdennímu oddílu čtení z Tóry) čte navíc zvláštní maftir (uzavírající čtená část z Tóry) z Dvarim (5. Mojžíšovy) 25:17-19, který obsahuje příkaz pamatovat na zákeřné přepadení putujících Izraelců, kteří táhli pouští z Egypta do Zaslíbené země. Tehdy totiž Amalekité přepadli jejich zadní řady, v nichž putovali ti nejslabší a nejzranitelnější z nich. Hebrejský záznam maftiru začíná slovem: „Zachor“ (Pamatuj), a končí příkazem: „vymaž památku Amaleka zpod nebes, nezapomeň!“ Výše uvedená haftara obsahuje popis nedůsledného vykonání tohoto příkazu prvním izraelským králem Šaulem (Saulem).

15:1 Šmuel řekl Šaulovi: „Mne Hospodin poslal, abych tě pomazal za krále „Jen málokteré téma je v Tanachu tak nejednoznačné jako kralování. Bůh neurčil Izraeli velmocenskou roli, židovský král nemá za úkol dobývat svět a budovat rozlehlou říši. Jeho úkol je subtilnější – má být vzorem svému lidu, garantovat spravedlivý řád, posilovat život podle Tóry. V sedmnácté kapitole Páté knihy Mojžíšovy se dočítáme, že „až si ze svého středu vyberete krále, jako mají ostatní národy, nesmí mít mnoho koní, mnoho žen a mnoho zlata, ale musí si opsat text Nauky (Tóry) a číst si v něm po všechny své dny, aby se učil bát Boha, dodržoval všechna přikázání a nevyvyšoval se nad své bratry.“ Mohlo by se tedy zdát, že král je jen třešinkou na dortu fungujícího židovského společenství v Izraeli, starověkou obdobou dnešních konstitučních monarchů. To bychom se ovšem šeredně mýlili. V biblické představě je král absolutním vladařem, monarchou nadaným obrovskými právy. … Mohl dát popravit kohokoliv, kdo mu odporoval nebo ho zlehčil či urazil. Stejně tak mohl potrestat (i smrtí) ty, na koho nedosáhl řádný soud, když například chyběli svědkové. Král mohl vybírat daně podle svých potřeb (a také tak činil). Odváděl muže do armády, uvaloval na lid povinnou službu, ustanovoval své úředníky a obdarovával je pozemky. Králi náležel desátek ze stromových plodů a z dobytka. Mohl vést války a dobývat území pro vlastní potřebu. Pokud však ale šlo o výbojnou válku, musel s ní souhlasit i Sanhedrin. … Šmuel se k Šaulovi choval s velkou úctou a láskou, u žádného jiného krále Tanach neuvádí, že by ho nějaký prorok někdy políbil.2 Ačkoliv Šmuel Šaula zasvětil do královských úkolů.“3

15:2 … Zaznamenal jsem, co Jisraeli, když vystupoval z Micrajim, udělal Amalek, …„Amalek byl národ, který sídlil v Negevské poušti a odvozoval svůj původ od Jákobova synovce Esavova syna Elifaze.4 Od dob východu z Egypta bylo mezi Amalekity a Izraelci nepřátelství na život a na smrt, které se zrodilo po zákeřném přepadení putujících Židů jen několik dní po přechodu Rákosového moře. Nikde v Tóře není uveden důvod útoku Amalekitů, Izraelci neprocházeli jejich územím a nečinili si na jejich území nárok. Podle rabínské tradice napadl Amalek Židy jen a jen proto, aby ostatním národům ukázal, že i Boží národ je zranitelný, porazitelný. Podle midraše napadl Amalek Izraelce z nenávisti vůči Bohu. Tehdy, v Mošeho době, se do čela izraelských vojáků postavil pozdější vůdce národa Jehošua bin Nun a u Refidim v severní části Sinajského poloostrova Amalekity porazil. Text Tóry popisující událost je zajímavý vztahem mezi Mošeho k nebi mířícíma rukama a převahou Izraele a rukama umdlévajícíma a převahou Amaleka (2M 17:8-16). … K Amalekovi se text Tóry ještě jednou vrací v Páté knize,5 kde se píše: „Pamatuj, co ti udělal Amalek cestou při tvém východu z Egypta: jak tě na cestě přepadl a zavěsil se na všechny zesláblé, opožďující se za tebou, a ty sám jsi byl unavený a vyčerpaný, a nebál se Boha! Připomínku Amaleka vymaž zpod nebes, až ti tvůj Bůh, v zemi, kterou ti dává dobýt co dědictví, poskytne pokoj ode všech tvých nepřátel, tak nezapomínej!“ Po vstupu synů Izraele do Zaslíbené země se Amalek často přidával na stranu jejich nepřátel a podílel se na různých nájezdech a okupacích (například s Moavci v Ehudově době,6 s Midjánci za Gidona)7 a přitom jeho sídlo v Negevské poušti nebylo po celou dobu soudců nikdy ohroženo. … Odpadlý prorok Bilám Amaleka nazývá REŠIT GOJIM (Prvním z národů).8 Podle midraše proto, že Amalek nechtěl nikdy bojovat s Izraelity sám, jen chtěl být první.“9

15:3 Teď jdi a pobij Amaleka a znič jako klaté všechno, co má, „Je správné s Amalekem válčit? Chtít ho zničit? Z rabínské literatury vyplývá, že ano. Amalekité Židy nenáviděli bezdůvodně, přáli si jejich zničení, a proto nemělo smysl být tváří v tvář všehoschopnému nepříteli falešně slitovný. Judaismus povoluje aktivně se bránit zlu. (Podle tradice je Amalek praotcem všech zavilých antisemitů včetně zpupného Hamana z purimového příběhu královny Ester, za druhé světové války bývaly tradiční hamanovské řehtačky dovybaveny Hitlerovým portrétem). Mimochodem, volba správného postoje vůči fanatickým nepřátelům je, bohužel, i dnes aktuální izraelský problém.“10

15:6 Šaul tehdy řekl kmeni Kain: „Odejděte, odlučte se a odstupte od Amalekitů, Kdo patřil ke kmeni Kain neboli Kenijcům? „Nejblíže k pravdě budeme, když si Kenijce představíme jako beduíny těch dní, kočovníky, žijící ve stanech se svými stády. Poprvé se s nimi setkáváme v úvodu knihy Soudců (S 1:16), když se dočítáme, že se Kenijci, potomci Mošeho tchána, usídlili na území kmene Jehuda jižně od Aradu. V Dvořině době11 je nacházíme naopak hluboko na severu, v blízkosti hory Tavor. Kenijci se k Izraelitům přidali ještě při putování pouští a byli věrnými spojenci Izraele, to jim ale nebránilo, aby se (alespoň na oko) nepřátelili s Kenaánci.“12

15:8 Všechen jeho lid pobil mečem jako kletý, ale Agaga, Amalekova krále, zajal živého.Podle některých vykladačů Šaul zajal Agaga živého proto, aby jej nechal veřejně popravit v Gilgalu, kde měly proběhnout velké oslavy spojené s obětováním Bohu. Rozhodl se tak především kvůli tomu, že lid toužil po okázalém divadlu, a on coby král neměl sílu odmítnout.13

15:9 Šaul a lid se slitovali nad Agagem a nad nejlepším z bravu Podle jiných vykladačů chtěl Šaul nakonec skutečně udělit Agagovi milost, a sice proto, aby do slitovného hávu zahalil svou neposlušnost, když dovolil svým vojákům ušetřit to nejlepší z válečné kořisti. Přesto obě vykladačské skupiny„vidí jako klíčové to, že Šaul prostě upřednostňuje formu nad obsahem. Být slitovný je jistě správné, Bůh sám je v Tóře označován za milosrdného a slitovného a my se mu máme snažit podobat, jak je psáno: „Buďte svatí, protože já jsem svatý.“ Je sice trochu odvážné hovořit o milosrdenství krále, který právě pobil prakticky celý národ, ale budiž – přesto Šaul chybuje. Bůh mu něco přikázal, on příkaz porušil – to je podstatné.“14

15:17 … I když se sám pokládáš za tak nepatrného, jsi hlavou synů Jisraele …Podle moudrých byl Šaul „velmi pokorný, i prosté jídlo jedl, jako by bylo svaté, šetřil peníze lidu a ke svým služebníkům se choval jako k sobě rovným. … Když si Šaula chtěli zvolit králem, odmítal, dokud se nedozvěděl, že učencům, ženichům a králům se odpouštějí hříchy jejich mládí.“15

… a Hospodin tě pomazal za krále Jisraele.„Ač to text neříká nikde přímo, Šmuel má Šaula velmi rád. Trápí se pro něj a lituje ho. Šaul byl jeho žákem a zřejmě i nadějí, že přece jen může mít Izrael krále, jakého má mít. Tvrdá slova vkládá Šmuelovi do úst Bůh. V nových kulisách se opakuje příběh se zavržením Eliho domu.“16

15:33 … a Šmuel sťal Agaga v Gilgal před tváří Hospodina.„Šaul věří na kompromis, ale Tanach není knihou kompromisů. Aby to bylo Šaulovi jasné, zabíjí Šmuel Agaga kdesi v zákulisí velkého spektáklu, čímž kazí králi plánovaný zlatý hřeb oslav. Představme si to asi takto – Šaul proroka prosí: „To mám před lid předstoupit sám? Bez tebe? Co tomu lidé řeknou?“ A Šmuel odpovídá: „V tom vězí celý tvůj problém, králi. Není důležité, co tomu lidé řeknou. Důležité je, co ti řekl Bůh. A to jsi nesplnil. Nejsi špatný vládce, Bůh si ale vyhledá lepšího. Najde si pravého krále.““13

Naposledy změněno: 6. 3. 2022

Poznámky

  1. NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů. Praha: Sefer, 1998. ISBN 80-900895-3-4. Str. 200 []
  2. Šmuel Alef (1. Samuelova) 10:1. []
  3. DIVECKÝ, J. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 978-80-90358-44-7. Str. 82-84. []
  4. Berešit (1. Mojžíšova) 36:12. []
  5. Devarim (5. Mojžíšova) 25:17-19. []
  6. Šoftim (Soudců) 3:13. []
  7. Šoftim (Soudců) 6:3. []
  8. Bemidbar (4. Mojžíšova) 24:20. []
  9. Izrael soudců a králů, str. 88-89. []
  10. Izrael soudců a králů, str. 89. []
  11. Šoftim (Soudců) 5:24. []
  12. Izrael soudců a králů, str. 48-49. []
  13. Izrael soudců a králů, str. 90. [] []
  14. Izrael soudců a králů, str. 90-91. []
  15. Izrael soudců a králů, str. 91. []
  16. Izrael soudců a králů, str. 90, viz Šmuel Alef (1. Samuelova) 3:1-18. []