Šmuel Alef (1. Samuelova) 1:1-2:10
Haftara (oddíl čtení z Proroků) pro první den svátku Roš ha-šana (židovského Nového roku), která se čte ke stejnojmenné sváteční paraši (oddílu čtení z Tóry) z Berešit (1. Mojžíšovy) 21:1-34 s maftirem („uzavírající“ čtené části z Tóry) z Bemidbar (4. Mojžíšovy) 29:1-6. Pokud Roš ha-šana připadne na Šabat, pak je tato sváteční paraša považována za týdenní oddíl čtení z Tóry.
Výše uvedená haftara se čte proto, že podle Talmudu se Chaně narodil Šmuel (Samuel), stejně jako Sáře Jicchak (Izák), právě na Roš ha-šana.1 Níže uvedené úseky z haftary jsou převzaty z Českého ekumenického překladu Bible.
1:1 „Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhua, syna Tochúa, syna Súfova.“ Jméno Elkana (Elkána) je vykládáno jako „Bůh stvořil“.2 Podle židovské tradice nejen Elkana, ale i jeho předci, byli proroky, kteří pocházeli z Korachova a tedy Leviho rodu. Pesikta rabati ztotožňuje Elkanova předka, jenž je zde uveden pod jménem Tochu (Tochú), s žalmistou Asafem.3
1:2 „Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla.“ Jméno Chana je vykládáno jako „Omilostněná“, kdežto jméno Penina může být vyloženo nejen jako „Korál“, ale též jako „Do koutu (odstrčená)“.4 Rabíni, kteří v současné době víceženství zapovídají, vysvětlují, že podle Mišny „lze deset let bezdětného manželství považovat za důvod k rozvodu nebo k uzavření sňatku s druhou ženou.“ Podle ústního podání to byla právě Chana, která svého muže přesvědčila, „aby si vzal druhou ženu.“5
1:3 „Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu.“ Elkana se vyznačoval „mimořádnými ctnostmi. Byl druhým Abrahamem, neboť ve své generaci představoval jediného zbožného muže, jenž zachránil svět, jemuž hrozila zkáza. Natolik rozhořčen byl totiž Bůh Micheášovým modloslužebnictvím, že chystal se svět úplně zničit. Hlavní Elkánovou zásluhou bylo, že šel lidem příkladem a podněcoval je k vykonání pouti do Šíla, duchovního centra národa. Provázen celou svou domácností a svými příbuznými, uskutečnil obvykle tři předepsané poutě ročně, a i když byl mužem spíše umírněných způsobů, působila jeho družina vznešeným dojmem. Ve všech městech, kudy svita jeho procházela, vyvolávala rozruch. … Přihlížející se jich vždycky ptali, jaký je důvod tohoto nezvyklého procesí, a Elkána odpovídal: „Míříme do domu Pána Šíla, neboť odtamtud vychází zákon. Neuškodilo by vám, kdybyste se připojili!“ Taková mírná a přesvědčivá slova se nemíjela účinkem. V prvních pěti letech se pouti zúčastnilo pět rodin, v následujícím roce deset rodin, až se nakonec řídilo jeho příkladem celé město. A každým rokem volil Elkána jinou cestu, neboť tímto způsobem mohl ovlivnit obyvatele mnoha měst a přimět je uskutečnit zbožný skutek.“6
1:4 „Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas.“ Jedná se o nesmírně důležité období, kdy dochází k přechodu spravování izraelského státu od vlády soudců k vládě králů. Eli (Élí) je posledním veleknězem miškanu (svatostánku) v Šílu, který zde zároveň úřaduje jako soudce. Ten na jednu stranu „úzkostlivě lpí na stanoveném ritu, ale na druhé straně „nevidí“ jeho těžkou profanaci vlastními syny, kteří nejen doslova ujídali maso z obětin, ale také smilnili s ženami v branách svatostánku (zřejmě po způsobu modloslužebných praktik kultů plodnosti). Můžeme Eliho chápat a může nám ho být líto, ale jen se tím potvrzuje tragický stav společnosti v závěru doby soudců, kdy „Izrael neměl krále a každý si dělal, co chtěl“. Eli byl mužem končící éry, …“7
Naposledy změněno: 11. 9. 2023
Poznámky
- Machzor Va-tomer Rut, 1. díl: Roš ha-šana, Praha 2017, str. 230. [↩]
- HELLER, J. Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion/Vyšehrad: 2003. ISBN 80-7172-865-9/80-7021-725-1. Str. 71. [↩]
- GINZBERG, L. Legendy Židů. Svazek 4. Praha: Triton, 2023. ISBN 978-80-7684-140-6. Str. 90. [↩]
- Výkladový slovník biblických jmen, str. 188, 382-384. [↩]
- Legendy Židů. Svazek 4. Str. 91. [↩]
- Legendy Židů. Svazek 4. Str. 90-91. [↩]
- DIVECKÝ, J. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 978-80-903584-4-6. Str. 76-78. [↩]